Jaguar XJR 575 je pekelně rychlý a nebesky komfortní

Aby bylo jasno, s tímhle jaguarem to není jen tak. Na zádi dlouhé modré limuzíny se skví rudé číslice 575 poodhalující fakt, že se jedná o vůbec nejvýkonnější verzi modelu XJ, co kdy britská automobilka přivedla na svět. Vypadá fantasticky. Můžete si představit BMW řady 7 a Mercedesy třídy S v libovolných barvách, ale je to právě neokoukanost a plynulá elegance britského vozu, co otáčí všechny hlavy na ulici. Nízká silueta nezapírá luxus, ale přitom vypadá, jako by byla šelmou připravenou ke skoku. Zářivě modrou metalízu tak nějak ideálně podpírají i černé ráfky obuté do širokých Pirellek P Zero a ukrývající mohutné rudé brzdiče na velkých kotoučích.

Sotva se dokochám zvenčí, přišel čas vyrazit. Usedám do prošívaného koženého sedadla, nízko za elektricky nastavitelný volant a digitální přístrojovou desku. Jaguar mě objímá dojmem luxusu, ale zároveň skrz karbonové dekory dveří a palubní desky odhaluje svou „vulgární“ stránku. S čím mám tu čest, mi neustále připomínají číslice 575 pod čelním oknem. Jak se později dozvídám, možná by měl tenhle ďábelský stroj nést stejným fontem spíš „666“.

Na první pohled ani poslech ale nedává XJR svou ďábelskou náturu jakkoliv znát. Na stisk startovacího tlačítka naskakuje osmiválec pod kapotou poměrně tiše a bez tyjátrů, zkrátka jak se na auto s modrou krví sluší a patří. Kdo by čekal zběsilé prskání do výfuku a nervózní pocukávání, ten bude možná trochu zklamán.

Rozhodně se však nedá říci, že by jaguar trpěl na nedostatek zvukového doprovodu. Stačí otočit kolečko voliče převodovky do polohy D a vyjet na silnice. Každé sebemenší přidání plynu doprovází tlumené, ale přitom zlověstné bublání pocházející z prostoru pod kapotou. Zde úřadující osmiválec o objemu pěti litrů se v městském provozu příliš nepředře. Většinu času se motor jen líně převaluje těsně nad volnoběhem, ale i tyto hodnoty mu stačí k tomu, aby vehementně zatáhl.

Točivý moment je ohromný prakticky v libovolných otáčkách a na vině je kompresor, který britští inženýři staromilsky upřednostňují před stále populárnějšími turbodmychadly. Na jeho reakce nemusíte čekat, to, co mám na pedálu, mám i na zadních kolech. Celkem 700 N.m sem přenáší osmistupňová automatická převodovka a také aktivní samosvorný diferenciál. Bez svoru by to v dané výkonové relaci bylo vyloženě „o hubu“.

Jestli je ovšem jaguar „o hubu“, to jsem se vydal zjišťovat mimo město. Což nejprve znamená krátký výlet na dálnici, kde vůbec poprvé přišlapávám plyn až k zemi a nechávám motor, aby mi předvedl své umělecké dílo. Převodovka poměrně okamžitě seká dvě rychlosti dolů, motor tlumeně zaburácí a už cítím, jak se dvě hodiny starý oběd posouvá směrem vzad. Tahle kočka jede jako se vzteklinou. Zátah je fascinující, k hrubému bručení osmiválce se přidává ještě tichounké kňučení kompresoru a já se musím velmi rychle krotit, aby mě nezkrotily obávané dálniční passaty. Jen pro představu, ručička tachometru se kolem sto šedesáti pohybuje podobně rychle jako u jiných aut v šedesáti.

Kouzlo XJR ovšem netkví jen v jeho rychlosti. Jak si tak letím průměrně rozbitou dálnicí, auto stále zachovává striktně kultivovanou tvář. XJR je na měkkém podvozku zcela komfortní, přes dvojitá okna se ke mně nese jen minimum hluku a celkově na sobě britská limuzína nedává znát, jaké peklo v ní vlastně dřímá. A takhle to má být. XJR o výkonu 575 koní totiž není sportovní limuzína. Je to rychlá limuzína.

I přesto bych ale sám sobě neodpustil, kdybych si s XJR nevyzkoušel alespoň trochu zasportovat. Na dobře známém místě severně od Prahy sjíždím z dálnice a vydávám se na sérii okresek. Tlačítkem s vlaječkou přepínám jaguara do sportovního módu, čímž naráz konfiguruji řízení, odezvu motoru a podvozek do ostrého režimu. Ani v tuhle chvíli nepřišlo XJR o svůj komfort, ale auto o něco ztuhlo a začalo přesněji kopírovat kontury silnice. Pevně držím volant, opírám hlavu o opěrku, aby mi kopanec od kompresoru nesrazil vaz, a zašlapávám pedál plynu do luxusního vysokého koberce.

Silnice kolem řeky Mohelky začala kolem mě probíhat ve zrychleném jednání. Všech 700 N.m mě nakopává a já letím jako mičuda vstříc první ze zatáček. Před ní jdu ostře na brzdy s vydatným účinkem a „limuzínově“ měkkým pedálem. XJR je jedno z těch aut, u nichž se vám může zdát, že málo brzdí. Ale zkuste se napřed podívat na tachometr… To auto nebrzdí málo, ono tak strašně jede. Levým pádlem pod volantem dvě rychlosti dolů a tuhým řízením ho vyslat na apex. XJR zatáčkou jen proletí bez náklonu či náznaku nejistoty a já už zase přidávám. Na nabroušený plyn našlapuji zlehka a opatrně, přesto jsem se ale nevyhnul alespoň krátkému mrknutí kontrolky stabilizace. Zde se malinko ukazuje, jak je 575 koní na silnici trochu nadbytečná porce, a není náhoda, že se stále více automobilek u podobně silných aut uchyluje k pohonu všech kol. I s náhonem na zadek a zásahem stabilizace ovšem nízká modrá limuzína z oblouku doslova vystřelí. Odezva na plyn je okamžitá a jako lusknutím prstu se přesouvám po relativně dlouhé rovince hned do další zatáčky.

Na další pasáž dávám stabilizaci do omezeného režimu a zkouším taky malinko přitvrdit. Z XJR ale jedním tlačítkem řidičské auto neudělám. I když se slunným pátečním odpolednem řítím po okreskách rychlostmi, za jaké by se nemusel stydět ani slušně výkonný placatý sporťák, vjemy jako ve sporťáku rozhodně nemám. Stále se cítím hlavně pohodlně, zvukový projev je střídmý a přestože se potenciál vyrovná teleportu, příliš zábavy se za volant nedostavuje. Chybí tu informace od komfortního a špičkově odhlučněného podvozku, řízení je otupělé a vyvážení striktně neutrální. Při nešetrném zacházení má sice záď tendence předbíhat zbytek auta, ale vzhledem k samosvoru a dlouhému rozvoru se nejedná ani zdaleka o takovou divočinu, jakou bych od gigantického stáda koní očekával. Necháte-li stabilizaci alespoň v omezeném režimu, žádné větší nezbednosti nehrozí.

Jenže přesně taková nátura – prostá divokosti a brutálnosti – je u velkého jaguaru jediná přípustná. Když zatoužíte po XJR, zatoužíte zcela automaticky po kultivovanosti a bohatýrském komfortu. Když k tomu chcete ještě důstojnou výkonovou rezervu a možnost ukrutně rychlého cestování na dálnici i mimo ní, můžete mít právě 575 koní. Pochopitelně vyvstává otázka, zda tolik výkonu vůbec někdy využijete (a přenesete skrz zadní kola na normální silnici), ale už jen ta možnost se v dnešní době cení. Samotný výkon vám nicméně sportovní auto nevytvoří a předělávat limuzínu na sporťák by prostě nedávalo smysl. Vidina luxusu na pekelně rychlých kolech ale smysl dává. A vlastně dává docela dobrý smysl.

Postupně tak tlumím tempo, nesnažím se honit přetížení a přesně strefovat apexy. XJR není z těch aut, která vás tlačí do rychlejší a rychlejší jízdy. Jeho charakter a přebytek výkonu naopak působí až nezvykle uklidňujícím dojmem. Tlačítkem jízdních režimů přepínám zpátky na měkký podvozek a užívám si jízdu docela jiným způsobem, než jaký jsem měl na mysli při sjezdu z dálnice. Když o několik desítek kilometrů později zastavuji, nejsem nabuzený a napumpovaný adrenalinem. Z XJR nevystupuji jako ze sporťáku, ale jako z oázy komfortu. Všechno je v perfektní harmonii a já moc dobře vím, že jiná než komfortní by tahle oáza být ani neměla.