Harley-Davidson Heritage Classic 114 – Za krásami metalurgie

Vím, že jsem něco v podobném duchu pronášel už u předloňského testu Breakoutu, ale neodpustím si to ani tady. Heritage Classic totiž připomíná spíš kovovou sochu. Z plastů je naprosté minimum dílů, zato ocelí se nešetřilo na žádné frontě, a prakticky jakýkoliv detail tak vyniká jistým stupněm maskulinní mohutnosti.

Uprostřed toho všeho samozřejmě trůní motor. Broušená chladicí žebra ohromného vidlicového agregátu chladí dva obrovské válce svírající úhel 45 stupňů. Přesně tak, jak se to u Harleye děje už přes sto let. Jako by vás měl provézt skrz brány Valhally, kde budete navždy jezdit lesklí a chromovaní. A pokud jste tuhle referenci nechytili, běžte si hned po dočtení článku pustit posledního Mad Maxe.

Nicméně od postapokalyptických filmů zpátky k motorce. Navzdory cestovně orientované stavbě je pod vším tím chromem pořád základ středoproudé řady Softail, která „velikostně“ stojí pod větší řadou Touring. Přesto ale Heritage Classic některými prvky přesahuje spíše k ryze cestovním modelům. Jsou tu rozměrné plotny nahrazující klasické stupačky, hluboké blatníky, velký větrný štít nebo trojice světel na přídi.

Z toho všechno jasně vyplývá, že se s tímhle Harleyem prostě musím vydat někam pořádně daleko. Dobře, kontinent je možná zbytečně velké sousto, ale alespoň podstatný kus republiky bych si tam a zpátky v jednom dni střihnout mohl. A když už mám chlapáckou motorku, chtělo by to nějaký patřičně chlapácký cíl. Do bočních brašen proto nakládám několik čerstvě vybroušených čepelí nožů, a z Prahy se vydávám po okreskách až za Brno k Vyškovu, kde budu nechávat čepele zakalit a zároveň tam nakoupím další ocel.

Těsně po osmé ráno si tedy narážím přilbu a povelem tlačítka startuji ohromný motor pod sebou. Sousedy však navzdory brzké ranní hodině nebudím, neboť jakkoliv dává dvouválec najevo svou sílu volnoběžnými vibracemi, které pulzují celou motorkou, sériový výfukový systém žádný velký rachot nepředvádí. Harley si při studeném volnoběhu jenom tiše přede, a tak je to u cestovní motorky v pořádku – protože jakkoliv byste u těch „chuligánštějších“ modelů trochu brajglu z výfuků ocenili, na dlouhé cestě ho poslouchat nechcete.

Jednička v tvrdě chodící převodovce řachne na své místo o to hlasitěji, a už se pomalu sunu směrem z Prahy na starou Kutnohorskou. Manipulace s třísetkilovým Harleyem na místě není žádná sranda, ale jakmile se dá kolos do pohybu, vše je odpuštěno. Nízké těžiště doplňují široká řídítka, a Harley se tak nechá prosmýknout ranní dopravou, aniž by u toho působil vyloženě nemotorně.

Silnice na Kutnou Horu je na naprosté většině motorek rovná a otravná, ale ze sedla Harleye se najednou jeví úplně ideálně. Zadek mám v měkkém gaučovém polstrování, pozici nohou lze na plotnách upravovat podle libosti, a ačkoliv jsou řídítka vyšší, na odkrvení rukou to není.

Naprosto ideální cestovní rychlost je rovných 120 v hodině. Na šestku si motor potichu bublá 2 500 otáček, což je u většiny dvouválců pořád dost málo, ale vzduchem chlazený Milwaukee Eight ve velikosti 114 kubických palců (1 868 kubických centimetrů) se právě v tomhle tempu cítí nejlépe. Přesně tohle je to střední pásmo, kde poskytuje velmi slušný zátah, takže při předjíždění nemusím ani podřazovat a vlna krouťáku mě za burácivého zvuku, jenž se line z otevřeného vzduchového filtru, vynese, kam potřebuji. Dál než do nějakých 4 000 otáček nemá smysl motor hnát a bez problému si nechá líbit i 1 500 za minutu.

Než se naději, mám Kutnou Horu za sebou a po vedlejších silnicích se stáčím dolů na jih vstříc Moravě. To znamená konečně nějaké zatáčky, ale v mnoha případech taky pěkně rozbitý povrch silnic. A právě ten si dává Harley s naprostým přehledem. Cestovně laděné tlumiče nerozdávají rány a těžká motorka po rozmláceném asfaltu velkopansky pluje, aniž by se nechala čímkoliv vyvést z rovnováhy.

S těmi zatáčkami už je to pochopitelně o něco horší. Heritage Classic se sice nenechá do vinglů přemlouvat tak moc, jak na to vypadá, a v náklonu je i celkem stabilní, ale moc toho náklonu po něm nechtějte. Stačí málo a ke slovu se přihlásí plotny, které svými hlásiči začnou rachtavě drhnout o asfalt. A to už z principu není nic příjemného.

Do zatáček tedy najíždím zvolna a opatrně, přičemž ke zpomalování využívám hlavně brzdného účinku motoru. Když už dojde na brzdy, je potřeba větší důraz a k přední brzdě přišlápnout i tu zadní. Při tomhle rozložení hmotnosti se vážně nemusíte bát blokování zadního kola a jeden přední kotouč se při razantnějším brzdění rychle zadýchá.

Jsem na místě, čepele odevzdány a v brašnách je vystřídala nová ocel. Za sebou mám nějakých 270 kilometrů, a jelikož jsem vyjížděl s plnou nádrží, zbývá mi ještě přibližně stovka kilometrů dojezdu, potažmo nějakých padesát do rezervy. Prvotní rozbolavělost zaháním rychlým cestovním obědem a po něm se vcelku svěží vydávám na další cestu.

Tentokrát se za scenériemi a hezkým asfaltem nijak zvlášť nehoním, jedu přímější cestou po hlavních tazích a ve velkém používám tempomat s jednoduchým ovládáním na levém řídítku. Když se v podvečer vracím domů, je na denním počítadle 550 kilometrů, což je na jeden den na motorce až až. Nemůžu samozřejmě tvrdit, že jsem ze sedla vyskočil, jako bych ani nikde nebyl, ale moje tělesná schránka byla i tak pozoruhodně intaktní a bez bolestí. Za jízdy se dá hodně šoupat s pozicí těla, takže žádná část těla nerozbolí z dlouhé nehybnosti.

Dokonce jsem hned na druhý den neváhal střihnout si kratší výlet, tentokrát se slečnou za zády. A žádné stížnosti na pohostinnost Harleye vůči spolujezdci jsem neslyšel, takže i ve dvou se to dá zvládnout naprosto pohodlně.

Říká se, že všechno má svůj čas a že k některým věcem musí člověk prostě dospět. Stejně jako mnoho lidí s věkem vymění metal za klasickou hudbu, přesedne řada řidičů ze sportovních aut do komfortních limuzín a taky řada střelců na silničních motorkách postupně dospěje k něčemu, na čem se nespěchá. Cestovní Harley je přesně takový a samotného mě překvapilo, jak rychle a bez přemlouvání jsem přistoupil na jeho hru. Řezání zatáček a překlápění z náklonu do náklonu jsem klidně vyměnil za pohodovou kochací jízdu, při níž se Harley majestátně valí krajinou jako ocelová lavina, a bylo mi úplně fajn. Už teď vidím, že k němu jednou taky dospěju. A pak budu jezdit za bránami Valhally navždy lesklý a chromovaný.

A zatímco budu dospívat, tak můžu alespoň šetřit. Nebudeme si nic nalhávat, tady se hodně platí za značku, ale vzhledem k tomu, o kterou značku se jedná, je to vcelku pochopitelné. I na základní černou variantu (připlácí se za laky a za tempomat) si připravte nějakých 660 tisíc včetně DPH.