Jak jsem se svezl dakarskou Tatrou

Rychlá jízda mě už jen tak nezaskočí. Koneckonců jsem se už na jiných akcích nechal svézt například škodováckou Fabií R5 po rally trati nebo na okruhu s profesionálním závodníkem. Tohle je ale ještě něco úplně jiného.

Tento speciál, který krotí pilot Martin Šoltys, má 950 koní, váží více než devět tun, a když se s ním jede ostře v terénu, tak si bere i 250 litrů nafty na sto kilometrů. Uvnitř nečekejte žádný luxus, všechno je podřízené redukci váhy a snadné dostupnosti v případě nutnosti opravy. Na klimatizaci zapomeňte, na odhlučnění také, tady je to o hluku, horku a písku v puse.

Po přistavených štaflích stoupám nahoru do kokpitu. Soukám se do skořepinového sedadla a jeden z členů týmu Buggyra mně upevňuje bezpečnostní pásy. Rozhlížím se po spartánském interiéru, nikde žádné polstrování, jen budíky, přepínače, dráty a displeje ukazující hodnoty, které mi dost často ani nic nepřipomínají.

Těším se na jízdu a před startem se ještě, napůl ze zvědavosti a napůl z legrace, ptám Martina Šoltyse, jak moc těžké je tenhle kolos převrhnout. „To je velmi lehký,” odpovídá a neujde mi, jak se pod helmou a kuklou usmívá. Na obavy ale nezbývá čas, vyrážíme.

Nabíráme rychlost a blížíme se k prvním menším dunám. Čekám, kdy začne Šoltys brzdit, ale to se neděje. Na prvním horizontu se mi popruhy pásů zarývají do těla a nohy mi létají vzduchem jako při volném pádu na Matějské pouti. „Aha, měl bych si je nějak zapřít,” říkám si v duchu a hledám oporu, ve které budu nohama aspoň trochu ukotven. Rukama svírám madlo, které je přede mnou a vzdáleně připomíná to, které mívají tramvajáci ve svých kokpitech. Tam ho ale oproti této kabině vůbec nepotřebují!

Na rozjímání a vstřebávání dojmů z jízdy není moc čas. Tam, kde jsem o den dříve jezdil s Mercedesem X sotva dvacítkou, letíme teď i přes 80 km/h! Každý horizont s námi hází jako na rozbouřeném moři – jen se snažím mít zpevněné tělo, co to jde. V kabině je horko a hluk, i kdybych chtěl řidiči říct, ať zpomalí, nejspíš by mě neslyšel.

Zpocenýma rukama svírám madlo před sebou a na jednu stranu si užívám adrenalinu, kterého se mi dostává, na druhou stranu si nedovedu představit, že by tahle jízda trvala třeba hodinu nebo dvě.

Poslední rovinka směřující k cíli je už bez dun, kolos letí kupředu neuvěřitelnou rychlostí, poslední brzdy a najíždíme ostrou levou do prostoru našeho startu i cíle. Na tváři se mi objevuje úsměv, za celou jízdu asi poprvé. Ne, že by se mi to celou dobu nelíbilo, ale zkrátka nebyl čas a prostor na projevování takových emocí.

Tělo se po zastavení uvolňuje z křeče, odepínám pásy a po přistavených štaflích slézám dolů na pevnou zem. Sundavám helmu a propocenou kuklu, i přes ni se mně do pusy dostal písek a zatraceně teď skřípe mezi zuby. Pod nedalekým stanem si sdělujeme dojmy s ostatními, kteří měli také tu čest se nechat svézt. Dozvídám se i o případech zlomenin obratlů z prudkých nárazů, ke kterým čas od času na Dakaru dochází – jsem rád, že to vím až po jízdě.

Těch pět minut v závodní tatrovce byl zážitek, na který se nezapomíná. Smekám před lidmi, jako je Martin Šoltys, a vůbec před všemi, kteří zvládnou v něčem takovém sedět i deset hodin denně, čtrnáct dní v kuse. Je to opravdu tvrdý sport!