Historie nejslavnějšího rallye závodu na světě

Každý rok v lednu se oči všech motoristických nadšenců upřou na fotky, videa a výsledkové listiny Rally Dakar. Extrémně dlouhá soutěž se za ty roky několikrát přestěhovala jak v rámci Afriky, tak i kontinentů. Pořád však platí jedno. Je to nejtěžší terénní závod na světě. Z maratonu se sice za ty roky stal sprint, ale pořád platí, že tady nejde jen o řidičské umění a rychlost, ale abyste se vůbec dostali do cíle, tak potřebujete nejen spolehlivou techniku, ale taky výtečnou navigaci a pořádnou porci štěstí! Letos se Dakar přestěhoval do další destinace, země Afriky a Jižní Ameriky vystřídala Saúdská Arábie.

Když se Thierry Sabine, francouzský závodník, v roce 1977 ztratil na tři dny v Libyjské poušti, vrátil se s myšlenkou uspořádat extrémně dlouhý závod Afrikou. Dobrodružný, extrémně těžký, ale pokud možno co nejlépe zabezpečený.

26. prosince 1978 na pařížském náměstí Trocadéro odstartoval první ročník Rally Paříž – Dakar. Na startu bylo 182 vozidel, z toho 90 motocyklů, 80 automobilů a 12 kamionů. Čekalo je víc než 10 tisíc kilometrů, z toho bylo 3 168 kilometrů rychlostních zkoušek. Zbytek byly nucené přesuny. Dodnes se takhle jezdí – ostré kilometry + přejezdy.

Trať závodu vedla z Francie do Alžíru, Nigeru, Mali, Horní Volty (dnešní Burkina Faso) až do Senegalu. Závod vyhrál motocyklista Cyril Neveu, je to první a zároveň poslední vítězství motorkáře na Dakaru.

Trasa závodu se měnila průběžně. Napřed proto, aby závodníci jeli po nových terénech, pak kvůli politické a bezpečnostní situaci na černém kontinentu. A v roce 1994 se změnil i start závodu, protože starostovi Paříže vadil mumraj v centru města. Napřed se startovalo z Disneylandu, pak z portugalského Lisabonu, z Granady nebo i z Dakaru. Celkem čtyřikrát v historii závodu v Africe byl cíl jinde než v právě v hlavním městě Senegalu.

V roce 2007 se jel závod v Africe naposledy. Poslední ročníky se konaly v Maroku, západní Sahaře a v Mauretánii, jinde nebylo pro posádky úplně bezpečno. Pořadatelé sice spolupracovali s armádou, ostatně stejně jako se to děje dnes při závodě Africa Eco Race, ale stejně došlo opakovaně k přepadením. Rušení etap kvůli bezpečnosti bylo na pořadu dne, v roce 2008 byl celý závod zrušen dokonce týden před startem, jelikož v Mauretánii došlo k teroristickým útokům, zemřelo sedm turistů a pořadatelé měli varování, že další útoky se chystají právě na závodníky.

Nedivte se. Závodní auta a posádky se špičkovým vybavením a nutnou hotovostí se staly vítaným terčem. Svoje o tom ví i dvě tatrovácké posádky, které na Dakaru startovaly v roce 1998. „Přepadli nás. Mířili na nás samopaly, ukradli nám peníze, věci… Byla to nejhorší hodina mého života. Nikdy nevíte, co tyhle lidi napadne. Zda vás nechají žít, nebo zmáčknou spoušť. Nakonec nás svlékli do trenýrek, všechno, co se hodilo, přeložili na jedno auto a ujeli s ním do pouště. Už se nikdy nenašlo.“ Vzpomínky Bedřicha Sklenovského děsí ještě dnes…

V roce 2009 se tedy Dakar přestěhoval do Jižní Ameriky, konkrétně do Argentiny a Chile. Následně se přidala Bolívie a Peru. Závodníky čekaly extrémně drsné podmínky, kdy se kromě závodů v poušti přidaly i vysoké hory. Technika i účastníci závodu byli vystaveni extrémním výkyvům počasí i nadmořských výšek.

Závodění v Jižní Americe bylo vítanou změnou. V prvním ročníku se na start postavilo přes 500 závodníků. Jenže možností, kudy vést trasu, neustále ubývalo. Zkracovaly se etapy, rušily se ostré kilometry… Poslední tři ročníky závodění v Jižní Americe byly doslova tristní. V roce 2017 nejeli závodníci ani třetinu celé trati v ostrém tempu, vloni se zase závodilo jen v Peru a jelo se v podstatě tam a zpět, takže se závodníci vraceli na místa, která pár dní předtím projeli.

Poslední dva roky bylo jasné, že se závod opět přestěhuje. Mluvilo se o jižní Africe, ale nakonec dostaly přednost terény a peníze Saúdské Arábie. Pořadatelé před prvním ročníkem slibovali, že to bude návrat k africkému Dakaru, a to jak délkou etap, tak i charakterem trasy, ale o to větší pak bylo rozčarování jednotlivých účastníků.

„Slibovali nám těžké terény, extrémně dlouhé etapy, a že víc než polovina trasy bude přes písek a duny,“ říká Martin Prokop, který letos jel už svůj pátý Dakar. „Místo toho se jely nekonečně dlouhé úseky na plný plyn po rovných pláních, a když měla přijít nějaká těžší etapa, tak ji na poslední chvíli seškrtali. Organizátoři asi měli strach, aby se všichni účastníci dostali do cíle. V Jižní Americe byla místa, kde jste desítky kilometrů nemohli předjet, protože prostě nebylo kudy, tady jste zase museli jet, co to šlo a vyhrávali ti, kdo měli nejvyšší maximální a nebáli se to podržet. Štvalo to nejen mě, ale i většinu ostatních.“

„Závod byl hodně rychlý, spoustu dunových polí jsme objížděli, protože se organizátoři báli, aby písek nebyl moc měkký,“ vzpomíná na poslední Dakar Martin Macík. Realizační tým kolem Davida Castery, šéfa Dakaru, se prý ale z loňského průběhu poučil a hodlá letošní soutěž udělat těžší. „Pojedou se nové rychlostní zkoušky, snažili jsme se snížit délku a počet rychlých úseků, přičemž důraz by měl být kladen hlavně na techniku jízdy a na navigaci,“ slibuje Castera.

„Snad nás tedy čeká vážně těžký Dakar. 400 kilometrů a víc každý den je skutečně nálož. Trošku se bojím poslední čtyř etap, protože po náročném začátku v dunách přijde maratónská etapa a tři nejtěžší etapy těsně před cílem. My jsme si ale přáli, aby byl další ročník náročný. Chceme, aby byl drsný technicky, fyzicky i navigačně,“ doufá Macík.

Stejně jako se měnila trasa závodu, tak se mění i technika. Na začátku byly jen lehce upravené sériové stroje, v devadesátých letech pak závodila monstra v podstatě bez nějakých větších omezení. Zářným příkladem byl dvoumotorový DAF, o kterém jsme psali. Na Dakaru jezdily rallyeové speciály i doma postavené stroje.

Pravidla na začátku rozlišovala jen motocykly a auta, pak přibyly kamiony a pole se dělilo do jednotlivých kategorií, většinou dle objemů motorů, výkonu či hmotnosti.

Aktuálně na Dakaru startují stroje v pěti kategoriích. Motocykly, osobní vozy, buginy, čtyřkolky a kamiony. Motocykly nesmí mít objem motoru větší než 450 cm3 a jede se několik skupin. Auta mají třídy T1, T2, T3 a Open. Jsou tady jak téměř sériové stroje, tak závodní prototypy či speciální lehké stavby. Čtyřkolky mají objem motoru maximálně 700 cm3 (pohon zadních kol) nebo 900 cm3 (pohon všech kol). Od roku 2017 startují na Dakaru i malé lehké buginy a to buď jako speciály, nebo (skoro) sériové stroje. Kamiony mají tři kategorie, jedna z nich je vyhrazena pro doprovodná vozidla. Novinkou je pak třída Classic, kterou pořadatelé nejslavnějšího maratonského závodu pro příští rok premiérově vyhlásili. Půjde o samostatnou třídu historických aut s datem výroby do konce roku 1999, ve které budou závodit stroje se závodním rodokmen. V ní bude startovat i Ondřej Klymčiw se Škodou 130 LR.

Nehody k Dakaru bohužel patří a některé z nich jsou i smrtelné. Prameny oficiálně evidují sedmdesát dva mrtvých, ale to číslo bude vyšší, v Jižní Americe se totiž nehody, při kterých došlo ke zranění diváků, neevidovaly.

Co se závodníků týče, na Dakaru jich zemřelo 30 (21 motorkářů, 6 jezdců v autech, jedna oběť patří do kategorie kamionů a dva jezdci zemřeli při útoku místních obyvatel). Mezi 42 dalších obětí patří i zakladatel soutěže Thierry Sabine (zahynul při nehodě vrtulníku), 14 lidí z řad organizátorů a novinářů, 23 diváků a 4 děti. Kritiku si závod vysloužil hlavně v roce 1988, kdy byli při střetu s auty zabiti tři diváci přímo při průjezdu vesnicemi.

Jen vloni zemřeli dva motorkáři. Jeden přímo v soutěži, další pak o několik týdnů později v nemocnici. I proto pořadatelé omezili maximální rychlosti v jednotlivých kategoriích.