Harley-Davidson FXDR 114 – drsňák pro mladší generace

Abych byl ovšem úplný – tohle není poprvé, co se Harley vydal cestou takzvaného „power-cruiseru“ (cestovní motorka amerického střihu s vysokým výkonem) pro mladé generace. Původ téhle koncepce bychom dohledali těsně po začátku nového milénia, kdy Harley vypustil do světa neotřelý V-Rod s vodou chlazeným dvouválcem Revolution. Jeho rozličné verze, jejichž kódové označení vždy začínalo písmeny „VRS“, se potom vyráběly až do roku 2017, kdy byla celá modelová řada ukončena. Bez nástupce.

Jestli je loni představený model FXDR 114, stojící na základech přepracované řady Softail, patřičným nástupcem V-Rodu, o tom lze vést filozofickou diskuzi třeba někdy jindy. Teď nás ovšem zajímá, že je tady, vypadá úplně jinak než „normální“ Harleye a taky docela jinak jezdí.

Ten plastový bezkontaktní „puk“ místo klíče, o kterém jsem psal už při loňském testu Breakoutu, mi přijde dost „málo speciální“ vzhledem k tomu, jak speciální motorka mě čeká v garážích. FXDR nevypadá jako typický stroj z katalogu Harley-Davidsonu, vlastně nevypadá jako vůbec žádná typická motorka. Je to střet dvou vesmírů, kdy jeden zastupuje klasické cruisery, druhý potom moderní sportovní naháče. A z kolize těchto vesmírů vzešlo FXDR coby černá ovce rodiny Harleyů.

Nízká dlouhá silueta pod matně bílým lakováním má na první pohled stavbu podobnou všem Softailům, jenže používá významně změněný rám. Kratičká zadní část, podpírající jedno sedlo, je na rozdíl od celoocelových Softailů z hliníku, stejně jako mohutná kyvná vidlice s asymetrickým tvarem. Vpředu svírají obrácené vidlice kolo osazené dvojicí brzdových kotoučů a řídítka „dragsterového“ stylu jsou vpředu a nízko, takže se k nim musím pořádně natáhnout a zaujmout pozici, v níž se běžně nachází borci překonávající čtvrtmílové tratě v šílených rychlostech a nesmyslně nízkých časech. Když už jsme u toho, zejména pro menší postavy bude pozice za řídítky možná až zbytečně „vyhrocená“. Já se při 184 centimetrech posadím ještě docela vzpřímeně, ale postavy s kratšíma rukama a trupem už zažijí na delších cestách nepohodlí.

Na pravé rukojeti přepínám „chcípák“, zaskakující za klasickou spínací skříňku. Čerpadlo vstřikování zabzučí a startér začne líně převalovat gigantickým agregátem, který při naskočení mocně trhne celou motorkou a spustí hrubou, byť trochu utlumenou sonátu, linoucí se z mohutné výfukové koncovky po pravé straně. Na maličkém displeji za ještě menším větrným štítkem začaly čísly naskakovat hodnoty volnoběžných otáček. Pode mnou tepe ohromný vzduchem chlazený dvouválec, jehož konstrukce je se značkou spjata odnepaměti a jehož objem, značený v kubických palcích číslovkou 114, atakuje dva metrické litry. Motor z rodiny Milwaukee-Eight je ovšem jednotkou poměrně novou. Harley jej představil v roce 2017 a číslo eight (osm) v jeho názvu značí počet ventilů – po čtyřech na každém válci. Do toho má motor v každém válci dvě zapalovací svíčky a vpředu mezi trubkami rámu se tyčí rozměrný chladič olejové náplně. Ohromně je na odiv vystaven taky přísun vzduchu, zajišťovaný otevřeným filtrem na rozměrném airboxu. Vypadá to senzačně, jen prakticky tohle řešení pokulhává, neboť vystrčený airbox poněkud překáží pravé noze.

Spojka jde tak akorát z tuha, abych nezapomněl, že sedlám Harleye, a jednička dopadá napoprvé na své místo s razantním řachnutím. Postupně se proplétám z garáží i města, což jde navzdory hmotnosti a velikosti masivní strojovny relativně snadno. Ne snad, že by 300 kilogramů americké oceli nebylo znát, ale těžiště je nízko, takže se s trochou šikovnosti lze elegantně proplést dopravou a ze světel pak vyrážet první. A první i zůstat.

Právě odpich z místa se skutečnou „dragsterovskou“ vervou je to, co umí FXDR naprosto brilantně. Dvouválci stačí před startem jen lehce zvýšit otáčky, a jak pouštím spojku a bestie se dává do pohybu, můžu se parádně „opřít“ o ohromný točivý moment motoru. Pod plným plynem, kdy se přetlačuje burácení výfuku za mnou a dunění otevřeného vzduchového filtru přede mnou, táhne motor svou monstrózní macho silou vpřed. Na malý moment jsem dokonce pocítil, jak obrovská zadní pneumatika o šíři 240 mm ztratila adhezi a lehounce prohrábla. Dvouválec, který umí při normální jízdě důstojně zabrat už od nějakých 1800 otáček za minutu, proletí s obrovským zápalem hranici tří i čtyř tisíc, ale při dosažení nějakých 4 500 tisíc otáček přestává jeho síla gradovat a pomalu ji střídá porce agresivních vibrací, přenášených do řídítek. Ani při brutálním zátahu, kdy visím přikrčen za řídítky na plném plynu, tedy není potřeba tahat motor přes čtyři tisíce a lepší je rovnou řadit další kvalt, aby se mohla celá show opakovat. Pro maximum síly se tady nemusí chodit do otáček – robustní tah předvede motor kdekoliv ve středním pásmu. A maximální rychlost? Na ni se u Harleye odpovídá klasicky otázkou – do kolika se udržíte? Předesílám, že snad nikdo není dost „macho“, aby obrovskou potenci „stočtrnáctky“ vyrovnal, či snad dokonce předčil.

Jenomže ačkoliv to není u H-D zvykem, potenciál FXDR nekončí u masivního zrychlení v přímce. Jakkoliv bizarně to vypadá, vyobrazují oficiální tiskové snímky FXDR dokonce i na závodním okruhu. Tam jsem ho sice nehnal, ale vyzkoušel jsem sportovní potenciál na zatáčkovitých okreskách. Předem předesílám, že z Harleye nikdy nebude a ani nemá být sportovní náčiní, rovnající se moderním evropským naháčům, přesto ale FXDR slušně překvapilo. Navzdory geometrii, hmotnosti a obrovské zadní gumě se nechá americká strojovna na tuhém podvozku položit do zatáčky s daleko větší lehkostí než zbytek modelové řady. A co je podstatné – nedrhne okamžitě stupačkami. Náklonové úhly jsou téměř 33 stupňů, takže hlásiče pod stupačkami začaly hoblovat zem až tehdy, když jsem se hodně rozvášnil a pustil do náklonů, které jsou ve světě Harleye považovány za vulgární.

Překlápění ze zatáčky do zatáčky tedy není vzorem agilnosti, ale když nejsem líny a pomohu si v přenosu hmotnosti tělem, dá se. Dokonce i od předního kola vnímám jisté náznaky zpětné vazby, ovšem vůbec nejlepší zlepšení, které má FXDR oproti sourozencům z řady Softail, spatřuji v přední brzdě s dvojicí kotoučů. Zatímco normální Harleye vyžadují pořádné opření do přední i zadní brzdy, na FXDR jsem dvěma prsty na páčce ubrzdil naprosto cokoliv.

V samém úvodu jsem zmiňoval, že FXDR 114 má nalákat k dealerům Harleye mladší motorkáře, kterým sice voní styl amerického svalnatého chopperu, ovšem od svojí motorky pořád vyžadují i nějakou tu sportovnost. A právě tohle umí ona černá ovce rodiny Softailů nabídnout. Je to power cruiser, na kterém můžete poklidně brouzdat krajinou za bublání ohromného motoru, vítězit v závodech „od světel“, ale nezalekne se ani ve chvíli, když se vám do cesty postaví zakroucená okreska. A tohle všechno podává v onom tvrďáckém obalu bez kudrlinek, jaký se od Harleye očekává.

Jak už to ve světě americké oceli z Milwaukee bývá, nechá si Harley za to vše náležitě zaplatit. Ano, platí se tady hodně i za značku a výsledná částka za FXDR 114 se vyšplhala nad hranici 600 000 korun s DPH.

Našeho testovacího jezdce obléká Bikers Crown