Článek
Bugatti La Voiture Noire s cenou kolem 300 milionů korun je sice poněkud absurdním příkladem, a jako vcelku drahá záležitost může přijít i opravdu bohatým lidem, ale když si projdete obě haly ženevského výstaviště, zvýšená koncentrace aut s cenou pět milionů plus vás určitě nenechá v klidu. Je jich tady opravdu požehnaně, od Ferrari F8 Tributo přes Koenigsegg Jesko, či hned několik Astonů Martin až po spoustu kreací menších značek a úpravců. Většina z nich vám vyrazí dech a nejspíš si je nikdo z nás, při vší úctě, nekoupí ani jako ojetinu.
Fakt, že je můžete vidět na jednom místě pěkně pohromadě, je samozřejmě senzační, nicméně ten kontrast s ostatními automobily na autosalonu v Ženevě je pak o to palčivější. Automobilky zde s pompou předvádí svoje elektromobily, ale většina z nich je ještě pořád ve fázi „koncept blízký sériové výrobě“. Jejich technické údaje jsou si nápadně podobné a jsou důkazem toho, že automobilky už dávno nejsou samostatnými výrobci, ale technologie nakupují od dodavatelů. Přijde vám to přitažené za vlasy? Kdepak! Vývoj technologií je totiž to nejdražší. A stejně jako výrobci využívají sdílené platformy a spojují se při vývoji jednotlivých modelů, tak v rámci šetření využívají technologie vyvinuté samostatnými firmami. Běžným standardem je nyní dojezd okolo 500 kilometrů, maximální rychlost atakující 180 km/h a udávaná doba nabíjení na 80 procent kapacity (v rychlonabíječce) je cca 30 minut. Nové elektromobily lze pak rozdělit do tří základních segmentů – malá auta do města, SUV a pak drahé (jaké překvapení) sportovní vozy a limuzíny.
Tyto elektromobily sice výrobci prezentují jako budoucnost, ale i mezi lidmi z automobilek panuje skepse, zapříčiněná hlavně nedostatečnou infrastrukturou rychlonabíjejích stanic a stále příliš dlouhou dobou nabíjení z běžné zásuvky. Taková Škodovka sice slibuje, že do roku 2025 bude mít v nabídce deset elektrifikovaných modelů, z toho šest čistých elektromobilů, a jen v roce 2018 investovala víc než 90 milionů do výstavby interní dobíjecí infrastruktury v hlavním výrobním závodě v Mladé Boleslavi, ale i tak by to pořád nemuselo stačit. Aktuálně je více než 300 dobíjecích bodů již intenzivně využíváno ve zkušebním provozu, ale zdroj přímo z automobilky nám potvrdil, že podle interních studií je to pořád málo. A teď si představte, že by se měly elektromobily více objevit na obyčejných silnicích a ve městech, kde elektrická infrastruktura ještě není. A nejspíš hned tak nebude, protože se zatím pořádně ani nebuduje. A přestože by do čtyř let mělo být v ČR třikrát více stanic než v současnosti, tak velkolepý plán ministerstva dopravy, v rámci kterého měla být v ČR vybudována kompletní infrastruktura pro dobíjení už do konce roku 2020, se odkládá o dva a půl roku.
Lidé, kteří mají rádi auta a patří mezi ty s běžnými příjmy, si však v Ženevě všimnou ještě něčeho úplně jiného. Je to dramatický nedostatek řidičsky zajímavých aut s cenou do 1,5 milionu korun. Automobilky tiše vypouští z portfolia nejvýkonnější modely relativně obyčejných vozů, které jim zvyšují emisní průměry, přičemž k ospravedlnění svých kroků používají kouzelnou mantru, že o taková auta je čím dál tím menší zájem. Fanoušci se samozřejmě bouří, ale pak si vzpomenete na pomalý nástup prodejů Toyobaru, zapátráte nad tím, kdy jste viděli naposledy na silnici dejme tomu Hyundai i30N nebo třeba novou Alpine, a najednou už to není tak černobílé. A pak se u BMW dozvíte, že z celosvětových prodejů jedinečného modelu M2 má 80 % automatické převodovky a že šéf vývoje na interním setkání řekl, že budou dál rádi vyrábět převodovky manuální, ale jen za předpokladu, když si je bude někdo kupovat…
Takže jak je to ve skutečnosti? Jsme my, nadšení řidiči, opravdu druh na vymření? Nebo jsme prostě jen chudí, a tudíž pro automobilky nezajímaví? Jak to vnímáte vy? Podělte se námi o svůj názor!