Je Octavia RS 245 tím jediným autem, které potřebujete?

Abych to tedy všechno rozsekl, půjčil jsem si takzvaný „sen rychlého chalupáře“, tedy Octavii v nejvýkonnější specifikaci RS 245, vybavenou manuální převodovkou, nanejvýš praktickou kombi karoserií a taky vyzývavě rudou barvou. No a nevydal jsem se s ní nikam jinam, než na chalupu. Jak příhodné.

Je mi skoro až líto, že si s sebou k Octavii nesu jen pár drobných příručních zavazadel. Jakmile se totiž elektricky otevírají páté dveře a odhalují prostor o rozměrech Macochy, začínám zvažovat, že se na chalupu jen tak ze srandy přestěhuji, když už mám čím.

Samozřejmě chápu, že by test sportovně raženého auta vlastně vůbec nemusel obsahovat hodnoty jako třeba velikost kufru, jenže u sporťáku z Mladé Boleslavi udělám s dovolením výjimku. Do RS „v kombajnu“ se vejde 610 litrů, případně až 1740 litrů při sklopených sedadlech. A to je prostě obrovská spousta místa, nemluvě o praktických síťkách, rozmístěných po celém kufru. Vím, že spousta lidí koukala na škodováckou filozofii „Simply Clever“ skrz prsty, jenže ruku na srdce, tohle se vážně podařilo.

Po svých zavazadlech nakládám na cestu i sebe, takže usedám do sportovně střiženého sedadla s rudým prošíváním a integrovanou hlavovou opěrkou. Za volant s ergonomickým věncem se lze posadit nízko, na krátké ruce a dlouhé nohy, tedy pro svižnou jízdu naprosto ideálně. Solidním dojmem působí i samotné sedadlo s tuhým polstrováním a tak akorát výrazným bočním vedením.

Stiskem startovacího tlačítka uvádím do chodu dobře známý agregát. Přeplňovaný čtyřválec v přídi patří do rodiny motorů s označením 2.0 TSI a ve verzi RS 245 – jak ostatně název napovídá – poskytuje 245 koní výkonu. Já mám ale zapnutý komfortní mód a tak mě v danou chvíli nezajímá ani tak výkon, jako příkladná kultivovanost.

Dvoulitr pod kapotou je tichý, sametově hladký a při přejezdu města, které mě na cestě jako první dělí od dědova domácího uzeného, není potřeba přesahovat hranici dvou a půl tisíce otáček. Ještě před dvěma tisíci za minutu čtyřválec plynule a silně zabírá a celkově se historicky nejvýkonnější Octavia řídí stejně snadno jako kterákoliv jiná obyčejná. Řazení jde s příjemnou lehkostí, přitom však naprosto přesně a ze spojky mě nebolí noha ani při přejezdu centra, tradičně ucpaného i v sobotu dopoledne.

Centrum města ale znamená víc nástrah než jen přehršel aut a chodce se sebevražednými tendencemi. Jsou tu třeba obávané kočičí hlavy, z nichž mám při pohledu na devatenáctipalcová kola Octavie mimořádnou obavu. Jenže světe div se, adaptivní tlumiče si i s tímhle vypečeným povrchem poradí zcela bez mrknutí. Nelze tvrdit, že by Octavia plula přes hrbolaté dlažky s komfortem létajícího koberce, ale podvozek zůstává sympaticky tichý a já nenabývám dojmu, že by se mělo auto nebo moje tělesná schránka rozpadnout.

Brzy míjím ceduli značící konec obce a následuje nejotravnější část trasy, vedoucí z Prahy přes domovinu mojí Octavie až do severních Čech. Tady přepínám z komfortního režimu do základního standardního. Tlumiče přituhnou na střední úroveň, celé auto příkladně drží stopu a vyžaduje minimum korekcí do řízení. Při limitní stotřicítce je v interiéru až překvapivé ticho, které vydrží i při vyšších cestovních rychlostech. Tedy ne snad, že bych je na české dálnici zkoušel.

I dálnici nechávám konečně z dohledu a vrhám se do míst, kde by měla být RS 245 jako doma. Vítají mě zatočené silnice jizerských hor, takže tlačítkem před řadicí pákou konečně zapínám sportovní mód. Reakce motoru na plynový pedál lehce přiostřují, řízení tuhne, ale největší změna se odehrává opět v podvozku. Zavěšení citlivěji kopíruje vozovku a celé auto reaguje hbitěji na pohyby volantu.

Zrychluji a probírám motor do vyšších otáček. Dvoulitr ze sebe to nejlepší vydává za hranicí třech a půl tisíc, odkud doslova vyletí vstříc šesti tisícům. Ještě přes šest má smysl motor chvíli podržet, ale než stihne zasáhnout omezovač, síla opadá a je na čase řadit. Tedy ne snad, že by byly takhle vysoké otáčky k užitku. Octavia je rychlá, ale stejně jako u dalších podobných turbomotorů i pro ní platí, že je výkon podáván poněkud ploše. Na hravost a hlad po otáčkách tady nečekejte. Je téměř jedno, zda míjí ručička na budíku čtyřku nebo pětku, motor táhne ve vyšším spektru konstantně a síla už nikam neroste. Ono „autařské brečení“ po točivých atmosférách má holt svoje základy.

Trochu diskutabilní je tu zvuk. Příjemný, ale hodně tlumený ryk samotného motoru je totiž doprovázen ještě hojně propíraným „šidítkem“ spočívajícím v basovém reproduktoru pod čelním sklem. Jeho dunění se odráží od skla dále do interiéru, čímž imituje dunící sání a svou vehementností připomíná větší šestiválec nebo osmiválec. Je mi sice naprosto jasné, že spousta lidí umělému dunění nepřijde na chuť, ale rád bych podotknul, že bylo i hůř. Jak tak poslouchám zvuk linoucí se od motoru i reproduktoru, vzpomínám na éru předfaceliftového modelu RS 230. U něj bylo nastavení umělého zvuku vyloženě přehnané a čtyřválcový turbomotor zněl do interiéru spíš jako americký pick-up s prasklým výfukem. Navíc kdyby umělé dozvučení někdo vyloženě nesnesl, lze jej v nastavitelném jízdním režimu Individual samostatně vypnout.

Blíží se první ze zakroucených úseků a před první zatáčkou zadupávám brzdy se silným a solidně dávkovatelným účinkem. V první moment je pedál citlivý, abych si ve městě vystačil jen s malou silou. Ale jak na okresce přitlačuji na pilu, vyžaduje brzdový systém víc interakce a pro pořádný účinek si musím do tuhého pedálu důsledně zatlačit.

S meziplyny podřazuji o dvě rychlosti a řízením vysílám auto na apex. Žádný významnější náklon karoserie se nekoná, natož pak náznak nedotáčivosti. Auto zůstává striktně neutrální a já opět vysílám plyn k zemi. Turbo se jen krátce nadechuje k útoku na další rovinku a příval točivého momentu, jenž by chtěl protočit vnitřní kolo odlehčené na apexu, krotí elektronicky řízený samosvor. Právě ten je mimo jiné důvodem, proč se nedočkáte prakticky žádné nedotáčivosti. Předek má ohromnou přilnavost a trakci, takže pokud řidič neudělá vyloženou čuňárnu, neexistuje moc důvodů, proč by Octavia neměla v oblouku podržet stopu.

I v rychlém režimu tak funguje Octavia víc než dobře. Sice se nejedná o extrémně hravý řidičský sporťák, k jehož volantu lze doslova přirůst, ale na druhou stranu se zde objevuje i náznak určitého charakteru. RS působí při rychlé jízdě přirozeně a nechá řidiče hrát si s přenosem hmotnosti. V tomto ohledu je znát, že si inženýři z Mladé Boleslavi s nastavením dosyta vyhráli.

Blížím se svému cíli a přemítám nad tím, co jsem za uplynulé dvě hodiny zažil. Shrnuto podtrženo, vlastně jsem se za volantem Octavie vcelku bavil. Je rychlá, hravá a se samosvorným diferenciálem na okresce i velmi účinná. Jistě – jsou auta, za jejichž volantem bych si to užil daleko lépe, stejně jako jsou auta, kterými bych pohodlněji cestoval po městě a dálnici. Jenže jen málo aut umí kombinovat všechny tyto světy s takovou grácií a lehkostí jako nejvýkonnější kdy prodávaná Octavia. Je to univerzální společník pro denní povinnosti, jenž vás nezklame při svižném svezení na oblíbené okresce, a nakonec vás v plném složení – máma, táta, děti a pes – odveze komfortně na dovolenou. Nebo třeba na chalupu.

Na mysl se opět vkrádá otázka položená v samém úvodu. Je rychlá Octavia opravdu tím jediným autem, které v životě potřebujete? Možná i ano, ale pouze za předpokladu, že nemáte v žádné oblasti vysoké a specifické nároky. Stačí-li vám jedno auto s tím, že dělá všechno a všechno na velmi uspokojivé úrovni, pak si budete se svým snem rychlého chalupáře náramně notovat.

Cena RS 245 je samozřejmě dost daleko od klasických verzí Octavie. Základ začíná na 781 900 korunách, což je cena stanovená za liftback bez dalších příplatků. Když se však trochu rozjedete, velmi rychle se můžete dostat těsně k hranici milionu.