Článek
Jednoho mrazivého rána roku 1903 jela Mary Anderson, prostá vinařka z Alabamy, ulicemi New Yorku v tramvaji a pozorovala, jak její řidič kvůli čelnímu sklu s namrzlými kapkami deště musel vystrčit hlavu z okna, aby vůbec něco viděl. Co by jiného jen rozesmálo, inspirovalo paní Anderson k revolučnímu vynálezu, který posunul automobilový svět (ale i autobusy, vlaky nebo právě tramvaje) o velký krok dál.
Takhle se Mary Anderson rozhodla řešit problém špinavých čelních skel
Princip stěrače je od té doby v zásadě stejný, jak si ho Mary Anderson nechala před více než sto lety patentovat – gumová lišta na páce cyklickým pohybem stírající okno. Jenže technické řešení se mnohokrát měnilo a našlo spoustu různých zlepšováků i slepých uliček. Pojďme se na některé z nich podívat.
Pohon
Jen v samých počátcích tohoto vynálezu si řidiči museli ovládat stěrače sami páčkou u čelního skla, brzy za ně ale vše převzal vzduchový motor (díky Williamu M. Folberthovi a jeho vynálezu z roku 1919) a ještě o něco později elektromotor. Zpočátku při zapnutí stíral nepřetržitě, měnit jste mohli jen rychlost. Naštěstí pak Robertu Kearnesovi na vlastní svatbě uvízl v oku kousek korku, a přispěl tak k vynálezu cyklovače (inspirovanému očním víčkem čistícím oční bulvu), který si v roce 1962 nechal patentovat, aby mu ho přesto Ford v roce 1969 nepokrytě ukradl.
Dalším velkým pokrokem bylo v roce 1995 (na Mercedesu E W210) uvedení kompletně automatického ovládání stěračů s dešťovým senzorem, které dokáže ulehčit život (pokud funguje dobře), nebo totálně frustrovat (pokud za deště odmítá fungovat, nebo naopak přehnaně aktivně hobluje suché sklo).
Pod čelním sklem je dnes ukrytá řada senzorů, jeden z nich (fotodioda) umí detekovat déšť a měřit jeho intenzitu (a taky šero a tmu kvůli automatickým světlům)
Ovládání
Ovládací kolečka, tlačítka a páčky byly rozházené různě po interiérech historických aut, vše se ale sjednotilo s příchodem multifunkčních páček pod volantem – právě tady dnes ovládáte cyklovač nebo spuštění automatické funkce (a jeho intenzitu).
Jedna páčka vládne všem stěračům na autě
Konstrukce
Fyzická konstrukce stěrače musí odolat nejen vlivům počasí, ale také požadavkům aerodynamiky. Kvůli pevnosti je rameno většinou kovové (místo tuhých tyček se přešlo na pružnější plechy), gumová stírací lišta (dávný experiment s válečky se nikdy neosvědčil) je obvykle v plastovém pouzdru (komplikovaná ramínka z dob Škodovek 105 jsou už naštěstí minulostí). Podle sofistikovanosti celé konstrukce poznáte, jak moc si na tom dala automobilka záležet, nebo naopak jak moc šetřila.
Gumové stírátko je dosud nepřekonaným vynálezem
Počet
Na čelním skle jsou nejčastěji dvě paže stěračů, dříve však na nízkých a širokých čelních sklech mohly být vedle sebe i tři.
Dokonce i moderní FJ Cruiser měl na čelním skle tři stěrače vedle sebe
Na druhou stranu Mercedes u modelu W124 dovedl k dokonalosti koncept s jediným stěračem, který pokrýval 86 % plochy čelního skla – to aby nemuseli předělávat stěrače z levostranného řízení na pravostranné. Hned několik automobilek se ho pokusilo napodobit, ale jen málokdo skutečně uspěl…
Kromě stěrače čelního skla mívají auta také zadní stěrač (většinou jeden, výjimečně dva). Dříve bývaly stěrače i na předních světlometech, ty však postupně ustoupily výkonným ostřikovačům.
Stěrače světel byly kdysi hodně cool. Jenže pak tvar čelních světlometů přestal být geometricky rovný, a stěrače tak pozbyly smysl
Umístění
I v této oblasti se v průběhu dekád hodně experimentovalo. Byly ukotvené na horní i dolní hraně okna, uprostřed i v samotných rozích okna, pohybovaly se souběžně i protiběžně. Moderním standardem se však staly dva stěrače ukotvené na spodní hraně okna pod úrovní kapoty. U některých aut se v době nečinnosti z aerodynamických důvodů (nejen kvůli snížení odporu, ale také kvůli hlučnosti) schovají hlouběji pod kapotu.
Zadní stěrač bývá většinou uchycený u spodní hrany okna, některá SUV se svislejším sklonem skla (LR Discovery a další) ho ale mohou mít uchycený nahoře, kde se navíc schová pod hranu horního spojleru.
Ostřikovače
Stěrače dokáží ze skla odstranit nejen vodu, ale s pomocí vodních ostřikovačů také nečistoty. Pod tlakem se rozprašuje na větší plochu skla, kde ji stěrače rozetřou – ostřikovače tak jsou umístěné pod hranou kapoty nebo přímo v kapotě auta. Nejmodernější řešení však preferuje integraci ostřikovačů vody (jde o uzounké kanálky) přímo do ramene stěrače přímo k liště, čímž se snižuje spotřeba vody a minimalizuje omezení výhledu řidiče.
Ještě něco bych měl vědět?
Sedany na rozdíl od aut ostatních typů karoserií zadní stěrač většinou nemají – voda díky aerodynamice ve vyšší rychlosti ze skla prostě odteče a vzdušný vír, který špiní zadní okna hatchbacků a kombíků nečistotami, se tvoří až „za kufrem“, sklo sedanů tak zůstává čisté (a automobilky díky tomu ušetří). Zadní stěrač tak najdete většinou jen u japonských aut, jejichž inženýři prostě nejsou zvyklí něco odfláknout.
Drtivá většina sportovních aut nemá zadní stěrač (když jste nejrychlejší na silnici, situace vzadu vás přeci nemusí zajímat). Čestnou výjimkou je Porsche 911, které je tak praktické, že ho mít může (stejně jako třeba nosič na kola nebo držák na lyže). Akorát za něj zaplatíte přes devět tisíc, což je však u auta za tři miliony vyloženě pakatel…
Zadní stěrač mohla mít už zcela první 911 a může ho mít dodnes
Nissan na vlastní kůži zjistil, že běžné elektromotorky stěračů jsou pro moderní tichoučké elektromobily až nesnesitelně hlučné a jejich provoz akusticky rušivý, Leaf má proto odlišný pohon stěračů než zbytek produkce.
Lincoln nedávno představil vyhřívané stěrače – mají tak pomoci se zamrzlým čelním sklem, namrzajícím deštěm a podobnými záludnostmi počasí.
Průkopnická Tesla inovuje i stěrače. Nejdřív přesunula jejich ovládání do menu infotainmentu (měníte intenzitu nebo prostě zapnete Auto funkci), pak si nechala patentovat nahrazení přežitých stěračů laserem, který bude čistit plochu skla. Stane se tento odvážný nápad realitou a novým automobilovým standardem? Řekli bychom, že ne, ale u Tesly je všechno možné…