Harley-Davidson Pan America – na první dobrou

Seznamte se s nejposlednějším Harley-Davidsonem – s cestovním endurem Pan America 1250! Že už ho znáte? To je docela klidně možné. První zmínky o Pan Americe se objevily už někdy v roce 2018 a od té doby se na Harley upírají zraky celého světa. Ještě aby ne – všichni se totiž ptají, jak může dopadnout vývoj cestovního endura u značky, která se až dosud zaměřovala téměř bez výjimky na choppery a cruisery. Byl tu sice dceřiný Buell se svým „dobrodružně sportovním“ Ulysses XB12X, ale ten byl, podobně jako všechny ostatní Buelly, spíš okrajovou záležitostí.

To Pan America 1250 má úplně jiné ambice a dost možná úplně změní způsob, jakým jsme dosud Harley-Davidson vnímali. Razantně a po svém vstupuje na trh, kde dlouhodobě vévodí BMW s KTM, a chystá se tu udělat pořádný vítr. Má na to? Dva dny a nějakých 8 hodin čistého jízdního času jsem se na to spolu s pár dalšími novináři intenzivně snažil přijít. Jezdil jsem po silnicích za sucha i mokra, jezdil jsem v terénu, po písčité motokrosové trati a taky po mokré bahnité trávě, kde jsem Pan Americu premiérově zahodil a vyzkoušel tak i odolnost při odložení na zem. Ne že bych to plánoval, ale je důležité vědět, co všechno se urve, až půjdete někde na dálném východě v bahně mimo civilizaci k zemi.

Vezměme to ovšem popořadě, protože to, co se bude v souvislosti s Pan Americou hodně řešit, je design. U Harleye se toho nebáli a svému enduru vtiskli vzhled, který si skutečně s ničím nespletete. Někomu přijde děsivý, někomu netradiční a já myslím, že je prostě boží. Hranatá příď s horizontálně uloženou světelnou rampou totiž výborně vystihuje utilitární a tvrďáckou povahu, a navíc je funkční. Horizontální světelný pás rozprostírá světlo do široka před motorku a jízdě v noci pomůže taky sdružená trojice LED světel, umístěná pod nastavitelným plexi. Ta se totiž stará o dynamické přisvětlování do zatáček.

Jestli se chcete dočíst o všech technických finesách Pan Americy a nahlédnout dovnitř motoru Revolution Max, mrkněte na tento odkaz:

Na první dobrou působí Pan America mohutně, ale není to úplná „loď“. Široké sedlo je komfortní, ale motorka je v místě stupaček relativně úzká a celkově nemám dojem přílišné rozložitosti. Na širokých řídítkách s kryty rukou mám ruce volně odložené, ale trochu mě v první chvíli překvapila dost zalomená, „naháčová“ pozice nohou na stupačkách, které jsou o dost víc nahoře, než bych čekal. Záhy jsem ovšem zjistil, že jsem se posadil na motorku se sedlem v nižší ze dvou poloh. Stačí sedlo pomocí klíčku sundat, při nasazování jej zasadit do vyššího výřezu a najednou se i já s delšíma nohama posadím na motorku úplně komfortně.

K výšce sedla se každopádně váže ještě jedna velká zajímavost, související s podvozkem. Pan America je, stejně jako většina moderních cestovních endur, motorka do značené míry konfigurovatelná. To znamená, že v ceníku najdete lépe vybavenou Pan Americu 1250 Special a můžete mimo jiné vybírat lepší adaptivní podvozky. Ten nejlepší je potom vybaven systémem variabilní světlé výšky, který umí snížit motorku o nějakých 5 centimetrů v momentě, kdy zastaví, a po rozjetí ji zase zvýšit. Harley s touhle vychytávkou přichází jako první a věřím, že pro menší jezdce, kteří si bez obou nohou na zemi nejsou jistí, je to vyloženě spása.

Rozepisovat se o technologických vychytávkách, schovaných v dotykové palubní přístrojovce, by se dalo celkem do nekonečna. Možná bude ale zajímavější převést to do praxe, takže vzhůru do sedla.

Bezklíčové startování už je standard, stačí otočit přepínač zapalování a pak stisknout tlačítko v jeho středu. Vidlicový dvouválec naskakuje do celkem tichého volnoběhu, lanková spojka jde lehounce, jednička klapne na své místo a jede se. První seznamovací kilometry vypadají skvěle. Úplně nový, od píky postavený motor má na jednu stranu parádní vrcholné parametry, na stranu druhou si ale díky variabilnímu časování ventilů nechá líbit i jízdu v nízkých otáčkách a neprotestuje, ani když ho zbrzdíte na nějaké 2 500 za minutu a pak chcete zrychlovat. Dole je měkce poddajný, nahoře pak razantně tahá, a když ho podržíte pod krkem, dostane hlad po otáčkách. Nejdřív předvede svých 127 Nm krouťáku, kus před omezovačem, který zasáhne až v 9 500 otáčkách za minutu, pak i 150 koní výkonu. A to už se práší za kočárem velkolepě.

V tu chvíli přichází ke slovu i ty další ingredience. Dva čtyřpístové brzdiče Brembo, ovládané radiální pumpou, zpomalují jistě, ale s citlivým nástupem, a výborné je i odladění adaptivního podvozku. Pan America je vážně pohodlná motorka, která vyžehlí rozbitou českou okresku pocitově skoro do hladka, na druhou stranu ale není příliš odtažitá. Pořád ji pod sebou cítím, pořád mi předává informace o tom, co se pode mnou děje, a pořád mě baví ji řídit. Když pak ve sportovním režimu jezdím na uzavřené části točité okresky pro foťák, můžu se do podvozku slušně opřít. Myslím, že vyškolit v Alpách pár střelců na supersportech by nebyl problém a člověk by se u toho dost pobavil.

Rád bych se tady rozepsal o tom, jak jsem povodil Pan Americu po šotolině, písku i mokré trávě, ale bohužel taková sláva to nebyla. Ano, mohl bych se vymlouvat na gumy, ale standardně dodávané Micheliny Scorcher projely vážně hodně – pára jim docházela až na písku nebo uklouzaném bahně.

A právě na bahně prorostlém mokrou trávou jsem předvedl elegantní zához, když jsem chtěl ve stoje a ne v úplně malé rychlosti projet okolo louže, a přední kolo mi sklouzlo po blátě do ní, což mi zavřelo řídítka. Útěchou mi bylo alespoň to, že jsem ten den nebyl ani zdaleka jediný a že jsem si mohl v praxi ověřit, že z cestovního Harleye nelétají trsátka při prvním kontaktu se zemí. Vlastně to dopadlo dost dobře – boční padáky všechno pochytaly, stačilo zacvakat plexi na svoje místo a jelo se dál. Nerozbilo se nic, zrcátko jsme sundali jen proto, že jsem ho hlavou povolil a nebylo ho čím dotáhnout.

Když jsem se zrovna neválel v bahně, bylo soužití s Pan Americou na nezpevněném povrchu celkem fajn. V módu Enduro příjemně změkne odezva na plyn, takže silný motor nepůsobí jako záškodník. Zejména v měkkém podloží motorka svých 250 kilo (konkrétně 245 kilo pro základní provedení a 258 pro padáky ověnčený Special) úplně nezapře, ale těžiště je nízko a tlumiče mají dost dlouhé zdvihy, takže snesou i nějaký ten drobný skok.

Nalejme si čistého vína – jen málo majitelů Pan Americy pojede reálně do terénu, aby se brodili takovým marastem, jakým jsme se brodili my. Důležité ovšem je, že se i do takových akcí klidně pustit můžou, a ještě důležitější je, že cestovní nadání – tedy hlavní a nejzásadnější parametr u cestovního endura – tenhle Harley rozhodně nepostrádá. Docela dobře si umím představit, že bych naložil hliníkové kufry a vyrazil na týden někam daleko, v zásadě jedno jakým směrem. A že by mě motorka na špatných cestách nenatřásala, přes vysoké plexi by na mě nefoukalo a nepršelo a že ani výkon by mi určitě nechyběl. Nemůžu si pomoci, ale svůj nástup do dosud neprobádané disciplíny zvládnul Harley prostě na první dobrou.

A navíc, a to je velmi milé překvapení, to ani nepřehnal s cenou. Základní Pan America 1250 vyjde včetně DPH na nějakých 402 tisíc korun. Lépe vybavený speciál, u kterého můžete volit z vícero barev, dostanete kryty rukou, padáky, další jízdní režimy, základní adaptivní odpružení a další věci, pak vyjde na nějakých 462 tisíc. Samozřejmě to není málo, ale konkurence umí být ještě o poznání výš.