Článek
Záznam z kamery je velmi důvěryhodným důkazním prostředkem, který právě v případě dopravní nehody pomůže určit viníka spolehlivěji než výpovědi svědků, nebo může dokázat vaše tvrzení o chování policisty/strážníka na místě zastavení. Záznam z kamery však z drtivé většiny obsahuje osobní údaje fyzických osob, a proto je nutné při jeho pořizování a nakládání s ním (zpracovávání) dodržovat povinnosti, které stanovuje mimo jiné zákon o ochraně osobních údajů.
Osobní údaj je z pohledu zákona o ochraně osobních údajů totiž jakýkoliv údaj, podle kterého (i ve spojení s jiným údajem) lze identifikovat fyzickou osobu (Podle §4 odst. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů.). Nemusí to tak být jen obličej nebo registrační značka vozidla. V případě vozidla se může jednat o jeho specifický vzhled, barvu, úpravu nebo poškození ve spojení s údajem o místě a čase záznamu. V případě osoby potom například konkrétní část oděvu. Jinými slovy, jestliže lze ze záznamu dovodit, že se na něm nachází konkrétní fyzická osoba (byť toto je schopná dovodit i třeba jen jedna jiná osoba), jedná se o osobní údaj a jako takový je nutné jej zpracovávat v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů.
Co se týče samotného pořízení záznamu, platí, že povinnosti vyplývají zejména z účelu pořízení. Obecně lze konstatovat, že on-board kamery slouží zejména jako důkazní prostředek v případě dopravní nehody nebo jiného konfliktu na silnici (např. vybržďování). V takovém případě se jedná o záznam, který slouží k ochraně práv a právem chráněných zájmů pořizovatele (správce), a tedy platí, že k pořízení záznamu není nutný souhlas subjektu, respektive osob, které se na záznamu nachází (Podle § 5 odst. 2) písm. e zákona č. 101/2000 Sb.). Platí však, že vůči takovým osobám má zpracovatel informační povinnost (Podle § 11 zákona č. 101/2000 Sb.). V praxi to znamená, že pochopitelně nelze po zpracovateli požadovat, aby informoval každou osobu, kterou potká na cestě z Prahy do Brna o tom, že je natáčena na kameru. Pokud však dojde ke kolizi a bude řešit dopravní nehodu, potom by další účastníky měl informovat o tom, že je pořizován záznam.
Výjimku potom tvoří jednání s policistou nebo například s celníkem. V takovém případě se jedná o veřejné činitele vykonávající svojí pravomoc a pořízení záznamu takové osoby nepodléhá ani jejímu souhlasu, ani není nutné ji o tom informovat. Stejnému režimu podléhá i uchovávání záznamu. Z čehož vyplývá, že policistu není potřeba o přítomnosti kamery ve voze například při kontrole informovat a pořízený záznam lze následně použít pro podložení svého tvrzení. V praxi se takto dá u správního orgánu jasně doložit třeba to, že policista nepostupoval v souladu s tím, co mu ukládá zákon, případně že zneužil pravomoc veřejného činitele a pod.
Zcela jiným podmínkám potom podléhá zveřejňování záznamů z kamer. Vzhledem k výše uvedenému, kdy za osobní údaj může být považováno takřka cokoliv, je zřejmé, že „rozčtverečkování“ obličejů osob nebo registračních značek vozidel nepostačí k tomu, aby záznam nebyl považován za osobní údaj. Na rozdíl od samotného pořízení a uchování záznamu za účelem jeho užití jako důkazního prostředku se tedy nejedná o zpracování osobního údaje za účelem ochrany práv správce. V případě zveřejnění takového záznamu je tím pádem vyžadován souhlas subjektu, to jest osob na něm se nacházejících. Porušení povinnosti stanovené zákonem o ochraně osobních údajů potom může mít následky jak veřejnoprávní (stíhání pro přestupek nebo správní delikt), tak soukromoprávní například v podobě žaloby na ochranu osobnosti.