Garáž slavné čtveřice The Beatles

Zkusím vybrat čistě podle svého vlastního vkusu jen jedno auto každého ze slavné liverpoolské čtyřky. Udělám to podle sebe, přestože bych chtěl mít ve své garáži všechna jejich auta. Jsou, jak se říká, z té správné doby. Ono nejde snad ani tolik o ta auta samotná, jako spíše o příběhy kolem nich. Auta totiž nejsou jen neživé objekty. V momentě, kdy od nich dostanete do ruky klíček, je jen na vás, jestli auto zavřete opatrně do garáže, nebo klíčkem otočíte ve spínací skříni a zažijete s ním pořádnou jízdu.

Nejslavnější vůz nejoblíbenějšího člena „Brouků“ Johna Lennona jako by už svým názvem ukazoval vztyčené „véčko“ (britskou variantu našeho vztyčeného prostředníčku) celému tehdejšímu konzervativnímu establishmentu. Když si dnes koupíte fungl nové BMW 760Li, poslední dvanáctiválec, který se pomalu na trhu luxusních vozů nabízí, necháte na něm vyřádit umělce graffiti, po Praze si na vás asi nebudou nijak zvlášť ukazovat. Doba byla jiná, rocker tehdy vážně uměl veřejnost pěkně dopálit. A to taky s velkou radostí dělal. Zkrátka posprejoval Buckinghamský palác. Obrazně samozřejmě.

Další pravda je, že John Lennon vůbec neuměl řídit. Svůj „Ticket to ride“, čili vzletně přeneseno řidičák získal až někdy v únoru 1965 ve čtyřiadvaceti jako poslední z celé hudební skupiny. Jeho první manželka Cynthia v nějakém biografickém dokumentu říkala, že ho řízení ani nebavilo a že se to taky nikdy pořádně nenaučil. Rolls-Royce Phantom V objednal v roce 1964, na vrcholku slávy vyloženě podle ceníku a stylem – dejte mi to nejdražší. Hlavně ať rollsem trumfneme nový bentley našeho manažera Briana Epsteina.

Nápad nalakovat rolls nažluto a pak nechat pomalovat motivy se znameními zvěrokruhu a květinovými vzory prý vymyslel Ringo Starr. Někde míjeli louku s cikánskými karavany a Ringo říkal: „Podívejte, náš rolls by mohl vypadat podobně.“ Možná je tohle jen fáma, protože celý ten design měla na starost holandská psychedelická umělkyně Marijke Koger. Ona a její skupina „The Fool“ dostala na povel i část výzdoby obalu desky „Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band“. Ať to bylo jakkoli, výzdoba Rolls-Royce Phantom nemá chybu a příběhy, které rolls může dodnes vyprávět, stojí vážně za to. Úplně jsem se zasnil, v duchu se přenesl do interiéru nedávno testovaného starého fialového bentleye, který přesně tu atmosféru měl. Jen tehdy jsem si to nedokázal spojit. Když si představím, že v něm kapela jede ve tři ráno londýnskými předměstími do Weybridge, uvnitř je cítit směs vůně ušlechtilé kůže Connolly a jointu, myslím, že si to prostě uměli užít. A z okénka do toho přes zesilovač cosi křičí John na před nimi jedoucího George Harrisona ve Ferrari Dino a jejich řidič má za úkol prošlápnout plyn až na kobereček.

Kdybych si měl vybrat jen jedno jediné auto, které členové legendárních Beatles vlastnili, bude to Harrisonovo žluté dino. Čirý sporťák s bryskními reakcemi, šestiválcovým točivým motorem za zády, navíc s urozeným rodokmenem. Tohle auto nese s sebou příběh sám o sobě. Příběh o chudáku nemocném Alfredinu (Dinu) Ferrarim, který žil svůj sen, pomáhal konstruktérům Ferrari a zasloužil se mimo jiné o to, že vozy této značky závodily i v nižší než nejprestižnější formulové soutěži – ve formuli 2.

Harrison uměl dobře řídit a řídil rád. Těch aut měl hodně a byl jeden z prvních, komu byl doručen E-Type (fixed head coupe). A jeho psychedelicky pomalovaný Mini Cooper od Radfordu se zlatými nárazníky rovněž neměl chybu. George Harrison vlastnil žluté dino přes čtyři roky. To byla extrémně dlouhá doba na rockovou hvězdu. Normálně muzikanti střídali auta jako ponožky, případně je po půlroce omotali cestou domů z mejdanu o nějakou z pouličních lamp. Nebo ještě lépe vykoupali v bazénu, vyplavali ven a nonšalantně si zapálili cigáro.

Dino bylo zkrátka příliš skvělé auto na ježdění a já se ani nedivím. Za volant jsem se bohužel nikdy nedostal, a když vidím ty aktuální ceny, téměř určitě ani nedostanu. Řídil jsem jen jeho daleko modernějšího následovníka a asi to chápu. Soukromý majitel konkrétního žlutého Dina GTS Jeff Amos před lety prozradil časopisu Octane, že je si sice vědom vysoké hodnoty Harrisonova vozu, který před dlouhým časem koupil, ale jakmile se jeho vidlicový šestiválec ohřeje, karburátory Weber zazpívají, špičky tancují po pedálech a dlaně hladí tenký volant, nesoustředí se na nic jiného než na to, aby si tu jízdu sakra užil!

„Fešák Beatle“ Paul si taky zrovna jako George Harrison potrpěl na hezká a rychlá auta. Oba totiž vlastnili mimo jiné Aston Martin DB5. A Sir Paul, tedy tehdy mladý slavný zpěvák Paul McCartney, si objednal novinku DB6 s motorem od Tadeka Marka ihned, jakmile se představila k prodeji. DB6 byla tak trochu modernizovaná „bondovská“ DB5. Puristé jí trošku vyčítají ztrátu čistých linek karoserie postavené z hliníku na prostorovém ocelovém rámu technikou Superleggera. Mně se tedy naopak líbí ten useknutý a zkosený zadek. Může za to Ford GT40 a v té době to byl vážně efektivní aerodynamický prvek. DB6 v tmavém odstínu britské zelené zkrátka nemá chybu.

Objednal si do něj tehdy ultra drahé rádio s nahrávací funkcí. Rekordéry jsou už dneska dávno minulostí, diktafony na kazety rovněž. I když je jako dítě pamatuji. Jeden mi po revoluci opatřili rodiče do školy. Dokonce si pamatuji, že jsme asi v páté třídě s kamarády našli perfektní využití diktafonu. Na vietnamské tržnici v našem městě jsme s ním v ruce zpovídali jednotlivé trhovce ohledně kvality jejich zboží. Asi po třetím „rozhovoru“ jsme před rozběsněným Vietnamcem rychle zdrhali pryč, ale ta nahrávka pořád na nějaké kazetě na půdě bude. Jsme chtěli být asi investigativními novináři nebo co!

A rekordér v McCartneyho DB6 zaznamenal refrén jedné z nejznámějších beatlesáckých písniček. Paulův Aston totiž rozvážel kapelu různě po natáčení, jezdilo se s ním v té době takřka denně. A někdy v roce 1968 se v něm vezl i John Lennon s manželkou Cynthií a jejich synem Julianem. Manželství ale tehdy hodně skřípalo a malý kluk rozchodem hodně trpěl. A tak se ho Paul McCartney snažil trochu rozveselit. Pustil si rekordér v Astonu a začal zpívat: „Hey Jools – don’t make it bad, take a sad song and make it better...“. Místo Juliana stačilo pak jen dosadit jistou Jude a hit byl na světě. Zpívala ho přeci úchvatně i Marta Kubišová v češtině: „Hej Jude, co dá ti pláč, oči pálí a slzy zebou...“

Správný rocker by měl nosit bradku, zlaté zatmavené brýle a umět pekelně dobře hrát na bubny. Tohle všechno Ringo Starr zvládal brilantně. A kdyby mě někdo nechal dlouho přemýšlet o tom, v jakém autě by měl jezdit, asi nakonec řeknu: Ve Facelu Vega II nalakovaném burgundskou červenou s krémovým interiérem. Tohle auto bylo totiž v šedesátých letech symbolem výstřední okázalosti pro nechutně bohaté. Jeden můj kamarád a sběratel veteránů přesně po něm už léta touží. Obávám se, že marně, protože facel vega stojí vážně hromadu peněz.

Francouzský, ve své době nejrychlejší automobil světa, se britské veřejnosti představil na veletrhu v Earls Court 1964. A vy už asi tušíte, kdo si tmavočervený facel z výstavy odvezl. Pro kluka z obyčejné rodiny z okolí chudého Liverpoolu to byl po Fordu Zodiac vážně masivní skok kupředu mezi nejbohatší světovou smetánku. Ringo měl nepochybně vkus, protože na Facelu II je vážně co obdivovat. Naživo jsem tento vůz viděl asi jen třikrát a dovedl bych se na něj dívat opravdu dlouho.

Kombinace evropského designu a velkého amerického motoru, zde jednotky Typhoon od Chrysleru, je zkrátka odzbrojující. Navíc s manuální převodovkou a se spojkou, kterou zmáčknete vážně jen vší silou. Auto má přístrojovou desku obloženou ušlechtilým dubovým dřevem a ta je celá poseta přístroji jako v luxusní čtyřsedadlové Cessně nebo v Piperu starých časů.

A Ringo v něm taky lítal sice nízko nad zemí, zato pekelně rychle. Sotva co si udělal právě v roce 1964 řidičák, vzal poprvé svůj facel vega na dálnici. Jezdil tenkrát se svým šoférem Alfem Bicknelem, který na něj dohlížel. V Anglii musíte po určitý čas po získání papírů jezdit stále pod dohledem. Alf vyprávěl, že se vydali na dvouproudou silnici M4 vedoucí na jih do Maidenheadu. A Ringo to občas rozpálil až na 220, místy až k 240 kilometrům za hodinu. Facel by uměl i víc. Nakonec se ostatní „brouci“ o svého geniálního bubeníka začali docela bát. Jednou mu ve vysoké rychlosti praskla pneumatika. Facel byl naštěstí velmi stabilní a povedlo se ho bez poškození zastavit u krajnice. Zkrátka po tomhle incidentu se ostatním podařilo Ringa přesvědčit o tom, aby ten rychlý francouzský vůz prodal dřív, než se v něm zabije. Beatles ve třech by totiž vážně nefungovali!

Píšu tenhle článek, pouštím si album Abbey Road a tak nějak přemýšlím, jestli se vůbec bude hodit k webu o autech. Vždyť to je jako bych do časopisu o vaření vpašoval intermezzo o tom, jak správně zastřihávat bonsaje. Jenže hudba a auta k sobě neodmyslitelně patří. Alespoň si to myslím, jinak bychom už padesát let neměli v našich kárách různá rádia, kazeťáky, tranzistoráky a hifi soustavy. A hudba se nejlíp v autě poslouchá, když jste s ním na cestě, když s ním něco nevšedního zažíváte a není jen zavřené doma a nikam nejede. Všechna auta kapely Beatles si s sebou časoprostorem nesou svůj osobitý příběh. A protože tahle auta si už stejně nekoupíme, máme jiná a taky je máme rádi, zeptám se závěrem na něco úplně jiného. Jaké je vaše nejoblíbenější beatlesácké album?