Článek
Když jsem jako malý poprvé dostal model Čajky, považoval jsem jej za Cadillac nebo Packard. Teprve až v dospělosti jsem zjistil, že jednak sovětští inženýři projevovali asi stejnou míru originality, jako dnes ti čínští, ale druhak si Stalin automobily v americkém stylu vysloveně poroučel. Čajce M-13 z automobilky GAZ však rozhodně nelze upřít eleganci a krásu. Taková už nástupnická hranatá Čajka M-14 prostě nebyla.
Pro nás z východního bloku bývala Čajka spíše symbolem záporných věcí. Ale už je 25 let po revoluci, a tak bychom mohli přestat vinit auto ze zrůdné politiky. Auto přece nemůže za to, že bylo zkonstruováno k tomu, aby se na jeho zadním sedadle válel masový vrah nebo diktátor.
Nyní je čas reálně uznat, že tenhle stroj vypadá prostě dobře a před rokem 1989 patřil rozhodně k tomu nejelegantnějšímu, co se po silnicích východního bloku prohánělo. A to přesto, že vlastně nebyla tím nejlepším. Funkci absolutní vlajkové lodi sovětského automobilového průmyslu totiž plnil ZIL 111, na pohled sice podobný, ale těžkopádnější černý sedan. Čajka působila vzdušnějším dojmem. Navíc se více hodila k výrobě většího množství karosářských verzí, například přehlídkového kabrioletu nebo speciálního pohřebního automobilu určeného pro pohřby státníků a jiných velkých zvířat.
K normálním smrtelníkům se Čajka nikdy oficiálně nedostala. Vlastně jste si jí mohli jen pronajmout pro svatby či jiné zvláštní příležitosti. A doufali jste, že se v ní nesvezete bez takové objednávky, protože jí jinak používala také KGB. Ve výrobě vydržel luxusní sedan poměrně dlouho, od roku 1959 do roku 1981 ve dvou továrnách – v Gorkém (dnes Nižnij Novgorod) a v Rize, automobilce RAF (známé hlavně díky výrobě dodávek Latvija). Celkem vzniklo pouze 3179 kusů, což svědčí o výjimečnosti Čajky.
I když, ta výjimečnost je trochu diskutabilní. Všeobecně se ví, že dělnický vůdce se velmi vzhlédl v buržoazním luxusu, a tak se Stalin snažil obklopovat se těmi nejvytříbenějšími výdobytky demokratického světa. Jedním z důkazů jeho pokrytectví byla i známá láska k americkým automobilům, což se projevovalo na designu sovětských výrobků. Konkrétně třináctka Čajka je hodně inspirovaná Packardem Patrician. A podobnost pokračuje pod kapotou, kde se nachází v duchu amerických tradic vidlicový osmiválec. Ten sovětský má objem 5,5 litru a dosahoval výkonu 195 koní. Převodovka je automatická, třístupňová a ovládá se tlačítky na palubní desce. Maximální rychlost limuzíny je 160 km/h, průměrná spotřeba 21 l/100 km. Pokud jí tedy chcete provozovat, rozhodně to nebude z ekonomických důvodů.
Svým způsobem se mi Čajka opravdu líbí. Je to vlastně taková sovětská variace na Mercedesy třídy S. Jen je se vším tím chromem trošku příliš rusky pompézní. Zase ale převezete celou partu kamarádů, protože přední a zadní lavici pro 3 osoby doplňují dvě sklopné sedačky vzadu, původně určené pro osobní stráž převážených. A další osoby narvete i do kufru, jak to kdysi praktikovala KGB. Ale jak říkám, auto za to nemůže. A rozhodně patří k tomu nejkrásnějšímu, co v Sovětském svazu vzniklo.
