Jak se daří českému projektu Škodovkou na Dakar

Dakar Classic je úplně nová kategorie poprvé vypsaná pro letošní rok. Na startu je pětadvacet posádek, z toho jsou tři kamiony. Úctu budí originální závodní Pajero Evo, které Dakar opakovaně vyhrálo a klidně by se mohlo vydat na trať klasického závodu, nejhezčí je pak Porsche 911 SC v barvách Rothmans. I když nejhezčí… Pro mnohé české fanoušky je nejhezčí Škoda 130 LR!

„Nevím, jestli je nejhezčí, ale rozhodně je nejexotičtější,“ směje se Ondra Klymčiw. Dakar je v půlce a on už konečně ví, do jakého dobrodružství se to vlastně se svým parťákem a kamarádem Petrem Vlčkem pustili. Už ví, co čekat od auta, už ví, jak se naviguje, a už má rozmlácený zadek stejně, jako když jezdil Dakar na motorce.

„Je fakt, že o téhle kategorii nevěděl nikdo pořádně nic. Vloni organizátoři říkali, že to bude existovat, a napadlo mě, že by bylo skvělý, kdybychom tam mohli jet se starou závodní škodovkou, ale to bylo všechno. Mysleli jsme si, že to bude rallye pro stará auta, která se pojede částečně po trati, jako jedou normální závodní auta,“ začíná Klymčiw svoje vyprávění.

„Teprve v průběhu roku jsme se dozvěděli, že se to snad bude jezdit na nějaký časový průměr a že trať bude jiná, ale ani v den startu závodu jsme v podstatě nevěděli víc,“ krčí Klymčiw rameny. „Měli jsme nějaké regule, podle kterých Jiří Kotek a Honza Vostrý stavěli auto, ale pravidla tam pořádně vysvětlená fakt nebyla. Byl jsem rád, že nám škodovku vzali, protože 130 LR závodila vlastně jen v mistrovství světa v rallye a na Dakaru nikdy nebyla.“

První etapy vůbec netušili, jak mají jet. Oba dva závodníci jsou sice zkušení dakarští mazáci, absolvovali totiž tuhle soutěž několikrát na motorce a Klymčiw se svým jedenáctým místem z roku 2017 pořád drží nejlepší český dakarský výsledek v jedné stopě, ale na začátku vůbec nevěděli, jak na to.

„Pořád jsme si mysleli, že nejdůležitější je, abychom byli v přesně daný čas na kontrolním bodě. A ono to sice důležité je, ale zároveň ti měří přesně danou rychlost v průběhu úseku, jenže ty nevíš, ve kterých místech, takže by si správně měl držet pořád konstantní předepsanou rychlost. Je to závodění ne proti času, ale s časem,“ vysvětluje Klymčiw pravidla třídy Dakar Classic. V lecčems to připomíná setinové rallye, jen s tím rozdílem, že tady většinu času nehlídají časoměřiči s fotobuňkami nebo s přejezdovými hadicemi, ale používá se na to GPS.

„Někdy je to masakr, když se pořád snažíš jet třeba jen padesát, ale jedeš v písku. Hlídáš čas, hlídáš kontrolní body, koukáš na cestu před sebe a hledáš, kam máš jet.“ První tři dny to jezdili tak, jak si mysleli, že je to správně, a byli překvapení, že i když jsou v kontrolních bodech přesně, že dostávají penalizace. „Sportovní ředitel připustil, že byla chyba, že kvůli tomu neudělali žádný briefing, protože jediný, kdo vlastně věděl, jak to má být, byl Marc Douton s buginou Sunhill z roku 1979, který celý život jezdí veteránské rallye,“ vysvětluje Klymčiw. Po tomhle už se ale naši závodníci začali do pravidel dostávat a pátou etapu dokonce dokázali vyhrát!

„Zjistili jsme, co a jak, a taky jsme si konečně našli systém v kabině.“ Důvod je jednoduchý – oba dva jsou závodníci na motorkách. Klymčiw se pořád chtěl sám navigovat a Petr Vlček zase nebyl zvyklý někomu něco vysvětlovat. Oba dva byli navíc zvyklí na přesné roadbooky a rozdílné navigační přístroje. „Paradoxně si myslím, že pro nováčka by to mohlo být jednodušší než pro nás,“ směje se Vlček. „Pořád jsme v tom hledali nám známý systém, ale ono je to prostě jinak.“

Zkoušky jsou kratší, ale dny jsou dlouhé „Nepočítal jsem s tím, že některá místa na trasách pro historiky budou tak těžká. Tam, kde ostatní zapadli, jsme to proskákali, ale jen za cenu poškození auta. Naštěstí jsme věděli, že to kluci dají dohromady. Ale překvapilo mě, kam jsou organizátoři schopní nás poslat. Buďme ale fér, tu trasu, kde se jede ten normální závod, to by škodovka celé nedala.“ Jedou tak 250 až 300 km měřených zkoušek denně, pak většinou zamíří na běžné silnice. I tak ale najezdí stovky kilometrů denně, nejdelší etapa pro ně měla v součtu bezmála tisíc kilometrů. I tohle se dá svým způsobem považovat za téměř heroický výkon.

„Každopádně účast v tomhle závodě je nad moje očekávání, jsem moc rád, že tu kategorii udělali a že ji jedu. Byla tady za námi už spousta lidí, kteří říkali, že už je normální Dakar nezajímá, ale že až klasická auta je vtáhla zpátky do hry. Že se jim nelíbí závodničky, co už nemají nic společného s normálními auty, co jezdí na silnici, a že klasici jsou prostě příjemné koukání pro oči. Jsme průkopníci, cítím se tak se vší tou slávou i starostmi, a jestli je nás tady letos pětadvacet, tak věřím, že za rok nás bude padesát, možná víc.“

Klymčiw si myslí, že historici jsou pro organizátory dobrý byznys a že jim dají v příštím roce víc prostoru. Startovné je sice nižší než pro běžná auta, ale jinak se za všechno ostatní platí stejně. Na trati jim dělá podporu jedna helikoptéra a dvě asistenční auta, obejdou se bez časomíry, protože jejich závodění hlídají a vyhodnocují přes GPS. Aktuálně už má několik poptávek od lidí z Česka a umí si představit, že v příštím roce nebude mít v týmu jen jedno auto. „Doufám v to. Máme zkušenosti s Dakarem, budeme mít zkušenosti s Dakar Classic a budeme mít vyzkoušenou techniku.“ Škodovka trpí, ale drží. Spousta lidí říkala, že v písku a na kamenech nezvládne jejich škodovka víc než dvě etapy. Ale to se spletli.

Škoda 130 LR byla postavené pro mistrovství světa v rallye a díky tomu ji organizátoři pustili na start, i když na Dakaru původně nikdy nezávodila. Šlo o to, aby splňovala dvě podmínky. Aby vypadala jako dobová, ale zároveň byla schopná projet pouštním terénem. Pod kapotou je původní motor s hliníkovou hlavou, ale s objemem zvýšeným na 1 420 cm3, nově je plněný dvěma karburátory Weber. Má silnější klikovou hřídel, mazání se suchou skříní a samostatné chlazení oleje, závodní výfuk a karbonové sání. Výkon je kvůli životnosti 128 koní. Jenže zatímco původní rallyeová škodovka vážila nějakých 730 kg, tak ta dakarská má kus přes tunu. Je to kvůli dodatečnému bezpečnostnímu vybavení, velké nádrži, dvěma rezervním kolům a náhradním dílům, které si s sebou posádka veze.

Auto postavili Jiří Kotek, bývalý šéf týmu Škoda Motorsport, společně s Janem Vostrým, který je i na Dakaru jako mechanik, poradce jim dělal Jiří Moskal, další dakarská legenda. „Máme pár věcí, které na příští rok vylepším, hlavně zesílíme zadní nápravu a ještě zkusíme auto o pár čísel zvednout, aby tak netrpěl podvozek,“ říká Vostrý. „Už víme, jak na to, aby to fungovalo bez ohledu na životnost a na poloosy a diferenciál. Víme, kde můžeme ubrat a kde naopak auto potřebuje zesílit. Stavíme staré závodní škodovky už pár let, ale Dakar je samozřejmě specifická disciplína.“ Ale jinak škodovka funguje nad očekávání dobře!

Klymčiw s Vlčkem to tedy mají trochu jako průzkum bojem, ale na příští rok už budou připraveni. Budou už vědět, co navigace, jak technika… „Umím si představit, že bychom měli v týmu nejen škodovku nebo škodovky, vnímám to tak, že víc hlav víc ví a že ve více lidech se to lépe táhne,“ uzavírá Klymčiw naše povídání. „Pro nás je teď prioritou se dostat zdárně do cíle, zkusit udělat ještě nějaký výsledek a pak se uvidí doma.“

Říká se, že další ročník Dakaru začíná tak týden poté, co ten aktuální skončí. A s projektem Škodovkou na Dakar to nebude jinak. Klymčiw by samozřejmě rád zkusil se škodovkou ještě nějaké další podniky, jenže otevřeně říká, že všechno je to o penězích a tedy o sponzorech. A Vostrý dodává, že on třeba začne hned po návratu domů chystat jinou škodovku na Safari Rallye.

Každopádně klobouk dolů, že tohle auto na Dakaru vůbec startuje. Těším se, až si škodovku vyfotím na cílové rampě v Džiddě.