Historie Fordu Cortina. Když Ford přes Británii dobyl Prahu

Cortina se stala jedním z nejúspěšnějších britských osobních automobilů střední třídy, a dokonce pronikla i na československý trh. Povedlo se jí to hned v několika generacích, když následovala v menším počtu dovezené Fordy Anglia. Z Velké Británie se na československém trhu v šedesátých letech uplatnily už jen solidní automobily Hillman Minx...

V britském Dagenhamu bylo vyrobeno celkem 4 431 525 vozů Cortina čtyř (resp. pěti) generací, poslední vyjel z linky 22. července 1982. Cortina při zrodu v roce 1962 zcela změnila tvář britských rodinných vozů, byla lehčí, lépe vybavená a podstatně modernější s velkou prosklenou plochou.

Nechyběly jí ani zajímavé detaily, jakými byly například typické kruhové koncové svítilny dělené na tři segmenty (později zvané „Ban the Bomb“ podle známého protiválečného symbolu). Do roku 1963 se sortiment rozšířil na ucelenou řadu dvoudveřových a čtyřdveřových sedanů, pětidveřového kombi a sportovních verzí Cortina GT a Lotus Cortina.

První Ford Consul Cortina (jméno Consul bylo později zrušeno, dříve spojovalo celou typovou řadu středních vozů britského Forda) byl automobil klasické koncepce se čtyřválcovým motorem uloženým podélně vpředu a pohonem tuhé zadní nápravy. Přední náprava už měla pružinové vzpěry McPherson, ostatně je to vynález stejnojmenného inženýra, působícího u Ford Motor Company. Vůz vynikal neobyčejně prostornou karoserií, výrobce už tehdy uváděl objem zavazadlového prostoru 592 litrů!

Nejlevnější Cortina Standard Mk.I, uvedená v roce 1962, měla vpředu jen pět podélných lakovaných lišt místo chromované masky přídě, které byly určené verzím De Luxe, Super (se silnějším motorem 1,5 litru) a pozdějším GT.

Výkony motorů postupně sílily, při uvedení šlo o čtyřválce 1,2 litru o výkonu 54 koní (40 kW) a Super 1,5 litru se stádem 60 koní (44 kW), zatímco sportovně laděná GT s větším motorem nabídla až 84 koní (62 kW). Standardní čtyřstupňovou manuální převodovku alternativně střídala samočinná Borg-Warner (pro větší motor).

Původně bubnové brzdy na všech kolech nahradily vpředu kotoučové; ve spolupráci s Colinem Chapmanem vznikla sportovní Lotus Cortina s dvouvačkovým čtyřválcem Lotus 1,6 l Twin Cam o standardním výkonu 105 koní (77 kW). Právě tento automobil získal nespočet úspěchů na závodních okruzích i v rallye, vítězil s ním také legendární Jim Clark a jeho jmenovec Roger Clark.

První Cortina byla obrovským úspěchem. Ford vyrazil na konkurenci dobře připraven, nejprve poctivě naplnil sklady, a až pak spustil samotný prodej. Cena při uvedení začínala chytře už od 639 liber, zatímco konkurenční Morris 1100 byl za 675 liber a Vauxhall Victor dokonce za 702 liber.

V říjnu 1964 prošla první Cortina faceliftem, na první pohled patrným z rozšířené masky přídě. Britské vozy se objevily rovněž na americkém trhu v prodejní síti mateřské společnosti. Do léta 1966 bylo v Dagenhamu vyrobeno 1 013 391 automobilů Cortina první generace.

Druhá generace vyjela v říjnu 1966 na shodné platformě, také tento vůz se dovážel do Československa. Rozvor náprav 2,49 metru se nezměnil, stejně jako zůstala téměř shodná délka, nicméně vůz působil mohutnějším dojmem a stylem připomínal americký Ford Falcon.

Dvoudveřové i čtyřdveřové sedany opět doplnilo kombi Estate Car, řadové čtyřválce se zvětšily na 1,3 a 1,6 l, od roku 1967 s novou hlavou válců Cross-flow; kromě sportovní Lotus Cortiny (později Cortina Twin Cam) se objevila luxusní Cortina 1600E (= Executive), která vyplnila prostor mezi verzemi GT a Lotus. Druhá generace zaznamenala 1,025 milionu vozů (do roku 1970).

Třetí generace byla zcela novým vozem, poprvé spřízněným s německou řadou Ford Taunus, přestože se stylisticky ještě výrazněji odlišovaly (obě Fordovy pobočky od roku 1967 sloučila nová divize Ford of Europe). Premiéra se odehrála na podzim 1970, vůz měl karoserii v americkém stylu se zvýrazněnými blatníky „Coke-bottle style“ (jako lahev Coca Coly), nadále dvoudveřovou, nebo čtyřdveřovou karoserii sedan a pětidveřovou kombi. Rozvor náprav se zvětšil na 2,58 metru.

Přední náprava poprvé dostala hřebenové řízení (dříve maticové s oběhem kuliček) a nyní ji navíc tvořila dvojitá příčná ramena. Vedle převzatých i vylepšených motorů OHV 1,3/1,6 litru přišly ke slovu modernější OHC, včetně amerického 2,0 l Pinto.

Kromě manuálních převodovek montoval Ford i nové samočinné vlastní konstrukce (dříve Borg-Warner). Celková produkce znovu vzrostla na 1 126 559 automobilů (do roku 1976). Vozy sloužily i v Československu, s jedním z nich dlouho jezdil Miloš Kovářík, šéfredaktor časopisu Motoristická současnost.

Poslední Cortina z podzimu 1976 už byla identická s německým Taunusem. Zprvu obě řady odlišovalo použití různých motorů, tato verze vycházela z platformy třetí generace včetně tuhé zadní nápravy. Vůz střízlivějšího designu prošel během výrobního cyklu na pohled téměř neznatelnou proměnou, i když všechny panely karoserie páté generace (1979–1982) byly odlišné od čtvrté (1976–1979), nicméně tato změna běžnému pozorovateli už unikala.

Do roku 1979 sloužil osvědčený čtyřválec OHV 1,3 litru spolu s novými motory 1,6/2,0 litru OHC (až 98 k/73 kW), od roku 1977 do konce výrobního cyklu se poprvé dodávaly také šestiválce 2,3 l V6 (až 116 k/85 kW). Bohužel tyto automobily se k nám už nedovážely.

Cortiny se montovaly i na tradičních trzích britských vozů v Austrálii a Jižní Africe, částečně také v belgickém Genku, nizozemském Amsterdamu a irském Corku vedle mateřské továrny v britském Dagenhamu. Dobré jméno, jež Fordovi vynesla Cortina, nalezlo pokračovatele v neméně úspěšných typech Ford Sierra a Mondeo, rovněž známých z našich silnic.