Garáž pravého Mistra aneb Karel Gott jako milovník aut?

Když vás baví auta, píšete o nich v detailech, všímáte si i do jaké popkultury se dají zařadit. Kam patří. Auta nejsou jen obyčejné stroje jako kávovary nebo myčky na nádobí. Minimálně ne pro mě. Vždycky utvářely charakter kultury své doby. My lidé v nich přece trávíme hromadu času. A Karel Gott v autech najezdil za svou předlouhou kariéru miliony kilometrů. I když jsem s ním osobní kontakt nezažil, věřím, že by si s námi „autaři“ dokázal popovídat. Ačkoliv je evidentní, že ho víc okouzlovaly krásné ženy než čtyřkolové plechovky, měl auta rád a jezdil v kárách, o kterých se našim tátům mohlo maximálně jen zdát.

S Marianem Goldem, frontmanem německé skupiny Alphaville, si zazpíval i na společném koncertu v Praze. Ta písnička říká i v originálu jasnou věc. Nikdo nechceme zestárnout, chceme být „in“, co nejdéle to půjde. A Karel Gott takovým zůstal do konce svých dní.

A měl to takhle i s auty. Začetl jsem se do různých, i velmi starých interview s naším „mistrem Karlem“ a je evidentní, že měl rád nové věci a do minulosti se příliš nedíval. Stará auta nechal za sebou, po nějakém čase je vystřídal za novější, lepší a pohodlnější. Myslím, že konkrétně moji nostalgii po automobilových veteránech nijak zvlášť nesdílel. Možná si zavzpomínal, ale pak zaklapl dveře s elektrickým dovíráním u svého posledního modelu „eskového“ Mercedesu a s jemným ševelením osmiválce zmizel pomalu v dáli.

Karel Gott zpíval přes padesát let. Úplně přesně v tom samém roce, kdy Butzi Porsche představil svoji kresbu zbrusu nového Porsche 911, stal se i „božský Kája“, jak mu říkaly jeho fanynky, českou hvězdou. V roce 1963 vystupoval v Semaforu a vyhrál svého prvního z početného „hejna“ Zlatých slavíků. Divadla malých forem byla v 60. letech zejména o hudebních vystoupeních a o zpěvu. Karel Gott přišel na scénu v pravý čas a byl absolutně nezapomenutelným. Jeho hlas jste si s nikým jiným splést nemohli (více se si o legendě českého popu přečtěte zde).

Protože k pořádnému chlapovi patří správné auto, zkusil si z jednoho z prvních zahraničních zájezdů se Semaforem přivézt ojetý Opel Kapitän z Německa. Karel fakt spíš uměl zpívat, než že by si rozuměl s nářadím, či ležel pod autem a po večerech v umatlaných montérkách opravoval. Toho si určitě užil ve své původní profesi elektrikáře až nad hlavu. Chtěl se stát gentlemanem a v běžném životě prý příliš praktický nebyl. To jsem si nevymyslel, řekla to o něm v jednom z medailónků jeho kolegyně Jitka Zelenková. Podle dobové historky, která se v médiích tradovala, ten Opel ani nedojel do Prahy. A během odtahu dokonce Karel navíc nedobrzdil a najel do tažného Fordu Cortina. Z nákupu zůstaly jen řinčící plechy a oči pro pláč. Neměl ani auto, ani peníze. Avšak během 60. let Karlova popularita stoupala takovým tempem, že pak už ojetiny vlastně nikdy řešit nemusel. Kupoval si zásadně nová auta.

Rock’n’roll a bouračky k sobě patří, zrovna jako prohýřené noci, potyčky s policajty nebo Rolls Royce zaparkovaný v soukromém bazénu honosné rezidence. Fotka kolující českým internetem, na ní „mistr“ a nabouraná Alfa Romeo GTV 2000 ukazuje, že za volantem se Karlovi dařilo přece jen daleko méně než za mikrofonem. Rozhodně nebyl takový rebel jako třeba Keith Moon. Na pódiu se linul k davům diváků onen nezapomenutelný tenor elegantně oblečeného mladého gentlemana.

S naladěním hlasivek si rady věděl, s italským horizontálním karburátorem už méně. Alfa byla tehdy zkraje 70. let nejen nepředstavitelně drahá v poměru k čemukoli, co šlo potkat na československých silnicích, ale současně byla i opravdu rychlá. Historka o tom, jak těsně před nehodou Karel skočil na zadní sedadla a vyvázl téměř nezraněn, mi přišla tak trochu přitažená za vlasy. Taky jsem ji nečetl jinde než v bulvárních novinách. Kdoví, jak to celé bylo. Nicméně s touhle Alfou se Karel Gott mohl v první polovině 70. let vydat na oblastní automobilovou rallye a z fleku vyhrát nejsilnější kategorii. Tak blízko byla tehdejší silná a drahá auta opravdickým závoďákům. Docela by mne zajímalo, zda se ta konkrétní Alfa Romeo zachovala a s někým do dnešních časů jezdí.

Karel Gott měl dokonce i Porsche 911. V 80. letech už byl hvězdou i v západním Německu a oním vozem byla Carrera 3.2 G50. Musel s ní strávit spousty kilometrů při jízdách po koncertních turné, a to zejména právě po Německé spolkové republice, kam tehdy jako jeden z mála Čechů mohl cestovat.

Sláva a zdánlivá svoboda nebyla věcí, kterou by získal zrovna zadarmo. Směl hrát milovaný rock’n’roll, skladby The Beatles v češtině i další zahraniční písničky, které tu pro naše rodiče v originálních deskách nebyly vůbec k sehnání. Karel Gott a jeho tvorba, ať originální či ta převzatá ze zahraničí, byla vždy pohlazením na duši a přinášela závan moderní pop music, která v tuzemských končinách zkrátka chyběla. Karel si navíc dokázal zachovat svou velmi přívětivou a veskrze laskavou tvář. A toho si na něm, domnívám se, většina lidí hodně cení. Já jsem tu dobu Karlových vrcholů osobně moc nezažil, narodil jsem se do daleko šťastnějších časů.

I když si z něj a z jeho tehdejší naprosto dominantní slávy na poli československého šoubyznysu často dělala legraci dvojice Šimek-Grossman. Občas u nich Karel vystupoval v „Návštěvním dni“. A obvykle bylo vidět, že „mistr“ nezkazí žádnou legraci. V epizodě „Návštěvního dne“ z roku 1991, kdy host Karel Gott přichází v sice módní, avšak rudé košili, ihned od pohotového „Míly“ Šimka schytal pěkné narážky… Raději obraťme list, ať nenaštvu statisíce fanynek.

U Karla Gotta není lehké se držet jen automobilů. Kdyby vlastnil Ferrari 250 GTO jako bubeník Pink Floyd, Nick Mason, máme tu téma na rozsáhlou povídku, ale když on Karel ta auta vážně moc neprožíval. Miloval nová a módní, pohodlná auta.

Nakonec právě skončil u mercedesů. A jeden z mých známých má jeden docela vzácný exemplář, a sice sportovní 190 2.3-16. Ano, to je ten Mercedes, který řídil i Ayrton Senna v závodě hvězd na Nürburgringu a je to jeden z mých opravdu oblíbených mercedesů. Konkrétní auto pochází z roku 1987 a bylo jako první registrované v tehdejším Československu. Takové auto stálo asi jako několik škodovek 130 Rapid, které byly takové maximum, na které běžný člověk finančně dosáhl po dlouhých letech šetření a odříkání. To auto patřilo ve své době nejspíš Karlu Gottovi, ale původní techničák se už bohužel nedochoval, nebo je archivovaný na nějakém z dopravních inspektorátů a obtížně dohledatelný.

Mercedes měl pětistupňovou převodovku s jedničkou řazenou od sebe dolů a fantastický jízdní projev. Je pohodlný, ale když se mu šlápne na krk, čtyřválec odladěný od Cosworthu zazpívá svojí div ne operní árii a dere se k sedmičce na rozměrném otáčkoměru. Přitom podvozek je civilizovaný a příjemný. Mistr s tímhle autem projel Německo křížem krážem a asi po nějakých těch obvyklých dvou či třech letech prodal dál. Musel s ním jezdit právě po prodeji své starší 911.

Pak už jezdil většinou v Mercedesu třídy S a velmi často ho na svých cestách doprovázel osobní řidič, pan Oldřich Havránek. Na jaře jsem si v jednom zachovalém W220 pojezdil, a přestože šlo o naftový pohon, tak vím, že tohle bylo přesně auto, ve kterém si Karel mohl cestou na koncert v klidu zkoušet naladění svého božského tenoru. Anebo jen tak poslouchat čistě hrající oblíbenou hudbu ze špičkové audioaparatury.

Karel Gott byl a navždy bude jednou z našich hudebních ikon. Vždy jezdil auty na úrovni a vystupoval jako pravý gentleman. Odpočívejte v pokoji, pane Mistře.