Historie autobusů Ikarus, které brázdily i tuzemská města

Současná společnost, která vystupuje coby Ikarus Global Zrt. a podřízená Electrobus Europe Zrt. se sídlem v Budapešti, oznámila sériovou výrobu základních typů Ikarus 120e (dříve známý coby IC131 City Pionier), Ikarus 125 (se vznětovým motorem Volvo) a podvozku Ikarus 121e pro elektrické nízkopodlažní busy. První elektrický typ se objevil na autosalonu IAA Mobility 2021 v Mnichově, kde vozil návštěvníky, a známý výrobce pancéřovaných osobních vozů Trasco z Brém se stal oficiálním zástupcem a dovozcem Ikarusu pro Německo, Rakousko a Švýcarsko.

Podle dostupných informací prošel Ikarus kompletní transformací v roce 2016 a znovu nabízí auobusy vyvinuté a vyráběné v Maďarsku ve spolupráci s renomovanými partnery. Společnost Trasco Bremen získala zastoupení Ikarusu pro tři evropské země už v loňském roce, zatímco Electrobus Europe navázal přímé kontakty pro export do Bulharska, Řecka, Rumunska, Srbska, Slovinska, Slovenska a Turecka. Městský elektrobus Ikarus 120e je určen až pro 84 cestujících, z toho 28 sedících, s čínskou poháněcí soustavou CRRC Electric Systems o výkonu 165/240 kW a čínskými akumulátory CATL LiFePo4 o kapacitě 314 kWh ujede přes 250 km na jedno nabití.

Dvanáctimetrový autobus váží 12 tun, výrobce zdůrazňuje šestnáctiletou protikorozní záruku a tvrdí, že konstrukce z nerezavějící oceli tak přežije nejméně jednu výměnu akumulátorů. Rychlost autobusu je omezena na 70 km/h. S nabíječkou DC 150 kW se akumulátory v autobuse dobijí do tří hodin, s menší 60 kW do šesti hodin. Stejnou poháněcí soustavu, ale akumulátory podle volby s kapacitou 150 až 350 kWh, má také nízkopodlažní podvozek Ikarus 121e.

Klasické autobusy zastupuje meziměstský Ikarus 125 na podvozku Volvo se vznětovým motorem 7,7 litru o výkonu 240 kW (326 k), uloženým vzadu. Je rovněž dlouhý 12 metrů, má ale jen dvoje dveře místo tří a větší počet míst k sezení (41 z celkových 80) a dosahuje rychlosti 90 km/h. Specialitou Ikarusu jsou i autobusy pro zvláštní účely, ať už pojízdné zdravotní ordinace či vojenské a vězeňské busy. Znovuzrozený Ikarus vyrábí ve třech maďarských závodech v Székesfehérváru (finální výroba), Szegedu (kompletní systémy dveří) a v továrně Ajka (různé díly).

V sedmdesátých a osmdesátých letech se Ikarus vyvážel do padesáti zemí na pěti kontinentech, ale hlavní odbytiště tvořil Sovětský svaz, kam šlo až sedm tisíc autobusů ročně. Po změně politických poměrů tato jistota skončila a Ikarus v původní podobě nepřežil. Velkosériová produkce autobusů řady 200 od konce šedesátých let a nástupnické řady 400 znamenala přes čtvrt milionu vyrobených vozidel. Do dnešních dnů téměř sto tisíc Ikarusů ještě jezdí, hlavně v Rusku a dalších zemích bývalého Sovětského svazu.

Ikarus se chlubí historií dlouhou přes 125 let, kterou zahájil Imre Uhri, když jako syn kováře založil novou kovářskou a kolářskou dílnu v Budapešti. Od oprav povozů a kočárů se vypracoval na výrobce karoserií, ale jeho v roce 1933 reorganizovaná společnost byla po válce znárodněna. Spojením s leteckou továrnou Ikarus Gép-és Fémgyár Rt. vznikl v únoru 1949 nový podnik, známý coby Ikarus Karosszéria-és Järmügyár, který převzal od strojírny MÁVAG výrobu prvního autobusu Tr 3,5 se samonosnou karoserií.

Od roku 1951 následoval vlastní typ 30, jenž jako první dostal značku Ikarus, tedy právě před sedmdesáti lety. K nejslavnějším typům s dvoučíselným označením pak patřily dálkové Ikarus 55 (a jejich meziměstská verze 66), které vynikaly unikátním designem s motorem uloženým vzadu. Dalším vývojem se zrodily typy s trojciferným označením, nejprve v klasické koncepci s podvozky nákladních vozů (motor vpředu), ale nakonec s motory vzadu nebo uprostřed pod podlahou. Motory a podvozky dodávala budapešťská automobilka Csepel, později strojírna Rába z Györu, která koupila německou licenci MAN.

Konstrukční aktivita Ikarusu byla vždy bohatá, ale některé typy se nedostaly vůbec do sériové výroby, což platí třeba o zajímavém devítimetrovém autokaru typu 303, jenž rovněž vynikal neobvyklým designem (1959). Ikarus karosoval také jiné podvozky, třeba autokary Ikarus Volvo od šedesátých let, později také s motory Cummins, DAF, Scania a dalšími. Pronikl dokonce do USA, kde se pak pobočka Ikarusu proměnila na NABI (North American Bus Industries), ale cesty obou značek se rozešly.

Po dalších peripetiích se americká pobočka oddělila (pak ji koupil velký výrobce autobusů New Flyer Industries) a nový podnik Ikarusu znovu začal v Maďarsku, ovšem ve značně skromnější podobě, když existence 1999–2006 pod taktovkou Irisbusu (Iveco/Renault) také nepřinesla úspěch. V roce 2010 jako firma Ikarusbus Kft. v Budapešti představil nové typy V187 (kloubový), E125 a V134 s motory Cummins, po různých změnách majitelů však prakticky Ikarus zanikl už tehdy. Následující obnova a restrukturalizace přinesla výrobu od 2017 a nový vstup na mezinárodní trhy.