Jaguar F-Type SVR: Krocení modrého monstra

Ten moment, kdy polechtáte plyn modrého monstra, se zaryje hluboko pod kůži a vaše okolí o něm ví ještě hodně, hodně dlouho. Do té doby potichu mručící pětilitrový osmiválec se zhluboka nadechne a se zběsilým zaburácením trhne nízkým dvoudveřovým kupé. Nakonec práskne do výfuku jakoby v očekávání, kdy už v osmistupňovém automatu zaklapne jednička a já se dám do pohybu. Ještě naposledy ležérně mávnu policistovi, který se do mého vozu právě platonicky zamiloval, malým voličem poroučím převodovce vpřed a rovnou ji posouvám do manuálního režimu. Usoudil jsem, že si páni policisté zaslouží ještě malé pokračování této pekelné britské show.

Monstrum se dává pomalu do pohybu, líně přeřazuje na dvojku a sotva mi zpod kol zmizí poslední zbytky štěrku z odstavné plochy, přišlapávám plyn k zemi. Pode mnou jakoby explodovala bedna dynamitu. Všechna čtyři kola v obřích pneumatikách se zakousla do asfaltu a o kus protočila celou zeměkouli. Drak se probral, s řevem se dal do práce a já mám pocit, jako bych mu vlál za ocasem, nabírajícím podoby karbonového křídla. Ten moment, kdy mechanický kompresor skokově nadopuje osmiválec a do služby se naráz přihlásí 700 Nm, umí nepřipravenému pasažérovi rovnou domluvit pár sezení u chiropraktika.

Nemravně velký agregát burácí skrz otevřené klapky ve výfukovém ústrojí a ručičky obou budíků přede mnou se řítí po svých stupnicích nenormální rychlostí. Střední pásmo otáček je mohutné, drastické a na nižší rychlosti znamená vždy alespoň krátké přátelské pomrkání žlutého světélka, indikujícího zásah kontroly trakce. Jakmile ručička otáčkoměru protne pětku, je už motor v krvelačném tempu, burácení se proměnilo v hrdelní řev, ale strojovna pod dlouhou kapotou nejeví ani náznak únavy. Šestku protne ručička s lehkostí jen těsně předtím, než dám pravým pádlem pokyn k dalšímu kvaltu. Jedná se sice o převodovku s hydrodynamickým měničem, ale i tak je každé přeřazení rázné a nekompromisní. Celé auto s sebou trhne, zlostně zachroptí ze čtyř výfukových koncovek a akce pokračuje o tisíc otáček níž zase nanovo.

Fascinovaná policejní hlídka zůstala daleko za mnou a já pokračuji ve svojí cestě na sever. Protože když se vám dostane do ruky bestiální Jaguar o výkonu 575 koní, kam s ním pojedete? No přece za babičkou na chalupu! Zní to sice divně, ale když vám k chalupě vede jedna z nejlepších okresek v republice, holt není jiného zbytí…

V útrobách modrého monstra, schován před světem pod karbonovou střechou, absolvuji v relativním klidu nutný dálniční přesun. Při zapnutém komfortním módu jsou tlumiče jen hodně tuhé, nikoliv tvrdé a převodovka v automatickém režimu nechává motor líně převalovat kousek nad volnoběhem. Bestialita je v tuto chvíli potlačená, z ukrutného hot-rodu se na chvíli stal cestovní grand tourer a při troše fantazie si lze představit i to, že by se dalo vrcholné jaguaří SVR používat i v každodenním provozu. A dokonce by jeho majitel nemusel být úplný psychopat.

Z placatého středu naší vlasti se dostávám do hor. Silnice razantně změnila charakter, z dálnice se stala okreska plná táhlých zatáček, a nakonec i úzká klikatice, vlnící se skrz údolí podél řeky. Tady jsem zase trochu přitáhl otěže sportovního režimu, povolil uzdu sportovním módem stabilizace a pobídl monstrum ostruhou pravého pedálu. Kompresor na nic nečeká a na rozdíl od turbodmychadla je připraven k okamžitému skoku.

Řev tentokrát trvá jen chvilku, protože utažený vracák, který byl ještě před okamžikem na hony vzdálený, se najednou přibližuje zběsilou rychlostí. Odstavení plynu. Několik ostrých plechových ran z výfuku, vyvolaných detonujícími zbytky paliva. Žluté třmeny se zběsile zakusují do karbon-keramických kotoučů. Stojím na brzdách, podřazuji dvě rychlosti a tuhým, chirurgicky přesným řízením vysílám monstrum do oblouku. Příď poslouchá s milimetrovou přesností a hbitě se stáčí. Extrémně tuhá karoserie na bezmála stejně extrémně tuhých tlumičích se ani nehne. Všechno je pevné a probouzí ve mně dojem absolutní přesnosti.

Monstrum se zkrotit nechá, ale jen co opět našlapuji na plyn, vystrkuje výhružně drápy. Přestože se jedná o čtyřkolku, náklonost pohonu k zadní nápravě zaručuje, že se vrcholný F-Type chová jako překoňovaná zadokolka. Na výjezdu z každé zatáčky cítím, jak macaté zadní gumy prohrávají svůj boj s adhezí a záď čitelně vytlačuje auto ven. Nedotáčivost prakticky neexistuje, ale přetáčivosti může být dost a dost. Hodně velkou oporou je aktivní diferenciál mezi zadními koly, který předá mnoho informací a nedovolí nic neočekávaného, ale ani ten není všespásný.

Jenže i přes všechen ten strach, co monstrum vzbuzuje, je jeho krocení zážitkem, na jaký se nikdy nezapomíná. Je to jako jet drakovi na ocase, jako držet se startující rakety a pohazovat štangle dynamitu přímo okolo žhnoucích trysek. Ta síla, kterou má moje pravá noha na povel, je absolutně neskutečná a svou hlučností a zuřivostí přímo explozivní.

Několika kilometrová sekvence zatáček skončila a já nechávám sebe i monstrum opět trochu vychladnout. Cítím se nadopovaný, ve spáncích mi tepe, ale zároveň se cítím neuvěřitelně naživu. Řeknu to přímo a na rovinu – SVR coby nejvýkonnější F-Type není ten nejlepší F-Type. Zatímco ostřejší verze třílitrového šestiválce jsou dokonale vycizelované a vyvážené sportovní stroje, rozhazující řidičské nadšení na všechny strany, osmiválcové SVR o výkonu 575 koní je brutální a nesmlouvavý hot-rod, rozhazující na všechny strany koňské dávky adrenalinu. Takže ano, s levnějším a slabším F-Typem se fakticky svezete o dost lépe, ale jestli chcete továrnu na adrenalinové zážitky, se kterou vám bude po každé svedené bitvě hučet v uších…

Jenomže ještě než se začtete do ohromující tabulky specifikací níže, dovolil bych si ještě jedno drobné přátelské upozornění. Pokud jste nyní rozhodnutí, že je F-Type SVR autem pro vás, zvažte, zda na něj máte. A teď nemám na mysli tu šílenou částku 3 776 894 korun, na kterou vrcholná specifikace vychází. Zvažte, zda na něj máte řidičsky.

Stejně jako u všech aut podobně brutálního ražení, musí se i monstrum ovládat s náležitým respektem. Vedle faktu, že je až příliš snadné přehnat nájezdovou rychlost, musí být všechny impulsy do řízení a pedálů delikátně plynulé. Rozradostněné přišlápnutí plynu hned za apexem by neznamenalo požadované vystřelení ze zatáčky, ale mohutné, kompresorem dopované protáčení zadních kol. Jestli necháte zapnutou stabilizaci, sekne vás elektronika přes prsty sebráním výkonu, rozbliká kontrolky na přístrojovce a můžete to brát jako varování. Jestli ovšem všechny elektronické trpaslíčky „na tvrďáka“ vypnete a nebudete sílu monstra respektovat, začnete si vybírat škarpu, nebo v horším případě strom kolem silnice.

Testování probíhalo na komunikacích s regulovaným provozem.