Jak na servis klimatizace

Přestože si to mnoho lidí neuvědomuje, klimatizace, stejně jako všechny další součásti vozu, vyžaduje pravidelný servis. Drobnou nevýhodou v tomto případě je, že zatímco na některé úkony si může šikovný motorista vystačit i sám v domácích podmínkách, servis klimatizace – potažmo chladícího okruhu – je tímto způsobem neproveditelný.

Právě při údržbě chladícího okruhu klimatizace se neobejdeme bez zcela zásadního speciálního přístroje, určeného specificky právě na plnění klimatizačních jednotek. Skrze servisní porty se mechanik napojí na chladicí okruh auta a začne tím, že odsaje staré chladivo v plynném skupenství.

Zde se pochopitelně musí zjistit, kolik chladiva okruh vlastně obsahoval. „Chladicí okruh nelze brát jako hermeticky uzavřený systém. Některé automobilky uvádějí, že ztráta až padesáti gramů chladiva za rok je v normě, takže je po odsátí nutno zvážit, zda množství chladiva odpovídá běžnému úbytku, nebo zda je potřeba začít hledat netěsnost,“ upřesňuje Michal Knor z Auto Kelly.

A co by se stalo, kdyby bylo chladiva málo? Při kriticky nízké hodnotě systém sám vyhodnotí, že klimatizaci již nelze nadále spouštět, ale ani malý úbytek není optimální. Spolu s chladivem totiž v okruhu koluje i olej, navázaný na chladivo a mazající mechanické součásti v čele s kompresorem. Takže pokud koluje málo chladiva, koluje i málo oleje.

Po odsátí chladícího média se dále provádí zkouška těsnosti podtlakem a následně je možné začít klimatizaci zpětně plnit. Nejprve se vstřikuje nový olej jako náhrada za malé množství oleje, které bylo vytaženo spolu s chladivem. Za olejem jde samotné chladivo – v dnešní době buď R134a, případně novější a ekologicky šetrnější R1234yf.

Po doplnění klimatizace provede servis ještě zkoušku funkce a kontrolu provozních tlaků. V případě, že je vše v pořádku, může auto zase přibližně rok pokračovat na silnici. Právě rok je interval, ve kterém by se měl servis chladícího systému klimatizace provádět.

Ještě o něco častěji můžeme klidně provádět dezinfekci klimatizace. Tady nejde o mechaniku, ale především o zápach, který vytvářejí bakterie a plísně schované v systému topení/klimatizace. Zejména pro alergiky je tento úkon velmi podstatný, protože může znamenat rozdíl mezi příjemným cestováním a alergickým peklem.

Základem všeho je čistý kabinový (nebo též pylový) filtr. Jeho výměnu lze u některých aut zvládnout zcela jednoduše svépomocí a měla by se provádět alespoň jednou za rok. Investice několika málo stokorun do filtru, přes který prochází veškerý vzduch do auta, se docela vyplatí.

Samotná dezinfekce je potom proveditelná několika způsoby. Nejjednodušší metoda spočívá v různých sprejích, které se buď stříkají hadičkou přímo do přístupu vzduchu, nebo se nechají spuštěné v zavřeném autě se zapnutou klimatizací na vnitřní okruh.

Odbornější metoda ovšem spočívá v jednom ze dvou servisních přístrojů. Prvním z nich je ultrazvukový generátor, vytvářející z parfémovaného chemického roztoku velmi jemnou mlhu, která koluje zavřenou kabinou. Dost možná nejlepší je ale takzvaný „ozonmaker“, tedy generátor ozonu, odstraňující organické i neorganické zdroje zápachu v interiéru. Stejný systém dezinfekce je používán i ve zdravotnictví a zároveň se jedná o jediný „neparfémovaný“ způsob. Ozon po sobě zanechá jen klasický sterilní zápach, který se musí vyvětrat.