Harley-Davidson LiveWire – Úplně jiné hřiště

Jen málokterý stroj vyvolal za poslední dobu ve světě motorek tolik filozofických rozporů jako právě Livewire od Harleye. Ano, LiveWire je naháč, a ano, je na elektřinu. Obojí je z pohledu tradic, kdy na Harley nahlížíme jako na značku, která vyrábí až na výjimky velké choppery a cruisery se vzduchem chlazenými dvouválci, úplně špatně. Jenže koukat na tento stroj jako na narušitele tradic nedává vůbec smysl. Ty klasické dvouválce jsou tu dál a dál jsou také hlavním zdrojem obživy americké značky. A LiveWire jim nijak neleze do zelí – je to totiž nová hra na úplně jiném hřišti.

Nejlépe jde elektrický naháč od Harleye ocenit tehdy, když si jej vytrhnete nejen z kontextu americké značky, ale z kontextu klasických spalovacích motorek celkově. Je to prostě neporovnatelně jiný stroj vyžadující jiný přístup a vnímání. A vězte, že i bez řazení a řevu spalovacího motoru se můžete velmi slušně bavit. Byť tedy pouze po dobu omezenou dojezdem.

Do onoho kontextu americké značky lze navíc LiveWire zařazovat jenom hodně těžko. Už na první pohled totiž jako Harley absolutně nevypadá, a pokud si odmyslím pár log a nápisů, prozrazují příslušnost k hrubiánským strojům z Milwaukee prakticky jenom ovládací prvky na řídítkách, přední blinkry a pár detailů. Zpracování je příkladné a vůbec se nešetřilo ani na komponentech, mezi kterými hrají prim kompletně nastavitelné tlumiče Showa vpředu i vzadu.

Hned při prvním setkání mě překvapilo, jak kompaktně a hlavně úzce LiveWire působí. Všechny tiskové fotky nechaly hodně vyniknout žebrovanému ingotu baterie, který tvoří prakticky celou prostřední část motorky, ale který naživo není zase tak masivní, jak se z fotek zdá. I tak je ovšem právě kvůli baterii o kapacitě 15,5 kWh prostředek motorky opticky poněkud mdlý a nečlenitý.

Proto je fajn, že k sobě značnou část pozornosti strhává „torpédo“ elektromotoru umístěné ve stříbrném pouzdře pod baterií. Motor je chlazen malým množstvím vody, která cirkuluje skrz nenápadný malý chladič před baterkou. Žádná klasická převodovka se tu nekoná, místo ní je pouze stálý převod hned za motorem a potom samozřejmě sekundární převod ozubeným řemenem na kolo. Parametry 105 koní výkonu a 116 Nm točivého momentu nezní, že by měly zvlášť v dnešní době někoho vystřelit z bot, ale k tomu se teprve dostanu. Malý spojler – jede to vážně brutálně.

LiveWire váží nezanedbatelných 251 kilogramů provozní hmotnosti, z čehož přibližně 100 kg má jen samotná baterka. To je o dost víc, než kolik mají běžné naháče, ale při zvednutí ze stojánku se ta hmotnost nezdá zase tak strašná – těžiště je poměrně nízko. Startovací procedura je úplně stejná jako u kteréhokoliv současného Harleye s bezklíčovým zapalováním, akorát tu chybí zatočení startérem a následné tepání dvouválce.

Přepnutí jednoho přepínače na řídítkách „zapne“ celou motorku a rozsvítí dotykovou digitální přístrojovku. Zaklapnutí stojánku a zmáčknutí druhého přepínače pak znamená, že je vše připraveno k jízdě. To dá Harley najevo jemným „pulzováním“ elektromotoru v rytmu tlukotu srdce.

Pokud se jedná o úplně první setkání s elektrickou motorkou (v mém případě to tak bylo), půjde o hodně divný zážitek. Páčku spojky ani řadičku jsem přirozeně nenašel a rozjezd jenom pootočením pravého gripu působí dost nepatřičně. Motorka se ovšem za téměř naprosté tichosti dává do pohybu a trvá ještě několik dalších rozjezdů v městské zástavbě, než konečně přestanu hledat spojku pro zařazení imaginární dvojky.

Zatím jedu na „nejměkčí“ jízdní režim určený primárně na mokrou silnici (v každém režimu je zvlášť nastaven maximální výkon, strmost reakce na „plyn“, úroveň rekuperace a kontrola trakce). Po chvilce se však otrkávám, dávám režim s plným výkonem a zkouším, co elektromotor předvede.

Je to, jako bych si pod sebou odpálil bednu dynamitu, který ale nemusel vybouchnout, aby mě poslal do dáli. LiveWire mi pod zadkem jen tiše zakňučí a vystřelí vpřed takovým způsobem, jaký známe prakticky jenom z úchylně rychlých superbiků. Jenomže na rozdíl od superbiků, které musí pro podání maximálního výkonu vybičovat svůj motor těsně před omezovač, předvádí elektromotor v LiveWire svou sílu okamžitě, kdykoliv a hlavně naprosto nenuceně.

Ještě nikdy jsem nejel na ničem nebo v ničem, co by v přímce zrychlovalo tak monstrózně a zároveň tak lehce. Prvních několik pořádných zatažení za „plyn“ má můj mozek problém vstřebat fakt, že může něco tak strašlivě zrychlovat, aniž by to přitom řvalo a dělalo brajgl na kilometr daleko.

Protože umí elektromotor podat maximální točivý moment okamžitě a z nuly, trvá zrychlení z klidu na stovku kolem tří sekund. Což znamená, že pokud se na světlech vedle vás nepostaví vrcholný superbike nebo automobilový supersport se zapnutým launch controlem, není absolutně nic, co by mohlo vaší okamžitou elektrickou sílu na rozjezdu vyklepnout. Teoreticky „pokulhává“ až maximální rychlost, která je otáčkami elektromotoru omezená na nějakých 220 km/h.

Nebýt kontroly trakce spojené s redukcí zvedání předního kola, udělal by LiveWire při zahřáté zadní gumě z místa snad i salto vzad. To je samozřejmě bráno s jistou nadsázkou, nicméně ilustruje to, že elektronika na elektrické motorce rozhodně není na parádu – třeba jízdní módy LiveWiru jsem měnil dost často, což se o normálních motorkách, kde mi jízdní módy přijdou zpravidla dost zbytečné, říci nedá.

Tak například v režimu Road motor při zaklapnutí „plynu“ téměř nerekuperuje (nebrzdí motorem, a negeneruje tak elektřinu pro baterie), což znamená, že chcete-li se svézt sportovněji, zůstává veškeré zpomalování na brzdách. Ty jsou sice víc než dobře dimenzované a mají příjemné dávkování, ale bez brzdného účinku motoru za ně musíte šíleně brát. To v režimu Sport už každé ubrání znamená poměrně razantní zpomalení, které simuluje brzdění klasickým roztočeným motorem.

A když už jsme u toho sportu, tak tahle disciplína LiveWiru celkem sedí. V zatočených okreskách se poněkud tučnější naháč cítí jako ryba ve vodě. Na tužším základním nastavení podvozku působí naprosto sebejistě a slušnou práci odvádí taky pneumatiky Michelin Scorcher.

Lehce sportovní pozice se správným poměrem hmotnosti na rukou a vysoko posazenými stupačkami vtáhne do děje a LiveWire se radostně nechá vodit z náklonu do náklonu, přičemž se z každé zatáčky vytáhne ohromným točivým momentem, kterého je přesně tolik, kolik je zrovna potřeba. Ve všech jízdních režimech platí, že je výkon geniálně přesně dávkovatelný. Cuknutí při přidání tady vůbec neexistuje a pravým zápěstím si naladím vždycky tolik, kolik chci – mění se jen progrese, s jakou síla přibývá.

Miluju spalovací motorky s charakterním motorem a miluju, když si můžu před zatáčkou podkopat pár rychlostí, abych je při akceleraci na další rovinu zase nasázel zpátky. Vlastně se považuji poměrně za puritána. Samotného mě proto překvapilo, jak neuvěřitelně jsem se za řídítky LiveWiru bavil. Je to jiné, je to naprosto specifické a je to vážně neuvěřitelná sranda.

Jak už jsem ale naznačil před pár odstavci, všechna ta sranda má jedno omezení – a tím je pochopitelně elektrický dojezd. Kdybych si dál zvesela tahal a využíval potenciálu motorky naplno, najedu v lepším případě nějakých 120 kilometrů. Ještě horší je to v případě jízdy po dálnici, kde dojezd nevylepšuje rekuperace. Kombinovaný dojezd s jezděním po městě i okreskách znamená zhruba 140 kilometrů a na cokoliv výš už musíte jet „na spotřebu“. A se žádnou motorkou se nikdy nejezdí na spotřebu…

O spotřebě motorky potřebujete vědět jen to, kolik najede na nádrž, a hlídat si, abyste včas dotankovali – což u průměrné motorky trvá asi dvě minuty i se zaplacením. Jenomže nad dojezdem LiveWiru se musí přemýšlet o dost víc, a musí se tak i hlídat, abyste zavčasu dojeli na rychlou stejnosměrnou nabíječku pro auta. Ta je jediným způsobem, jak dobíjet LiveWire v průběhu cesty, neboť nabití úplně prázdné baterie trvá hodinu – jedno takové nabití v průběhu výletu se dá přežít.

Na situaci s nabíjením moc nepřidal ani fakt, že v době, kdy jsem měl LiveWire půjčený, rychlé nabíjení nefungovalo kvůli problému v komunikaci mezi motorkou a nabíječkami. To by se snad ale mělo v dohledné době dořešit.

Rychlých stejnosměrných nabíječek je ale i tak málo, a když nabíjíte čímkoliv slabším (střídavou stojanovou nabíječkou nebo klasicky ze zásuvky), připravte se, že kompletní nabití z nuly do plna zabere 12 hodin. Tyto náležitosti předurčují LiveWire hlavně do města na dojíždění, a tak jej koneckonců prezentuje i Harley. Jenže ruku na srdce, jezdit s LiveWirem výhradně ve městě je bláhové mrhání jeho potenciálem.

A to je vlastně ten jediný a zásadní problém LiveWiru. Je nesmírně zábavnou, rychlou a netradiční motorkou, jež se vlastně vůbec nedá srovnávat s klasickými spalovacími stroji a jejíž potenciál za hranicí města teprve začíná. Jenže pak je tu dost omezený dojezd a nabíjení, které i v nejlepším případě trvá pořád minimálně hodinu. Což potenciál tohoto do značné míry fascinujícího stroje zase poněkud utlumuje.

No a pak je tu ještě jedna velmi zásadní věc, o které jsem se až dosud nezmínil a která předurčuje LiveWire do role technologické kuriozity. Je to pochopitelně cena, která startuje na částce kolem 900 tisíc korun (v závislosti na kurzu eura). To je prostě šílená pálka, za kterou ve světě motorek koupíte cokoliv, na co si ukážete, a většinou i dvakrát.

I tak ale můžu doporučit jednu věc – pokud se někdy dostanete k možnosti se na LiveWiru svézt (a na různých harleyáckých akcích tahle možnost občas bývá), rozhodně ho vyzkoušejte. Úplně vám to změní pohled na něj i na elektrické motorky celkově a zjistíte, že i na podivně tichém stroji bez řazení se můžete pozoruhodně bavit.