Jaguar XJ40 – Fenomén dvou koncernů

Tušíte, co se stalo v roce 1968? Začala okupace Československa, Nissan představil model Laurel, debutoval první Hilux od Toyoty a Jaguar uvedl na trh model XJ6 – luxusní sedan, který značce udal nový směr. Myšlenka vybudovat na jeho základech inovativnější vozidlo se dostala do popředí už za čtyři roky. Mělo jít o automobil pro nové tisíciletí a chloubu mateřského koncernu British Leyland.

Až do roku 1978 se o detailech vývoje moc nevědělo, ovšem poté se bývalý šéf automobilky Frank Raymond Wilton „Lofty“ England rozpovídal pro australský časopis Jaguar. Původním plánem bylo využít většinu stávajících základů XJ6/XJ12 druhé série, ovšem do novinky zastavět nový dvanáctiválec, jeho šestiválcový derivát a přidat novou automatickou i manuální převodovku.

Na veřejnost též prosáklo, že během vývoje byly ohroženy tvary typické pro Jaguar. Přestože byla k tvorbě přizvána známá italská designová studia, do hry se dostal i návrh dvorního „kreslíře“ Jaguaru Thomsona George ve formě fastbacku, načrtnutém v souladu s módními trendy. Karta se definitivně obrátila až v roce 1977, kdy si British Leyland nechal udělat průzkum mezi potenciálními zákazníky. Ti se shodli na tom, že od nového modelu čekají inovace, ovšem ukryté v tradičním kabátku.

Po několikaletých elaborátech s přepracovanými motory typu XK se roku 1979 pod kapotu dostaly nové celohliníkové šestiválce AJ6 o objemu 2,9 litru s 12 ventily (SOHC) a 3,6 litru s 24 ventily (DOHC). Dvanáctiválec v předmětnou dobu nepřipadal v úvahu, a to kvůli následkům ropné krize z první poloviny 70. let.

K Jaguaru typu XJ40 se váže i jedna pověst. Jeho motorový prostor měl být údajně navržen tak, aby dovnitř nebylo možné zastavět vidlicový osmiválec od Roveru. Tento příběh neměl rozuzlení až do roku 2003, kdy vyšlo najevo, že samotné vedení British Leyland označilo Rover V8 za nevhodný, avšak montáž předmětného motoru byla technicky proveditelná.

Rok 1980 znamenal definitivní posvěcení sériové produkce. Modely vozu byly předvedeny veřejnosti a více méně vřele přijaty. Entuziasmus inženýrů podpořila i solidní finanční injekce od mateřského koncernu a zelená k produkci prvního reálného prototypu. Ten se na cestách v okolí továrny Browns Lane objevil v červenci roku 1981 a rok nato oblékly jaguary ocelovou karoserii od společnosti Fisher. Automobilka v 80. letech prosperovala, proto se v roce 1984 oddělila od Leylandu a získala nezávislost.

Události typu uvedení automobilu na autosalonu v Birminghamu a začátek sériové produkce proběhly v roce 1986. Novináři po svezení s vozem šíleli a chválili především excelentní podvozek. Jaguar XJ40 se stal jedním z nejdiskutovanějších aut Spojeného království. Objednávky se začaly hrnout a roční produkce převyšovat 30 tisíc kusů, jenomže…

Projekt sice spolkl nemalé peníze, ale na starých výrobních linkách se nedařilo držet požadovanou kvalitu. XJ40 mělo první dva roky života problémy s elektroinstalací, řízením i zavěšením. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat a vzývaný sedan získal status nespolehlivého vozu. Další velkou ránou byl úspěšný vstup Lexusu na severoamerický trh (1989) a klesající finanční rezervy.

Jaguar hledal rychle silného partnera, a proto se vydal se na námluvy do General Motors, nicméně koncem roku 1989 se britská automobilka stala dcerou Fordu. Noví majitelé byli tehdy šokováni zastaralými výrobními prostředky, ovšem fascinovaní výslednou kvalitou. Brzy po akvizici se začalo propouštět, ale také investovat do vývoje (první facelift 1990) a vybavení fabriky.

Autu měl pomoci i vidlicový dvanáctiválec avizovaný na začátek roku 1990, ovšem finální debut zažil až v roce 1993, kdy taktéž dorazila druhá modernizace. Poslední XJ40 však sjelo z vylepšené výrobní linky v roce 1994. Nástupce, Jaguar XJ typ X300, už totiž klepal na dveře.

Jaguar XJ40 spadá mezi významné historické milníky značky, protože patří mezi symboly nezávislosti a snahy dokázat, že původní britský automobilový průmysl nestál tak úplně za starou bačkoru.