Hledání nejzábavnějšího auta

Nikdy bych si nemyslel, že bych mohl být součástí kolotoče motoristické žurnalistiky. Auty jsem vždycky žil a byl obdivovatelem těch Chrisů Harrisů, Harry Metcalfů a Tiffů Needellů. Zkrátka jsem byl jedním z milionů nadšených čtenářů. A to stále zůstávám. Ale o autech píšu, půjčuji si od laskavých majitelů úžasná auta a alespoň na chvilku žiji jejich automobilový sen s nimi. Na úroveň britských novinářských hvězd se dostanu jen těžko. V domácích podmínkách asi nepůjde uspořádat ten nejlepší víkend v roce, kdy redaktoři opustí na pár dní své rodiny, odloží svatby, porody i dovolené. A proženou po křivolakých silničkách britského venkova ta nejúžasnější auta pro řidiče uplynulého roku. Alespoň to tak v jednom z ročníků EVO Car of the Year popisoval Colin Goodwin.

Jenže pro získání určitých zkušeností si nestačí auto půjčit na krátký čas, případně si o něm načíst veškeré možné informace a jízdní dojmy zkušenějších. Pořád je to málo. Je potřeba ho tedy doopravdy zažít. Mám to štěstí, že se mi podařilo koupit dvě auta, která vyhrála v různých letech prestižní a nejdůležitější test roku „EVO – Car of the Year“. Dobrá, Lotus Elise 111R byl v roce 2004 „jen" v první pětici, ale loni Elise vyhrála na celé čáře titul sportovního auta roku. I proto jsem nedávno obdivoval oranžovou Elise s hrdou nálepkou „EVO Sports Car of the Year" na zádi, se sedadly Recaro s vyšitým logem britského časopisu na jejich opěrkách.

Pojďme posunout čas, podívat se trochu do minulosti a prolistovat starými ročníky mého oblíbeného britského časopisu o autech. Kritéria výběru vítězů fantazii a emocím meze nekladou. Maličký Renault Clio Sport Trophy může být větší srdcovkou nežli Lamborghini Murciélago SV. Cena, prestiž ani výkon nehrají roli. Když auto vtáhne řidiče do děje tak, že jej jízda pohltí a naplní velkou radostí, může vyhrát. Čím se při výběru auta pro radost řídíte vy? Která jsou vaše nejoblíbenější sportovní auta? Pochlubte se v komentářích.

Abych si jen nevymýšlel historky o tom, jak proháním božskou Pagani Huayru po skotské vrchovině, podělím se s vámi o střípky příběhů těch mých „ECOTY“ finalistů ze své garáže.

Lotus Elise – koncentrovaná radost

Na silnici cítím každý hrbolek, každou přejetou žvýkačku a vím, co se bude dál dít. V mé skládačce dojmů z řízení různých aut konečně zapadla jedna důležitá kostička. Tohle je sportovní auto! Na silnici mám pocit, že jsem ujel ze závodní dráhy a hledám opět, kde je start.

Znáte otřepané slovní spojení – jede jako motokára? Možná ho aplikujete tu a tam v hospodské debatě o autech, když přijde řeč na rychlou, sportovní, služební a naftovou Škodu Octavii. Anebo jste takové řeči už nesčetněkrát slyšeli. Jakmile usednete přes extrémně široký práh do lotusu, potom teprve pochopíte, že sportovní auto je trochu něco jiného než ostrý hatchback.

Co je to ABS, airbag, ESP a posilovač řízení? Majitelé starších lotusů tyhle pojmy neznají a rozhodně si je neumí spojit s představou sportovního auta.

Elise není nijak komfortní, musel jsem si najít svůj styl nastupování a vystupování, který je vždy komický. Štěrk bubnuje do hliníkového plechu podvozku a vážně zde nenajdete adaptivní tempomat nebo vyhřívání sedadel. Buďme rádi, že má vůbec plátěnou střechu. Auto mi ovšem za každé okolností dává to, čemu automobiloví novináři říkají zpětná vazba. Často ji hledají za volanty aut, u kterých ji stejně nenajdou.

Elise typicky prestižní test magazínu EVO nevyhrála jen o fous. Vždy se umístila na skvělém místě, pokud ji do seznamu v daném roce zařadili. A vždycky jí prvenství vyfouklo porsche. Tuším proč. Nakonec odstavec o porsche bude následovat a možná v něm najdete ty pravé důvody, proč jsem si ho i po koupi lotusu nechal a proč se mnou stará obyčejná carrera zůstane snad navždycky.

Lotus Elise je stejně nyní v mém srdci prototypem toho správného sportovního auta. Umí do ovládání promítnout konstruktérskou genialitu Colina Chapmana, která se vypiplává už od roku 1996. Dokonalost bývá totiž stav, kdy je vše nepodstatné odstraněno a není už co přidat. Jako to bývá v dobrých kuchařských receptech. Na dobrý uleželý steak byste si snad také nepřipekli plátek sýra! A možná i proto se loni vítězem kategorie EVO - sportovní auto roku stala jednoduchá základní Elise Sport 220 s kompresorem přeplňovaným čtyřválcem o výkonu 220 koní.

Porsche 911 Carrera 2 - dokonalost

Slavný megatest těch nejlepších aut uplynulého roku obvykle nějaké to Porsche 911 vyhraje. A stalo se to tak i poprvé, v roce 1998, kdy první díl „ECOTY“ vzniknul. A vítězem se stal? Přeci zbrusu nová Carrera 2 v arktické stříbrné barvě, nápadně stejná jako ta moje. Porsche 911 typicky vítězí ve srovnávacích mejdanech nejlepšího svezení roku. Nikdy jsem pořádně nechápal proč a co na tom porsche všichni tak skvělého vidí. Má motor vzadu za zadní nápravou, lehký předek. Tahle koncepce je konstruktéry opuštěna už více než čtyřicet let. Všechna ta „embéčka“, NSU Prinz, Renaulty 8 a Chevrolety Corvair zapadly do zapomnění historie. Ve skutečnosti auta s motorem vzadu považujeme spíš za kuriozitu. Porsche 911 je velkou výjimkou. Musíte to vyzkoušet. Už první zatáčka, ve které pochopíte, jak aktivně pracovat s rozložením hmotností, vám vykrouží spokojený úsměv na tváři. A jakmile zažijete onu famózní trakci zadních širokých kol při výjezdu z ostré zatáčky do kopce, budete navěky ztraceni ve světě fanoušků vozů porsche.

Motor vyje charakteristickým brumláním plochého šestiválce cestou nahoru údolím. Delikátně protáhnu porsche veškerými esíčky na silnici a z těch dvou vlásenek směrem do kopce o kus dál vyjíždím s lehkým prokluzem zadní nápravy na dvojku a využívám maximální přilnavost, jakou koncept motoru vzadu dokáže zajistit. To je ta „věc devětsetjedenáctek“, delikátnost práce s přenosem vah mezi nápravami, kterou jsem rozhodně ještě nepokořil úplně a k dokonalosti se nepřiblížil. Můžu se na ni stále hodně učit a platforma staršího vodou chlazeného Porsche 911 je fantastický základ pro další úroveň umění řídit.

Jakmile trefím přesný meziplyn, auto charakteristicky zavyje. Akceleruji vstříc nové rovince mezi zatáčkami a neskutečně si to užívám. Ten zážitek musí být v každé 911 stále stejný. Minimálně si to tak představuji. Řídil jsem v životě zatím devětset jedenáctky jen dvě – vzduchem chlazenou z osmdesátých let a tu svoji.

Teleportem se přenáším do té části předloňské EVO Car of the Year komentované těmi hned několika zkušenými matadory britské automobilové žurnalistiky. Porsche 911 opět vítězí s jasnou převahou. Recept je nestárnoucí a stále funguje jako továrna na emoce. Klasická silueta vozu 911 R bez zadního křídla, atmosféricky plněný plochý šestiválec, který musíte točit, a manuální převodovka jsou ty správné ingredience. Můžete se učit přesné nájezdy do zatáček a podřazovat se správně trefeným meziplynem. Ale můžete si s autem hrát a řadit klidně i jen tak pro radost.

Není divu, že v roce 2016 to vyhrálo Porsche 911 R na celé čáře. Tomu autu nesmírně fandím, ale dovolit si ho pochopitelně nemůžu. Andreas Preuninger (pozn. šéf divize Porsche RS) v jednom interview prozradil, že při vývoji 911 R najezdil schválně mnoho běžných kilometrů ve starších modelech, které mu pomohly znovu získat cenné informace o té koncentrované esenci modelu 911. Třeba ho inspirovala i moje bezmála dvacetiletá „stařenka“, někdejší vítěz prvního EVO Car of the Year. Určitě ji tam někde v muzeu v rohu stále mají.