Je Dakar nebezpečný? A umí pes štěkat?

V kanceláři u počítače nebo doma na gauči to vypadá téměř idylicky. Kamiony se probíjí zdánlivě neprostupným terénem, auta hravě zdolávají duny a motorkáři přes ně rovnou skáčou. Působivá krajina. Záběry z vrtulníků, dramatická hudba. Na konci vidíte rozesmáté tváře, emoce. Týmy se předhání v co nejlepší mediální prezentaci, kamery si vybírají atraktivní obrázky. Jistě, je to přece show, je to Dakar. Dobrodružství pro velké kluky a holky.

Závodníci o tom nebezpečí neradi mluví. Snaží se ho ignorovat. A fanoušci rychle zapomínají. Vloni zemřel portugalský závodník Paulo Goncalves. Čtyřicetiletý motorkář těžce havaroval na 276. kilometru páté etapy, a přestože u něj byl zdravotnický vrtulník za pouhých osm minut, zemřel během převozu do nemocnice.

Pár týdnů po skončení soutěže zemřel v nemocnici jeho nizozemský kolega Edwin Straver, který spadl v předposlední etapě závodu. A když Roman Starikovich uvěřil, že může létat, a se svojí Toyotou skočil obrovskou dunu, skončil jeho spolujezdec na invalidním vozíku.

A svoje by mohl vyprávět i Martin Kolomý, který vloni skončil dřív, než začal, s Fordem udělal salto ještě při shakedownu. Kolomý má dodnes sešroubované obratle a návrat do letošního ročníku mu nevyšel.

To jsou ty ošklivé okamžiky. Během Dakaru se ale každý den děje spousta jiných malých „dobrodružství“, která nekončí tragicky (někdy náhodou, jindy řízením osudu), a z nich se pak stávají ty evergreeny. Záběry na hořící buginu RD DXX Romaina Dumase obletěly svět, stejně jako salta Alonsovy toyoty. Ten přitom havaroval na stejné duně jako Starikovich, jen s tím rozdílem, že on si na tu hranu duny najel zešikma.

Téměř všichni závodníci si vloni stěžovali na to, jak se jede rychle. 180 km/h na plný plyn, každé ubrání pak znamená ztrátu, která se v cíli etapy počítá klidně na desítky minut. Aby ne, když má etapa klidně přes 500 kilometrů. Přitom rozdíl v cíli mezi prvním Sainzem a dalšími dvěma jezdci byl pouhých deset minut. Po závodě, kde měly ostré etapy v součtu 5 100 kilometrů. Hranice mezi vítězstvím a fatální prohrou je zkrátka extrémně tenká.

Ne. Na novodobém Dakaru se už neztratíte na několik dní v poušti, tak jako když se začínalo. Snad se nestane ani to, že by karavanu někdo přepadnul. Závodníky hlídá GPS, pořadatelé a doktoři létají vrtulníky, u havárií zasahují během několika málo minut. Když je špatná viditelnost nebo fouká silný vítr, start se ruší. Nikdo nechce, aby závodníci bez pomoci umírali někde v poušti.

Auta jsou bezpečnější, motorkáři mají nafukovací airbagy a po vzoru kamionů i pro ostatní třídy platí rychlostní limity. Auta 180 km/h, motorky 160 km/h, kamiony 140 km/h a buginy 130 km/h. A na některých místech jsou v itineráři vyznačená místa, kde se nesmí jet přes 90 km/h. Každé překročení rychlosti se trestá penalizací. Přijde vám to málo? V poušti? Když nevidíte, co bude za horizontem a za zatáčkou?

Závodníci budou dostávat itineráře patnáct minut před startem, takže se musíte spolehnout na označení nebezpečných míst jen od pořadatelů. Přitom spousta míst označená jedním nebo dvěma vykřičníky se dá projet naplno, pak se ale může stát, že… Raději nedomýšlet. A ten, kdo říká, že navigátoři na Dakaru nejsou důležití, ten v ruce itinerář nejspíš nikdy nedržel.

Novodobý Dakar není jen o samotné rychlosti v závodě. Je o extrémní zátěži pro techniku, o dlouhých etapách a neznámém terénu. Špičkové týmy sice mají plnou podporu, týmy zkušených mechaniků a spousta jezdců už dávno nespí ve spacáku vedle auta, ale minimálně v dodávkách nebo v obytných autech, jenže se přitvrdilo v jiných věcech, hlavně v rychlosti.

Hrana mezi atraktivitou, zdravým rizikem a fatální nehodou je zkrátka tenká. Můžete odstartovat bez ambicí s přáním jen dojet na cílovou rampu a stejně to nemusí dopadnout. A když chcete uspět a prosadit se mezi nejlepší, pak musíte být trochu cvok a být připraven na všechno.

Takže je Dakar nebezpečný? A umí pes štěkat?