Hurst Floor Shift Special: Pekelná sajdkára pro Indy 500

Yunick, syn někdejších amerických přistěhovalců z Ukrajiny, vyrůstal na farmě v Pennsylvánii. Otec mu brzy zemřel, a tak se musel postarat o celé hospodářství. Opravoval traktory a veškerou zemědělskou techniku. Mezitím si v dílně ladil svoje „závodní“ motorky. Jedna, se kterou se běžně proháněl po okolí, děsně smrděla a od výfuku se jí pokaždé valila mračna dýmu. V okolí mu proto nikdo neřekl jinak než „Smokey“.

Přišla druhá světová válka a Yunick se dostal dokonce za knipl „létající pevnosti“, bombardéru B17. Jeho letadlo se účastnilo padesátky náletů v Evropě a Yunick všechny naštěstí přežil. Kamarádi jejich letadlo nazvali „Smokey and his firemen“, což je něco jako „Doutnák a jeho hasiči“. Naštěstí se z bombardéru nikdy dramaticky nezakouřilo. Po válce se oženil, odstěhoval se na Floridu, přímo k slavné Daytona Beach, kde založil svou první opravdovou dílnu, Smokeyho garáž na opravu náklaďáků. Tady celá slavná historie začala.

Po válce se v USA závodilo na rychlém oválu. Před sedmdesáti lety vznikl NASCAR jako zkratka pro Národní asociaci závodů sériově vyráběných vozidel. Vzešel z předválečné tradice závodů v Daytona Beach i dalších. První závod se jel na Charlotte Speedway v červnu 1949. Byla to jiná trať než dnešní slavná Charlotte Motor Speedway, kde se při závodech točí ta nekončící levotočivá zatáčka závodního oválu pořád kolem dokola. Smokeyho závody na oválu fascinovaly a taky pro ně uměl připravit auto tak, aby vítězilo. Seznam jeho proslulých triků je hodně dlouhý.

Když pořadatelé do pravidel zanesli, že závodní vozy budou mít identické palivové nádrže, Yunick vymyslel pěkně vyčůraný trik. Do nádrže připravovaného vozu nainstaloval basketbalový míč, který nafoukl. Do nádrže se vešlo přesně jen předepsané množství paliva. Po technické přejímce se ale míč dal v nádrži vyfouknout, a udělal tak místo pro pár litrů paliva navíc. A když už časem tenhle trik neprošel, vymyslel jiný. Nádrž v tu dobu byla opravdu typizovaná a nešlo s ní nic dělat. Ale v předpisech nebylo nikde napsané, jaký průměr i délku musí mít palivové hadičky a celé vedení. Takže místo běžných čtvrtpalcových hadiček měl Yunickův NASCAR racer palivové vedení o daleko větším průměru. Díky tomu jeho auto ujelo bez tankovací pauzy o několik kol víc a nikdo ze soupeřů to moc nechápal. Motory byly v NASCAR prakticky stejné specifikace, zkrátka s podobnou spotřebou.

Mistrovský kousek v ohýbání pravidel závodů se mu povedl ještě jednou (vlastně mnohokrát, ale to bychom se k pozoruhodnému závoďáku ani nedostali…). Základním pravidlem závodění NASCAR bylo dodržet původní rozměry karoserie právě tak, jak byla ze sériové produkce. Což Yunick vyřešil dost originálně. Vzal běžnou karoserii tehdejšího Chevroletu z počátku 60. let a pomocí rozbrušovačky a svářečky ji upravil. Snížil lehce střechu a snížil i podlahu. Ačkoli auto nechal v původních proporcích, těžištěm bylo poslané o pár centimetrů k zemi. Samozřejmě, že bylo rychlejší než ostatní, a později na něj ten trik „praskl“. Také od těch dob se v NASCAR měří před závodem takovým „mustrem“, aby bylo nezpochybnitelné, jestli má karoserie správné proporce i výšku kapoty nad zemí.

Hurst Speed Shifter Special, což měl být čistokrevný závoďák pro 500 mil v Indianapolis ročníku 1964, je asi nejzajímavější závodní konstrukcí, na které Yunick pracoval. Nejste-li v americké automobilové a závodní kultuře zběhlí, tak vězte, že Hurst je slavná firma, která vyráběla zkrácená řazení i efektní řadicí páky do mnoha „muscle cars“. Vůz se jmenoval po hlavním sponzorovi, protože George Hurst vložil do závodního speciálu poměrně hodně svých peněz. Konstrukce auta nezvykle pracovala s asymetricky situovaným místem pilota, který seděl uzavřený v jakési sajdkáře. Yunick se inspiroval v řešení válečného průzkumného letounu Luftwaffe, Blohm BV141. V něm seděl pilot v malé kabině rovněž umístěný až na pravé části křídla.

Za zmiňovanou konstrukcí stál zase technický trik. „Smokey“ Yunick se snažil závodní auto co nejlépe vyvážit. Vstupní data vycházela ze závodního oválu, kde se zatáčí pouze doleva. Čili dávalo smysl umístit pilota taky doleva, a tím pádem bojoval daleko lépe s odstředivými silami. Nejtěžšími body hmotnosti auta byl na jedné straně pilot, na druhé motor a na třetí palivová nádrž. Tak ho napadlo celou tu zátěž umístit do trojúhelníkové formace, kdy se nádrž ukrývala vpředu za přední nápravou, pilot vlevo ve speciální kapsli a motor vpravo lehce za ním. Sání luxovalo metry krychlové čerstvého vzduchu hned těsně za hlavou pilota. Muselo to být svezení pro hodně otrlé povahy.

Těch trumpetek sání byste nakonec napočítali jen jednu čtveřici. Americké speciály pro vytrvalostní závody na pět set mil byly často jen čtyřválce, ale hodně pokrokové a od legendárního Offenhausera. Offy, jak byl často závodní motor nazýván, mohl mít objem až skoro 4.2 litru a v konkrétní přeplňované verzi měl 2,75 litru. Přísun paliva zajišťovalo vstřikování paliva od Stuarta Hilborna. Výkon motoru lehkého závodního monopostu byl dost přes čtyři sta koní.

Testování pár dní před slavným závodem nevypadalo na žádnou extra slávu, neboť autu s „kapslí“ chyběla kýžená rychlost. Přichází neděle 24. května 1964 a je potřeba zajet kvalifikační čas do závodu na 500 mil. Hvězda závodů NASCAR, tehdy už zkušený Bobby Johns, se o dobrý čas pokusí. Přichází první měřené kolo a před vjezdem do klopenky číslo jedna jde jemně na brzdy. Jenže relativně kousavé bubny nebyly ještě důkladně zahřáté. Jakmile pedál pořádně sešlápl, kously se a celé nové auto se roztočilo několikrát kolem své osy. Co čert nechtěl, zachytl při té rotaci zadní částí auta zeď na vnějšku dráhy a bylo rozhodnuto. Auto už nešlo narychlo před blížícím se závodem opravit a jeho šance na úspěch tím pohasla. Na další náročný závod tradičního amerického vytrvalostního závodu se Hurst special už nikdy nedostal. Celé auto, které zažilo vážně pouze tento závod, lépe řečeno jen jeho torzo, bylo opraveno a záhy se dostalo do muzea Indianapolis Motor Speedway. Tam zůstává dodnes jako vzpomínka na jednu vzrušující závodní éru.