Hyundai i10 1.0 T-GDI N Line – Někdo to rád stokoňové

Tohle totiž není jen tak ledajaká i10, tohle je i10 N Line. Co to znamená? Tak v první řadě dost odlišný zevnějšek. Pokud se vám líbí zamračený a ostře řezaný design základního provedení i10, z N Line budete nadšeni. Tenhle paket totiž posouvá vzezření evokující „kapesní raketu“ ještě o stupeň dál. Nový nárazník s velkými bočními otvory uvolnil místo pro větší mříž chladiče, která se rozprostírá po mnohem větší ploše a narušuje ji jen registrační značka. Pod hlavními světlomety se pak nachází jinak řešené denní svícení, v němž tři samostatné segmenty nahradily kulatou „plástev“ základního modelu. Vtipným detailem jsou ještě tři rudé „vložky“, umístěné asymetricky v přídi – stejně rudou barvu má pak i střecha, rozjasňující jinak černou karoserii.

Samozřejmě se člověk může ptát – je tohle všechno zapotřebí u auta, které spadá do toho nejmenšího a nejlacinějšího segmentu? Tedy do segmentu, v němž je „funky-faktor“ na žebříčku rozhodujících kritérií až někde hodně dole? Samozřejmě, že většině zákazníků kontrastní detaily a barvičky imponovat nebudou, ale když si půjde i10 přece jenom koupit někdo „mladý a neklidný“ – tedy z té skupiny, na kterou Hyundai svůj nejmenší model marketingově cílí – možná se ve sportovně laděném paketu N Line najde.

Až dosud byla řeč pouze o tom, co přidá paket N Line navenek, a jak udělá z cenově dostupného malého auta na pohled „cool“ městské vozítko. Na druhou stranu, onen paket N Line ani zdaleka není jen o zevnějšku, a ne, nemám teď na mysli červené kontrastní prošívání koženého volantu nebo závodnickou hlavici řadicí páky v interiéru. Paket N Line je totiž nezbytnost, chcete-li si pořídit i10 s nejvýkonnějším motorem.

Nabídka i10 čítá celkem tři motory, všechny vybavené pětistupňovou manuální převodovkou. Ve standardních provedeních je k mání základní atmosférický litrový tříválec, jehož výkon čítá 67 koní, případně atmosférická čtyřválcová dvanáctistovka o výkonu 84 koní (ta bude pravděpodobně nejpoptávanější, protože obyčejný malý čtyřválec bez turba už moc aut nenabízí). Nejvýkonnější motor vyhrazený pro N Line je opět litrový tříválec, ale tentokrát s turbodmychadlem. Agregát 1.0 T-GDI nabízí rovných 100 koní výkonu, 172 Nm točivého momentu a v otázce dynamiky vychází jednoznačně nejlépe. Z nuly na sto se s malou i10 rozjede za 10,5 sekundy, zatímco čtyřválcová dvanáctistovka potřebuje na tu samou disciplínu 12,6 sekundy.

Zrychlení z nuly na sto ale o dynamice v reálných jízdních situacích zase tolik nevypovídá. Důležité je, že má turbený tříválec sílu kdykoliv ve středním spektru otáček. Technická data uvádí, že maxima točivého momentu dosahuje již v 1 500 otáčkách za minutu, ale při snaze zrychlit s tříválcem v těchto otáčkách se dočkáte hlavně drnčení zpod kapoty. Za hranicí dvou tisíc je to ale o dost veselejší. Maličký motor se nadechne a vyrazí s vervou, se kterou se neztratí ani mimo městskou zástavbu. Lehké, těsně přes tunu vážící auto samozřejmě není nijak dramaticky rychlé, ale na normální lehce svižnější jezdění s občasným předjetím docela dobře stačí.

Celé střední pásmo funguje motor parádně a až v nejvyšších otáčkách mu už trochu dochází dech, největší bolest malých přeplňovaných tříválců jsou ovšem tradičně nízké otáčky, potažmo kultivovanost volnoběhu a rozjíždění. U motoru v i10 to není jinak, leč kultivovanost je pořád spíš nadprůměrná. Na volnoběh o sobě motor skoro nedává vědět a neklepe celým autem, a dokonce i rozjezdy (pokud není auto plně naložené) jsou vzhledem k hmotnosti docela bez problému. Nějaké to drnčení se samozřejmě ozývá, ale to není nic nového pod sluncem.

V testu základní motorizace i10 kolega Kuba říkal, že právě tříválec bez turba, který hlučí a nejede, lze považovat za nejslabší článek celého, jinak velmi dobrého auta. A já můžu s radostí říct, že sotva je stejně velký tříválec s turbem, stává se z něj naopak docela fajn společník, který sice taky trochu hlučí, ale jede moc pěkně. A navíc si neřekne o moc paliva – podobně jako Kuba s atmosférickým litrem, ani já jsem se s výrazně silnějším turbomotorem prakticky nedostal přes hodnotu šesti litrů na sto kilometrů.

Odmyslím-li si motor, tak ani samotné auto nelze příliš hanit. Malá i10 je vyváženě naladěná, takže neztrácí mrštnost a agilnost, přitom však zůstává pohodlná i na drncavých silnicích. Uvnitř je v rámci možností relativně dost místa, na zadní sedadla se vejdou i menší dospělí, kufr má 252 litrů a vhod přijde i spousta odkládacích prostor kolem pracoviště řidiče. Vlastně jediná věc, kterou mě i10 v průběhu testovacího týdne trochu štvala, je asistent jízdy v pruzích, který občas zmatkoval a pral se se mnou o volant. V i10 jde však tahle vymoženost, která už je skoro v každém novém autě, pořád ještě vypnout klasickým tlačítkem. Všechny ostatní elektronické věci na palubě, a to včetně rozumně velkého dotykového displeje s navigací, fungují příkladně.

Hyundai i10 se chlubí suprovou startovací cenou 229 990 korun. Jenže ta je samozřejmě za úplný základ – výbavu Start a litrový tříválec bez turba. Oproti tomu N Line, navíc s nejvýkonnějším přeplňovaným litrem, vychází v ceníku o dost dráž – stojí přinejmenším 369 990 korun. Testovaný vůz měl pak úplně nejvyšší výbavu N Line Style, která už s testovaným motorem stojí 389 990 korun.