Graham Hill – dvojnásobný šampion F1 a držitel trojkoruny

Většinou to jsou naprosté maličkosti, které vám dokážou změnit život – dopis informující vás o dědictví po strýčkovi z USA, jeden pohled do očí vaší budoucí manželky nebo přehlédnutý autobus při přecházení ulice. Pro Grahama Hilla to byla reklama v časopisu Autosport, v němž závodní škola Universal Motor Racing Club nabízela za pět šilinků svezení v monopostu Cooper 500 F3. Tehdy čtyřiadvacetiletý Graham s čerstvě zaschlým inkoustem na řidičáku zamířil na okruh Brands Hatch, kde si zaplatil čtyři kola. Když se vrátil do boxů, přesně věděl, co chce v životě dělat – závodit.

Cesta za volant pro Grahama vedla přes dílnu mechaniků. Před tou osudovou jízdou, která mu převrátila život vzhůru nohama, totiž sloužil v námořnictvu, kde se na lodi HMS Swiftsure díky své šikovnosti a zručnosti vypracoval až na pozici šéfa strojovny. Jeho schopnosti a trochu podlézání Colinu Chapmanovi ho pasovalo do role mechanika týmu Lotus, kde si rychle udělal skvělé jméno. Jenže víc ho to přeci jen táhlo za volant…

Řídil všechno, co se mu jen dostalo do rukou – včetně monopostu Formule 3 nebo Jaguaru C-Type – až konečně v roce 1958 dostal důvěru od Chapmana a usedl do monopostu Formule 1. Debutoval v náročném závodě v Monaku a část závodu se pohyboval i mezi prvními šesti jezdci, než mu v 69. kole upadlo zadní kolo a on musel závod vzdát. Ale už byl jednou nohou ve velkém kolotoči jménem F1 a své šance se rozhodně nechtěl vzdát.

Graham Hill byl v mládí veslařem slavného klubu London Rowing Club (barvy klubu inspirovaly design Hillovy závodní helmy – černé s osmi bílými pruhy jako vesly osmiveslice) a kromě sportovních úspěchů se tu také setkal se svou manželkou Bette, se kterou měli později tři děti – syna Damona a dcery Brigitte a Samanthu. Veslování ho ale především naučilo hodně o sobě samém: „Myslím si, že veslování je skvělý sport na budování charakteru – musíte mít hodně sebekázně a velké odhodlání. Sebekázeň, kterou jsem získal během veslování, a také postoj „nikdy se nevzdávat“ mi pomohly v těžkých letech.“

Těmi těžkými léty myslí třeba hned první čtyři sezóny ve Formuli 1, které byly spíš frustrující – většinu závodů ani nedokončil. Často kvůli nechvalně pověstné nespolehlivosti Chapmanových monopostů. Právě proto se s týmem Lotus po třech sezonách rozloučil a přestoupil ke stáji BRM (závodící tehdy pod názvem Owen Racing Organisation). Hodně lidí ho od tohoto kroku odrazovalo, pro Grahama to však byla příležitost k novému začátku. A využil ji dokonale. Díky svým technickým a konstrukčním znalostem týmu pomohl vyvinout monopost BRM P48, jejich první vůz s motorem vzadu, který následně vylepšili novým motorem 1,5 V8 pro specifikaci P57. Tak se zrodilo vítězné auto.

Ze stáje pohybující se na chvostu výsledkové listiny je najednou leader pole a Graham Hill se z outsidera prakticky přes noc stal favoritem na mistrovský titul. A také si ho vyjel (to byla sezona 1962), když porazil Jima Clarka, Bruce McLarena, Johna Surteese, Dana Gurneyho a další velikány té doby. S nimi se pral o titul i v dalších třech sezonách, ale vždy z toho byla nakonec jen stříbrná medaile – jednou vyhrál Surtees, dvakrát Clark.

Právě kvůli charismatickému, nesmírně talentovanému a všemi obdivovanému Jimu Clarkovi přichází Graham Hill zpátky do Lotusu. A to poté, co se BRM propadlo zpátky do výsledkové mizérie. Zatímco si ale Clark v roce 1967 dojel pro celkové třetí místo, Hill se znovu pral s nespolehlivostí revolučního Lotusu 49 (motor byl poprvé použit jako strukturální součást šasi), jenž pomáhal vyvíjet, a výsledkově spíše paběrkoval (dvě druhá a jedno čtvrté místo, osm závodů nedokončil). Pak však přišla osudová sezona 1968.

Clark a Hill sezonu otevřeli prvním a druhým místem ve Velké ceně Jižní Afriky na okruhu Kyalami. Jenže pak přišlo mlhavé a deštivé dubnové ráno na německém okruhu Hockenheim, kam si oba borci týmu Lotus (a řada dalších konkurentů z F1) přijeli zazávodit ve Formuli 2. Místo dalšího drtivého vítězství však přišla tragická havárie Clarka, která otřásla celým závodním světem. Jim Clark byl totiž i mezi zkušenými piloty F1 obdivován jako neobyčejný talent s obrovským citem pro svůj vůz (což bylo při závodění s rychlými, ale křehkými Lotusy klíčové), ale i pro závodění samotné. Když teď i jeho dostihla zubatá s kosou, všichni velmi dobře pochopili, že se to může stát stejně snadno kterémukoliv z nich…

A právě v této chvíli Graham Hill prokázal svůj obrovský charakter. Byl to právě on, kdo musel po závodě u trati sbírat zbytky rozbitého Clarkova monopostu. Byl to právě on, kdo musel dát dohromady tým a namotivovat ho do zbytku sezony, když se Chapman zdrcený smrtí svého oblíbence stáhl do ústraní. Byl to právě on, kdo se musel posadit zpátky za volant monopostu, nad jehož spolehlivostí a bytelností visel velký otazník, a vyrazit do boje. A Graham do toho vletěl na plný plyn. Když pak v rozhodujícím posledním závodě sezony porazil Stewarta a Hulmeho a vybojoval druhý titul, věnoval ho památce Jima Clarka.

Do sezóny 1969 odstartoval po boku nadějného mladého Jochena Rindta a získal své páté vítězství v legendární Velké ceně Monaka, svém oblíbeném závodě. „Monte Carlo je jeden z nejtěžších okruhů světa, protože malá chyba může znamenat dotyk kola s obrubníkem, utržení zavěšení nebo roztočení formule, které pak obvykle končí nárazem do pevné překážky. Navíc je extrémně obtížné na předjíždění. Musíte se na předjetí připravovat celé kolo, nebo i více kol dopředu, vyžaduje to spoustu strategického plánování,“ vysvětloval Hill. Tehdy ještě netušil, že je to jeho úplně poslední vítězství v F1.

Na konci sezony při závodu v americkém Watkins Glen našemu závodníkovi praskla pneumatika a Hill si při hrůzostrašné nehodě zlomil obě nohy. I doktoři byli překvapení, že se dokázal vrátit do kokpitu a pokračovat v závodění – dalších šest sezón! Jeho výsledky však měly klesající tendenci a poslední tři sezony už jezdil spíš jen pro radost, dokonce si kvůli tomu založil vlastní tým Embassy Racing.

Závodní helmu pověsil na hřebík ve chvíli, kdy se v roce 1975 do svého oblíbeného závodu v Monaku nedokázal ani kvalifikovat. Kde jeho závodnická hvězda poprvé zazářila, tam i definitivně zhasla – po neuvěřitelných 18 sezónách a 179 odjetých Velkých cenách.

Ani ošklivá havárie ve Watkins Glen Hillovu touhu po vítězství neoslabila, což dokazuje triumf v Le Mans z roku 1972, kdy si s Henri Pescarolem ve speciálu Matra-Simca dojeli pro první místo. Pescarolo byl nejdřív kvůli Hillově věku proti (tehdy mu bylo už 43), ale po závodě o něm řekl: „Od první chvíle jsme se spřátelili, byl to skvělý chlap. A na okruhu byl za všech podmínek zatraceně rychlý. Jeho rychlost v noci byla jedním z důvodů, proč jsme Le Mans vyhráli. Graham byl opravdová legenda.“

Tou se stal i proto, že se jako jediný závodník světa stal držitelem trojkoruny, tedy vítězem nejslavnějších závodů světa – Velké ceny Monaka, čtyřiadvacetihodinovky Le Mans a Indy 500. Vítězství ve staré cihelně vybojoval již v roce 1966, když porazil Clarka a Stewarta. Vedle toho si vyzkoušel ještě závody cestovních vozů (například vyhrál svou třídu s Porsche 718 RS na Targa Florio) a sportovních prototypů, dokonce i slavnou Rallye Monte Carlo (s Ferrari 330P skončil druhý).

Graham Hill nebyl nejlepším, nejrychlejším ani nejslavnějším jezdcem své doby. Přesto se díky rozsahu svých schopností zapsal do historie motorsportu zlatým písmem – byl to skvělý jezdec, ale také zkušený technik, dokázal jezdit agresivně, ale ne za hranou, byl striktní profík, ale uměl se i smát a dělat si legraci sám ze sebe. Jeho největší devizou však byl ohromně silný charakter a nezdolná vůle. Díky tomu všemu, a troše toho nezbytného štěstíčka, se mu podařilo přežít nejkrvavější éru F1.

Přesto byla jeho smrt tragická – 29. listopadu 1975 za kniplem letadla Piper při nepovedeném přiblížení na letiště Elstree narazil v noci a v husté mlze do stromu na blízké golfovém hřišti. O život přišel on a pět jeho kolegů z jeho závodního týmu, když se vraceli z testování na okruhu Paul Ricard ve Francii. Graham tak nikdy neviděl svého syna Damona, jak po jeho vzoru usedá do kokpitu F1 a získává svůj vlastní mistrovský titul. Škoda, byl by na něj určitě neskonale hrdý.