Článek
Začátek příběhu Lutteralu Comahue se začal psát v r. 1967, kdy se na argentinský trh dostalo kupé IKA Torino. I když ani to nebylo tak zcela argentinské, protože některé komponenty vycházely z AMC Rambleru a motor zase z Jeepu Tornado. Design objednal slavný Juan Manuel Fangio u studia Pininfarina. Přípravu tedy vážně nikdo nepodcenil a odměnou bylo výborné auto, které nebylo marné ani v motorsportu. Většinou si to na domácích tratích rozdávalo s místním Fordem Falcon, ale jednou Torino startovalo i na 24h Nürburgring.
Původní IKA Torino bylo velmi elegantním kupé
Protože vozů Torino bylo na domácích okruzích tolik, brzy se někteří závodníci snažili získat nějakou výhodu nad konkurencí. Někteří se pomocí laminátu snažili získat převahu s vylepšenou aerodynamikou. Hlavně zadní část byla často tvarována ve stylu fastbacků. Jedním takovým jezdil i jistý „Larry“ a jeho modifikace byla tak úspěšná, že se stal prvním netovárním jezdcem, který vyhrál závod v domácím šampionátu TC. Jeho Torino bylo vybaveno aero doplňky vytvořenými oddělením speciálních karosářských dílů od týmu Lutteral Competition. Toto závodní oddělení patřilo k jednomu z největších dealerství v zemi a vedl jej Juan Carlos Lutteral.
Lutteralova vize Torina byla více než ambiciózní. Se zkušenostmi týmu ze závodů a s tím spojenými úspěchy nakonec pojal myšlenku, že by se jeho auto mohlo nabízet i veřejnosti. Není to vlastně tak zvláštní, úplně stejně vznikly firmy AMG, Shelby, Alpina nebo Brabus. Ekonomice se v té době dařilo dobře a mezi lidmi byla dostatečná kupní síla se zaměřením na automobilový segment. Ovšem import aut ze zahraničí byl přísně omezen a kontrolován, takže nákup domácího auta byl výhodnější. Zrození kupé Lutteral Comahue tak nestálo nic v cestě.
Na svůj původ byl Lutteral Comahue patřičně hrdý
O osudech automobilky se pro server Petrolicious rozpovídal Guillermo Suarez, který v továrně Lutteral tehdy pracoval. Právě s jeho pomocí se povedlo sehnat k nafocení ve městě Tigre i tři modely Comahue. Můžete si tak prohlédnout karoserii typu Fastback z laminátu, která má vzadu dvojici oken – v tom tvaru je jednoznačně rozpoznatelná inspirace tehdejší Corvettou Stingray. Malosériová produkce umožňovala vyrábět každý exemplář dle přání majitele, takže nejspíš žádná dvě kupé nejsou stejná. Na tehdejší dobu šlo o poměrně širokou nabídku individualizace, a to od různých aerodynamických doplňků přes lakování a čalounění až po minibar na palubě.
Lutteral ale vznikal pro závodní účely, a tak nabídka úprav zahrnovala i technické změny. Hlavní technik Pablo Macagno připravil několik balíčků úprav motoru, se kterými se mohl výkon vyšplhat až na 225 koní. Již v té době mělo Comahue mechanické vstřikování paliva nazvané Tecalemit a dokázalo jet až 230 km/h. Uspokojeni ale byli také zákazníci spoléhající raději na karburátory, neboť vybírat si mohli z výrobků firem Holley nebo Weber. Firma nenechala bez povšimnutí ani podvozek a vyvinula vzduchový nazvaný Aerolastique. S ním byla jízda pohodlnější a příjemnější, ačkoliv bylo auto o celých 5 centimentrů níže než originální IKA Torino. Podvozek se aktivoval snadno tlačítkem na palubce.
Základ motoru sice zůstal nezměněn, ale v jeho útrobách došlo k patřičnému nárůstu výkonu
V 70. letech se změnil i design přední části, která se nově vyráběla z tvrzeného laminátu a lépe odpovídala designovým trendům nové dekády. Evropanům by mohla trochu připomínat Peugeot 504, ale Comahue je starší. Navíc byl nižší profil ještě aerodynamičtější. Objevily se čtyři nové varianty – kombík Safari 175 (číslice udává výkon v koních), Coupe 175, GT 195 a nejsilnější GTA 220. Řada luxusních prvků výbavy byla u Lutteralu standardem, např. klimatizace, interiér čalouněný pravou kůží, ukazatele teploty i tlaku oleje a ozdobné lakování exteriéru. Na tu absolutně nejlepší verzi si museli zákazníci počkat do roku 1977, kdy se objevil model SST-GT (na fotkách je v červené barvě a patří Tino Lutteralovi, synovi zakladatele značky).
Vrcholný model SST a jeho majitel Tino Lutteral
Dnes možná nevypadá tak dobře jako v době uvedení. Tehdy musel se svou digitální přístrojovkou a polovičkou volantu působit nesmírně futuristicky. Má i mrkačky, jak se na cool auto sluší. Kufr je také čalouněn kůží a najdete tu i minibar a kožené cestovní tašky. Víko zavazadlového prostoru se díky hydraulice otevírá samo. Na 70. léta šlo o ohromný luxus, čemuž odpovídala i cena dvojnásobně převyšující původní Torino. Ani to ovšem nebylo levné.
Automobilka ukončila svou produkci v roce 1979, kdy se trh otevřel i dovozu aut ze zahraničí. Také ekonomická situace země se poněkud zhoršila a zájem o Lutteraly opadl. Dnes už jsou tak jen pouhou vzpomínkou na zlatou éru argentinského automobilového průmyslu.