Jaguar D-type je nejlepším britským závoďákem všech dob

Závodní historie Jaguaru sahá hluboko do minulosti. Jen pár let po druhé světové válce se začalo znovu naplno závodit. Mille Miglia, Le Mans, Targa Florio, to byly slavné závody, které přilákaly davy diváků i množství statečných pilotů. Někteří z nich například sloužili za druhé světové války jako důstojníci v britském námořnictvu, a tak měli pro strach uděláno.

Jejich životy byly naplněny dobrodružstvím a o každém z nich by mohl vzniknout hollywoodský trhák. Věděli jste, že třeba Tony Rolt, legendární jezdec Jaguaru a aktér úžasné historky vonící po brandy i benzinu, byl jedním z odvážlivců, kterým se povedl slavný útěk z pevnosti Colditz?

Neřízené střely, povedená dvojka závodního týmu Jaguar, Duncan Hamilton a Tony Rolt ve třiapadesátém roce ještě zvítězili v Le Mans na Jaguaru C-type. Písmeno „C“ znamenalo „Competition“ a lehký speciál rámové konstrukce s nesmrtelným řadovým šestiválcem XK o objemu 3,4 litru dosahoval obdivuhodných výkonů. Rolt a Hamilton v roce 1953 v Le Mans nejen zvítězili, oni dokonce poprvé v historii překonali průměrnou rychlostí magickou hranici sta mil v hodině.

C-type měl pro tento závod v Le Mans kotoučové brzdy, které v potu tváře testoval po celý předchozí rok Norman Dewis. První nasazení kotoučů proběhlo na vytrvalostním závodě Mille Miglia 1952. Stirling Moss startoval právě s Normanem Dewisem a výkon nových brzd zaskočil nejen Ferrari, ale i tehdejší technicky nejšpičkovější tým Mercedes-Benz.

Když Moss s Dewisem procházeli s C-typem technickou přejímkou, Italové nejdřív mysleli, že vůz nemá vůbec žádné brzdy. Neviděli totiž za obručemi kol žádné velké chlazené bubny. Jezdci Jaguaru museli sundat alespoň jedno kolo a systém komisařům předvést. Každý přímo žasl, když kotoučové brzdy uviděl.

Kým tedy vlastně byl zmíněný Norman Dewis? Dewis pracoval jako inženýr, testovací pilot a dalo by se říci i „holka pro všechno“ v tehdy ještě malé rodině značky z Coventry. S Jaguarem propojil celý svůj život. Ještě krátce před svým nedávným náhlým odchodem na věčnost ve svých sedmadevadesáti letech pomáhal značce jako ambasador a účastnil se zajímavých akcí spojených zejména s Jaguar Heritage oddělením. Celý Dewisův neobyčejný životní příběh naleznete zde.

D-type byl zcela nový závodní vůz. Norman Dewis byl jistě neúnavným perfekcionistou. Jak říkával, nikdy není dotestováno, je potřeba auta pořád zkoušet, neustále vylepšovat detaily. Snad ještě důležitější tváří byl pro Jaguar Malcolm Sayer, letecký inženýr a odborník na aerodynamiku. Hliníkový plášť karoserie, nýtování, dveře lehké jako pírko, to vše jsou plody čistě leteckého inženýrství. D-type vznikl pro závodní sezonu 1954, měl diskové brzdy a na svou dobu revolučně řešenou samonosnou karoserii. Byl hodně lehký a uháněl přes 270 km/h.

Navíc nebyl problém s každým z vyrobených typů D vyrazit i na běžné silnice. Tehdy se na závodiště auta zdaleka jen nevozila v návěsech kamionů, ale hezky jednoduše po ose. Zdá se, že malý ostrovní David porazil velkého slavného Goliáše, Enza Ferrariho. Když si v témže roce půjčil John Bolster, redaktor časopisu Autosport, Hamiltonův závodní vůz na vyzkoušení, poznamenal si následující slova.

„Jako ostatně každý Jaguar, i tenhle má tak hladký a hebký projev motoru, až si jeden může myslet, že by silný závodní Jaguar D-type zvládla bez námitek řídit i vaše drahá polovička při svých denních nákupech po West Endu.“

Měl jsem jedinečnou šanci usednout za velký věnec volantu věrohodně postavené repliky a byl jsem, stejně jako John Bolster kdysi, ohromen projevem motoru i lehkostí ovládání. Konstrukce tohoto vozu je jedinečná a ještě nyní, po pětašedesáti letech, se Jaguar vodí jistě, rychle a svým způsobem jako ty nejlepší lehké sporťáky současnosti.

Vůz, který jsem řídil, byl provedením D-type úplně poslední série z roku 1956 s dlouhou kapotou a v silničním provedení pro export, které dostalo název XKSS. Mohlo se tak v USA účastnit závodů produkčních sportovních aut. Jaguar jich zkompletoval všeho všudy šestnáct, ale devět aut bylo zničeno v rozpracovaném stádiu při požáru továrny v únoru 1957.

Incident zničil i dalších dvacet pět závodních D-type, které byly oproti XKSS v provedení bez plnohodnotného čelního skla, bez dveří spolujezdce, nárazníků, ale s aerodynamickou stabilizační ploutví na řidičově straně. Jaguar Heritage chybějící zničené kousky na bázi archivních záznamů znovu před pár lety vyrobil. Pár vyvolených mělo šanci získat do svých garáží vysněný zbrusu nový D-type.

Dewis a Moss, to jsou klíčové postavy v závodní historii Jaguaru. Jenže tu nejtvrdší práci oddřou stejně mechanici. A Australan Ron Gaudion je dnes již takřka poslední žijící legendou slavného týmu. Byl u všech slavných vítězství a důležitých závodů padesátých let. Do Anglie přicestoval jako mladík v podstatě na takovou delší dovolenou, ale hledal si i práci. Jako vyučený mechanik zajel do Birminghamu a obešel část místních anglických firem Triumph, Norton, BSA. Jenže nikdo tehdy lidi nenajímal. Tak se dostal do Coventry a zkusil se zeptat i zde.

Ani Jaguar nechtěl přijímat, jenže když už byl cestou z kanceláře k vrátnici, rychle ho personalista doběhl a vysvětlil, že úplně zapomněl na nově vznikající závodní tým, pro který bude potřeba mechanik. Ron byl prvním z týmu, který začal spolu se Sayerem, Dewisem a dalšími stavět pod vedením „Loftyho“ Englanda závodní D-type. A protože měl pas (což ne všichni Angličané v té době automaticky měli), tak jel rovnou do Le Mans, kde soupeřili s Ferrari o nejlepší umístění. Zbytek je, jak se říká, historie.

D-type se po všech stránkách povedl. A to i přes to, že byl tým, který se o závodní auta staral, velmi malý. Sir William Lyons nikdy nevěnoval závodnímu týmu příliš peněz ani nenajal příliš personálu a pro sezonu 1957 s továrním závoděním přestal úplně. Štafetu převzal skotský tým Ecurie Ecosse, charakteristický svými modrými válečnými barvami s bílými pruhy i legendárním doprovodným náklaďákem Commer.

První sezona 1954 dopadla pro D-type úspěšně, ale nepovedlo se umístit nijak dobře v žádném z nejprestižnějších podniků. Debut v Le Mans znamenal porážku od Ferrari, protože se tým potýkal s problémy s palivovým filtrem a ztrácel více a více času v servisu. Jenže na konci závodu chybělo na vítězné Ferrari 375 Plus jen necelé kolo.

Naopak na předlouhé rovince v Mulsanne dostal Hamilton s Roltem z auta o patnáct kilometrů v hodině víc než Italové s dvanáctiválcovým Ferrari. D-type pak nakonec slavil vítězství při dvanáctihodinovce v Remeši a následující sezóna 1955 byla ještě úspěšnější. D-type byl spolehlivý.

Jenomže čtyřiadvacetihodinovka Le Mans byla onoho roku přímo osudově děsivá. Závod vyhrál Mike Hawthorne, ale média i veřejnost neoslavovala. Svět si ze závodu bude pamatovat hrůznou bilanci čtyřiaosmdesáti mrtvých diváků včetně nebohého Pierra Levegha v Mercedesu SLR po nejstrašidelnější havárii v historii závodění.

V roce 1956 Jaguar D-type dominoval v mnoha závodech. Le Mans už se neúčastnil Mercedes, který se z motorsportu stáhl úplně, ale Jaguar pokračoval. Zvítězil vůz soukromé stáje Ecurie Ecosse se dvojicí Ron Flockhart a Ninian Sanderson. Vůbec nejlepší sezonu zažil D-type v roce 1957, kdy cílovou čáru proťaly Jaguary na prvních pěti pozicích. Nikdy se už značce takový sportovní úspěch nepodařilo zopakovat, a kromě vítězství Silk Cut Jaguar týmu s XJR-12 v roce 1990 už zlato Jaguar v Le Mans nikdy nezískal.

Aktuálně proběhla před víkendem aukce RM Sotheby’s při tradiční velké výstavě klasických vozů Rétromobile v Paříži, kde byl k mání i D-type. Vůz s číslem šasi XKD520 byl sedmým vyrobeným kouskem a dodaným v červnu 1955 do Austrálie. Závodil s ním Bib Stillwell, držitel řidičského pohárového šampionátu z Port Wakefield. S autem zajel i množství rekordů. Namátkou zajel nejrychlejší časy v závodech Bathurst 500 anebo Rob Roy Hill Climb či v Australské Tourist Trophy. D-type pak v roce 1957 putoval k týmu AMPOL (Australská petrolejářská společnost) a absolvoval úspěšně celou sezonu.

Aktivní závodní historie konkrétního D-typu sahá až do raných šedesátých let, kdy bylo auto pořád konkurenceschopné díky novému motoru a dalším dílčím repasím. Vzhled nyní odpovídá vítěznému vozu Le Mans 1956 s protáhlejší přední kapotou. Je to jeden z nejautentičtěji dochovaných exemplářů s pestrou závodní historií.

V roce 1967 se dostalo z Austrálie zpět do domoviny a není bez zajímavosti, že byl poměrně dlouhou dobu v garáži skvělého závodníka a vítěze Le Mans 1970 za tovární tým Porsche, Richarda Attwooda. Attwood byl jedním z mála pilotů, kteří bravurně zkrotili tehdy divoký a nevyzpytatelný vůz Porsche 917K.

Prodejní aukční hodnota zeleného D-type po Attwoodovi byla odhadnuta na závratnou částku kolem šesti milionů liber (přes 177 milionů Kč), ale auto se během středeční aukce neprodalo. Zůstává tak volně v nabídce k prodeji a hledá svého šťastného majitele, který se s ním třeba letos projede i v nějakém ze závodů stylového panství Lorda Marche, v Goodwoodu.