Honda Civic jezdí s naftovým motorem do pěti a bez omezování

Je pravdou, že když v roce 2006 dorazila celkem osmá generace Civicu, široká veřejnost reagovala nedůvěřivě pozvednutým obočím. Oproti docela konvenční sedmičce tu najednou stálo auto se vzhledem kosmického plavidla, které by spíše než parádu na silnici mělo dělat kruhy do obilí. S devátou generací z roku 2011 ale někdo patrně přivřel přívod drog do designového oddělení a Civic začal vypadat…no, asi se nedá říci „normálně“, ale zůstaneme u „normálněji“.

Teď je tu ovšem konečně desítka – občas oficiálně přezdívaná Civic X – a světe div se, z Civicu je naprosto parádní auto. Samozřejmě, že je vzhled čistě subjektivní záležitost, ale mám-li mluvit za sebe, tohle se vážně povedlo. Příď je správně „svalnatá“ a opticky dlouhá, celkově se podařilo zachovat nízkou siluetu a mám-li hledat nějaké slabší místo, pak je to lehce useknutý zadek. To ovšem platí pro pětidveřový hatchback. Pokud sáhnete po čtyřdveřovém sedanu, dostanete za cenu mírně snížené praktičnosti překrásnou a elegantně protaženou záď.

S ohromnou slávou mohu říci, že se v novém Civicu sedí skvěle. Palivová nádrž, u předešlé generace umístěná pod předními sedadly, putovala na své obvyklé místo pod sedadla zadní. To sice znamená, že vzadu už není systém „Magic seats“, u nějž šly sedáky vyklopit směrem vzhůru, ale na místě řidiče se konečně sedí tak, jak bych si to ve středně velkém hatchbacku se sportovním šmrncem představoval. Tedy nízko, navíc v dobře tvarované sedačce s bočním vedením a za volantem se širokým rozsahem nastavení.

O něco konvenčnější a opět o krok lepší jsou také přístroje. Kapličce dominuje velký budík otáčkoměru s digitálním rychloměrem a údaji palubního počítače, přičemž ze stran jistí situaci ještě dvojice svítících sloupečků, které vyznačují stav paliva a teplotu chladicí kapaliny. Technologická výbava pokračuje uprostřed palubní desky, kde se vyjímá dotykový displej infotainmentu. Jeho funkce jsou uspokojující, byť grafika rozhraní založeného na Androidu není z nejmodernějších a občas se stane, že se software dlouze zamyslí, než udělá požadovaný úkon.

Souhrnně vzato, dojem z interiéru je výborný. Civic uvnitř vytváří dojem kvality a bytelnosti, a dokonce je i obstojně praktický. Na zadní sedadla se bez problému posadí dva dospělí, aniž by se tloukli hlavou o strop nebo jim chybělo místo na kolena. Rozměrným otvorem pátých dveří lze do kufru uložit až 478 litrů zavazadel (bez rezervy) a při sklopených sedadlech a naložení po střechu zvládá Civic až 1267 litrů.

Když přišel desítkový Civic na trh, mohl být vybaven jen benzínovým litrovým tříválcem nebo větší čtyřválcovou jedna-pětkou. Oba motory jsou velmi dobrou volbou, jenže na naftu zákazníci – a zejména ti firemní – ještě pořád slyší. Právě proto se Honda před nedávnem pochlapila a ukázala Civic s motorizací 1.6 i-DTEC. Šestnáctiventilový agregát nabízí 120 koní výkonu a 300 Nm točivého momentu, dostupného s dosažením hranice 2 000 otáček za minutu. Na motor se dále váže šestistupňová manuální převodovka s příjemně přesným řazením, které je tuhé tak akorát.

Oproti mnohé konkurenci má motor hlavní výhodu v kultivovanosti a tichosti. Ticho je na volnoběh, relativní ticho je při akceleraci a pochválit se musí taky ochota, s níž se motor sbírá z nízkých otáček. Dokonce i když přidám plyn v otáčkách těsně pod 1 500 za minutu, nepřichází dunění nebo jiné protesty, ale auto po chvilce prodlevy turba plynule a razantně zrychluje. Kromě toho má japonský motor navzdory palivu a objemu pozoruhodně příjemný charakter. Ještě k hranici 4 000 otáček síla hezky graduje a teprve před pěti tisíci se ozve turboefekt a nadšení povolí.

Dynamika pochopitelně není nijak dramaticky oslnivá, ale na všechny běžné situace úplně dostačuje a nějaké to předjetí absolvujete v klidu a bezpečí. Z nuly na sto peláší naftový Civic s manuální převodovkou za 9,8 sekundy, což je těsně pod průměrem kategorie. A kdo chce jezdit rychle, možná někdy atakuje i maximálku, papírově stanovenou na sympatických 201 km/h.

Jenomže o ježdění rychle to není. Kdo chce sportovně laděný Civic, pořídí si ho s benzínovou patnáctistovkou. Malý diesel se pořizuje kvůli úspornosti a úspornost je v tomto případě doménou malého motoru. Za 3,5 litru, jak uvádí tabulkové hodnoty, bohužel nejezdí a je to tedy údaj poněkud vytržený z reality. Ale do pěti litrů se dá vejít prakticky kdekoliv. A jakmile vyjedete mimo město a necháte těžkou nohu doma, můžete se přiblížit hranici čtyř litrů, případně – máte-li na to trpělivost, skončit ještě níž. Vzhledem k důstojnému výkonu, rozumné velikosti a cestovnímu nadání, je tahle spotřeba prostě pohádková. Dokonce i s malou nádrží o objemu 46 litrů můžete najet kolem 800 kilometrů do rezervy.

A nejen to. Obdobně, jako se v poslední době blýsklo třeba Subaru nebo Mazda se svými špičkovými podvozky, dotáhla se na japonské sousedy právě i Honda. Civic má po dlouhé době na zadní nápravě opět víceprvkové zavěšení a u vyšších specifikací se o všechna čtyři kola starají dokonce adaptivní tlumiče, které jsou nastavitelné v normálním a sportovním režimu.

Vzhledem k volbě motoru je sportovní režim v testovaném autě malinko navíc, neboť drtivou většinu kilometrů jsem absolvoval v univerzálním základním módu. V něm Civic hladce a tiše žehlí městské nerovnosti a přes rozumně velká sedmnáctipalcová kola se nepřenesou ani rázy od velkých spár či výmolů.

Přitom se ale nemusíte bát, že by působil Civic v základním nastavení podvozku nějak rozměkle. Za tuhým a přesným řízením se pětidveřový hatchback vrhá s vervou, nenaklání se a motor v přídi není zase tak těžký, aby způsobil nárazovou nedotáčivost. Na dálnici drží Honda směr i bez neustálých korekcí volantem a když uznáte za vhodné, můžete jí jedním stiskem tlačítka přitvrdit a celkově tak zrychlit reakce.

Asi nejde jen tak bezhlavě zvolat „Civic je nejlepší auto svého segmentu!“ Konkurence v rámci kategorie je extrémně silná a najdou se i momenty a oblasti, kde Civic není tou nejlepší myslitelnou volbou. Komplexně však patří mezi naprostou špičku a mám-li u auta hodnotit jeho „sympatičnost“, potom v mém soukromém hodnocení naplno vítězí. Je opravdu pěkný, má decentní sportovní šmrnc uvnitř i venku, a ačkoliv bych jej radši volil se silným benzínovým čtyřválcem, naftový motor je naprosto dostačující a palivo z nádrže jen pomalinku usrkává. Desítka se zkrátka povedla.

A špatně Civic nevychází ani v oblasti cen. S naftovým motorem ho pořídíte už za 509 900 korun, ovšem to platí pro poněkud strohou základní výbavu S. Ta má sice téměř kompletní jízdní asistenty, ale nemá třeba autorádio nebo automatickou klimatizaci. Docela nezbytný se tak jeví příplatek 40 000 za solidně vybavenou verzi Comfort. A zatoužíte-li po Civicu „v plné palbě“, vrcholná testovaná verze Executive vychází na 709 900 korun.