Brian Johnson z AC/DC má plnou garáž vysokooktanového napětí

Brian Johnson pochází z Dunstonu, čtvrti na druhé straně řeky Tyne, ale kousek od centra Newcastlu. Vyrůstal v chudé rodině uhlíře Johnsona, v chalupě jich bylo jedenáct, všichni třeli bídu s nouzí. Počkejte, trochu si vymýšlím. Ve skutečnosti vyrostl s bratrem v úplně normální rodině na obyčejném anglickém předměstí tehdy průmyslového „ocelového“ města severní Anglie. Děda mu prý sehnal starý volant a připevnil jej na dřevěnou desku postele. A malý Brian jezdil a točil volantem jako zběsilý. Prý dokonce autíčka kreslil a pár takových si schoval a najdete je v jeho knížce „Rockers and rollers“.

V sedmnácti dostal od táty svoje první auto a tím byl starý Ford Popular. Taky začal hrát v kapele „Geordie“, která se protlačila i do prvních příček britské hitparády, ale spíš jen výjimečně. Většinou jezdil hrát po klubech, divoké pátky v Newcastlu jsou totiž dosud legendární. Ford Popular byl starý křáp, ale domů se s ním vždycky dostal. Traduje se historka, kterou Brian sám vypráví, že po jednom propařeném pátku musel tím autem odcouvat ze Shields u ústí řeky Tyne až domů do Dunstonu. Jiné kvalty prý nešlo řadit. Je to pěkná dálka, taková hodinka cesty na kole. A já si to dovedu představit, protože jsem v Newcastlu chvíli i studoval.

Stařičký rezavý Ford vyměnil za ještě rezivější Hillman Minx, ale vždycky chtěl geniální autíčko Aleca Issigonise – Austin Mini. Po čase si ho opravdu pořídil a brázdil v něm ulice Newcastlu. Abych si úplně nevymýšlel, daleko víc se dočtete v Brianově životopisné knížce, ale když začal vlastně nedávno natáčet svůj vlastní seriál o autech „Cars that rock“ těšil se, že si splní svůj sen. Řídit svůj Mini Cooper spolu s legendárním závodníkem, který s Mini vyhrál Rallye Monte Carlo, Paddy Hopkirkem. A to se opravdu povedlo i s pověstnou otočkou přes ručku.

V únoru roku 1980 tehdy hodně slavní AC/DC oslavovali v klubu Music Machine v Londýně a Bon Scott, frontman rockerů, zůstal spát v autě. Už se neprobudil, zemřel na akutní otravu alkoholem. Kapela tehdy pracovala na albu „Back in Black“ a byla na pokraji rozpadnutí. Angus Young, zakládající člen AC/DC, ostatní přesvědčil, že budou pokračovat, že by si to Bon určitě přál. Uspořádali konkurz.

Brian tu story vypráví takto: „Zavolala mi nějaká divná ženština a povídala se zvláštním německým přízvukem, že chce, abych přijel do Londýna na konkurz a že ani za nic neřekne, čeho se týká. Skoro jsem jí položil telefon, protože jsem neměl času nazbyt." Johnson se tehdy živil různě, a tak si na ten den ještě domluvil nahrávání nějaké reklamy na vysavače Hoover a po nich šel rovnou na konkurz nového zpěváka AC/DC. A vzali ho víceméně hned…

Jak to souvisí s Bentley? Od té doby, co hrál s AC/DC, vydělal hromady peněz. Zejména album „Back in Black“ se povedlo a díky tomu si mohl dovolit rozvíjet svojí druhou vášeň – autíčka. A kdo by nechtěl okusit část té slávy někdejších „Bentley Boys“, kteří závodili s vlaky a užívali život na hraně klopené závodní dráhy v Brooklands. Staré Bentley se navíc řídí úplně jinak než konvenční auto. Pedál plynu je uprostřed, řazení není synchronizované, spojka těžká jako zasychající beton a kvílící řadový šestiválec s kompresorem musejí zastavit jen mechanické bubnové brzdy. A Brian Johnson má tu vášeň pro předválečné vozy Bentley v sobě. Proto s tím svým kouskem doma na Floridě jezdí prý běžně i v neděli do supermarketu na nákupy. Ale závodit se s ním ještě neodvážil.

Proč s vozem Bentley nezávodí? Protože tak činí s opravdickými okruhovými legendami. Vlastní Lolu T70 MK1, poslední kousek z patnácti vyrobených. Tahle Lola má velkou americkou vé osmičku pod kapotou a přes šest set koní, čili ta jízda je vážně jako exploze T.N.T.

Ale tu pravou explozi a nejméně jedenáct šťavnatých slůvek na „F“, pro která starý „Geordie“ nejde daleko, slyšelo tleskající publikum jindy a jinde. Stalo se to při tříhodinovce v Sebringu na Floridě. Startoval ve třídě do 2.5 litru v historických „plackách“ se svou 1970 Royale RP4. Byl to jediný anglický závoďák ve startovním poli, ještě ke všemu s nejmenším motorem, upraveným Fordem „Kent“ 1300. Kdysi tohle auto závodilo v seriálu závodů Formule Ford 100.

V závodní den se zpočátku nic moc nedařilo. Od obsazených záchodků ráno až po zjištění, že podmínkou účasti na závodech je ještě účast druhého pilota. Sehnat někoho volného na place prý tehdy bylo dost bez šance. Naštěstí potkal kamaráda Peta Argetsingera – fakt, takhle se ten závodník jmenuje. „Jak se máš, synku, ty starej páprdo?“ volal na něj už z dálky tím svým „Geordie“ nářečím. V knížce celou story barvitě popisuje přímo svým jazykem, tak jak je už pro Johnsona typické a bez zbytečných kudrlinek. Věc se měla tak, že se jim oběma závodní den fakt povedl. Oba piloti se dostali krásně do tempa, auto fungovalo a měli zkrátka takový ten závodní den, kdy jste v lajně, apexy zatáček se trefují, brzdné body jsou tam, kde mají být a motor zvoní, jede přesně v těch otáčkách, ve kterých ho chcete mít. Závod vážně vyhráli a Brian tomu nemohl uvěřit. První vítězství „prachobyčejného „Geordie“ v Sebringu bylo totiž skvělé!

Víte, všechna auta, která Brian Johnson měl anebo k nim má vztah, se sem do článku vejít ani nemohou. Miluje Land Rovery, několik jich vlastní a občas bývá i vyfocený se svou bekovkou v roadsteru Ferrari F458 Italia. Ale pořídil si taky malinké BMW Isetta. To je auto, do kterého se nastupuje dveřmi, které jsou současně předek auta. Isetta je v italštině zdrobnělina od automobilky Iso, kde totiž právě také původně vznikla. Postavili ji inženýři Renza Rivolty. A Brian Johnson k tomu autu má, jak už tušíte, i skvělý příběh. V sousedství ve floridské Sarasotě, kde bydlí, má prý domov i syn Renza Rivolty, Piero. Ten vedl firmu Iso už od roku 1966 po předčasně zesnulém otci. A Piero Rivolta hrozně moc chtěl, aby mu Isettu, kterou Johnson pečlivě zrenovoval, prodal. Nakonec se dohodli na kompromisním řešení, a sice jejím umístění v jednom automobilovém muzeu. Nikdy ji však neprodal.

V rozhlasovém interview pro jednu britskou beatovou rádiovou stanici se Briana Johnsona moderátorka ptala na takovou tu, pro nás blázny do aut, ošklivou otázku. „Co bys udělal, kdyby sis mohl nechat fakt jen jedno jediné auto a ostatních se musel zbavit?“ Dlouho váhal, ale nakonec by si nechal jeho moderní Rolls, který by nemohl hodit přes palubu. Protože k Rock’n’rollu a snům obyčejného kluka, „Geordieho“ z Newcastlu, jak rád říká, ten "Roller" zkrátka patří. Nikdy si totiž nemyslel, že se v takové káře bude moci prohánět světem. A taky v něm rád jezdí jen tak v tričku bez rukávů, v kraťasech a samozřejmě v té své bekovce, kterou sundává z hlavy fakt asi jen ve chvílích,  když je s dámou v soukromí. Brian Johnson je totiž sympaťák, má rád holky, muziku a auta. Sláva mu zjevně nestoupla do hlavy, baví se autíčky, a jestli se mu povede plně uzdravit prasklý ušní bubínek, který si prorazil při jedněch automobilových závodech, co víme, třeba zas vystřídá Axla Rose a kapela AC/DC se zase se starým frontmanem vydá na nové turné. Vždyť je teprve jeden a sedmdesát let mlád a vypadá, že by ještě z pódia třásl obecenstvem celou noc!