Historie dopravního značení: Jak se vyvíjely značky?

Historie dopravního značení je delší, než byste možná tipovali. I když v úplných počátcích rozhodně nelze hovořit o značkách v té podobě, jak je známe dnes. Průkopníky dopravního značení jsou totiž kamenné sloupky – tzv. milníky, brzdové kameny, kilometrovníky a rozcestníky. Ty úplně nejstarší se dají datovat dokonce až do antického Říma, kde začali s osazováním cest právě zmiňovanými milníky, tedy kameny, které ukazovaly vzdálenost od Říma.

V 17. a 18. století se pak podobné kamenné sloupky začaly objevovat i v Sasku a Rusku, o pár desetiletí později se pak v Německu začaly u křižovatek vyskytovat tzv. křížové značky, které označovaly křížení cest. Ty už byly ze dřeva.

U nás se jako o nejstarším dopravním značení hovoří o kamenech, které podél cest upozorňovaly na důležité skutečnosti a rizika. Například Jan Štemberk ve své knize o vývoji pravidel silničního provozu v kapitole o dopravním značení hovoří o kamenech podél cest, kterými byly zakazovány cesty vyhýbající se celním místům.

O něco známějsí jsou tzv. brzdové kameny, které varovaly před prudkým klesáním. Na nich bývala vyobrazena železná smyková brzda (takzvaná čuba nebo šupka), kterou tehdejší vozy disponovaly. „Přikazovala formanům a vozkům, aby při jízdě z prudšího kopce nasazením čuby na kola povoz zbrzdili,” vysvětlují funkci na webových stránkách Muzea silnic ve Vikýřovicích u Šumperka.

V 18. století se v souvislosti s rozvojem poštovní dopravy začalo u nás objevovat dopravní značení ve větší míře. Později bylo systematické kilometrování silnic zaneseno i do tehdejší legislativy s tím, že kilometrové a hektometrové kameny mají být na státních silnicích osazovány směrem od hlavních zemských měst.

Jedním z prvních písemných dokladů o existenci systematického dopravního značení na našem území je slezský zákon č. 5 z 1. ledna 1878, konkrétně Řád policie silniční pro veřejné nestátní silnice ve Slezsku. Ten ukládal správcům silnic povinnost označovat je cestníky, tedy dnešními ukazateli směru: „Cestníky, jichž jest zapotřebí, aby se ukázalo, kam silnice jde, buďtež na obecních silnicích postaveny od obcí a na okresních od správy silniční, jíž se týče.“

Na území Čech je dopravní značení písemně ukotveno až o více než třicet let později výnosem pražského místodržitelství z 28. května 1909. Ten zavedl na státních silnicích jednotné značení v podobě betonových nebo kamenných hranolů s nápisem a vyznačením směru na zkosené hraně.

Důležitým datem pro dopravní značení je rok 1903. V tomto roce totiž zavedl britský zákon poprvé na světě dopravní značky podobné těm dnešním, tedy již ve tvaru kruhů a trojúhelníků. A z Británie se začaly značky šířit poměrně rychle i dál do Evropy – do deseti let se už vyskytovaly například v Itálii nebo Německu.

V roce 1908 se pak v Paříži sešel poprvé mezinárodní silniční kongres, který nakonec o rok později určil tvary a významy jednotlivých značek (tzv. Pařížská konvence – Úmluva o jízdě motorovými vozidly). Zpočátku jich bylo jen pár, v následujících letech ale nové značky průběžně přibývaly. Na čtvrtém mezinárodním kongresu ve španělské Seville v roce 1923 pak byly doporučeny výstražné značky trojúhelníkového tvaru vrcholem nahoru.

V březnu roku 1931 byla v Ženevě v rámci Evropské konference o jízdě silniční uzavřena Mezinárodní úmluva o sjednocení silničních značek a silniční signalisaci: „Smlouva zavazovala členské státy urychleně odstranit ty dopravní značky, které jsou shodné se značkami uvedenými v úmluvě, ale mají jiný význam. Dopravní značení podle smlouvy mělo být provedeno do 5 let od doby, kdy nabyla platnosti. Smlouva upravovala značení nebezpečných míst, přednosti v jízdě a také orientační značení. U příkazových a zákazových značek bylo dojednáno provedené v červeno-bílé barvě, podoba ostatních značek byla ponechána na zákonodárství jednotlivých států. Pro přednost v jízdě bylo stanoveno pravidlo pravé či levé ruky a kde neplatilo, musela být přednost upravena dopravní značkou. Většina smluvních států provedla značení podle úmluvy ještě během první poloviny 30. let,” píše se v knize Automobilista v zajetí reality: Vývoj pravidel silničního provozu v českých zemích v první polovině 20. století od Jana Štemberka.

K nám dorazilo standardizované značení až v roce 1935 v podobě šesti značek, které si v základu drží svou podobu dodnes. Jednalo se o značky varující před zatáčkou, křižovatkou, stružkou (dírou v silnici), chráněným i nechráněným železničním přejezdem a jiným nebezpečím. Některé značky se ale v průběhu let i několikrát měnily. Jako příklad může posloužit „stopka”, která byla u nás zavedena v roce 1939. Ta byla úplně původně ve tvaru červeně orámovaného trojúhelníku, s bílým textem na modrém podkladu. V roce 1951 byla změněna na značku kruhového tvaru s trojúhelníkem uprostřed a černým nápisem STOP a až v roce 1975 přešla na zavedenou a dodnes používanou červenobílou značku osmiúhelníkového tvaru.

Proměnou prošly v průběhu let také směrové cedule. Ty byly původně žluto-černé (v letech 1939 až 1960), později modro-žluté (1960 až 1990) a pak modro-bílé, což je v Česku užíváno dodnes.

Samostatnou kategorií jsou semafory. Ty mají svůj původ ve Spojených státech, ve 20. letech 20. století se pak začaly šířit i do Evropy. V Česku byl první klasický (tříbarevný) semafor v Hybernské ulici v Praze, a to už v roce 1927. O dvanáct let později byly semafory už na sedmnácti pražských křižovatkách, z toho na patnácti byly automaticky řízené. V průběhu let zcela nahradily strážníky, kteří řídili provoz v křižovatkách před nimi.

Od zmiňovaného roku 1903 nedošlo v oblasti dopravního značení k žádné velké revoluci, dá se hovořit spíše o postupné evoluci – značky přibývají, v některých případech se zvolna mění jejich podoba, ale jinak jsou to stále ty stejné plechové cedule. Drobnou změnu pak do dopravního značení vnesly moderní technologie, díky nimž máme k dispozici tzv. proměnné dopravní značení. V té nejprimitivnější podobě jsou to značky využívající doplňkové osvětlení, kterým na sebe vizuálně upozorňují řidiče (například v blízkosti škol), v té nejpropracovanější verzi se pak dá mluvit například o řízení provozu v tunelech, kdy se pomocí LED technologie mění informace na velkoplošných panelech. I tam se ale stále používají značky stejných tvarů a barev, jaké vídáme podél silnic již dlouhá desetiletí.

Při jízdě po Evropě můžeme sice namítat, že dodnes není dopravní značení ve všech státech tak úplně sjednocené. Faktem ale je, že se jedná spíše o kosmetické rozdíly, jako je barva podkladu, základní pravidla fungují takřka všude – výstražné značky tvoří trojúhelník, zákazové jsou kulaté a stopka má tvar osmiúhelníku. A měnit se to nejspíš jen tak nebude.