Článek
V očích Jackieho Stewarta se o závodním víkendu zračilo vše: sebedůvěra, koncentrace, odhodlání… ale také obavy. Závodil v době, kdy sex byl bezpečný a závody nebezpečné – statisticky větší šance byla, že zemře na trati, než že dojede do cíle. Když se ale v sobotu 6. října 1973 vracel se svým monopostem Tyrrell do boxů po předčasně ukončené kvalifikaci ve Watkins Glen, byl naprosto zničený. Právě se stal svědkem strašné nehody, která stála život jeho učně a blízkého přítele Francoise Ceverta…
Oči Jackieho před závodem říkaly vše.
Francois ztělesňoval všechny představy o závodním pilotovi formule 1. Byl to mladý, pohledný muž s atletickou postavou, charismatický, veselý, uvolněný a okouzlující, dokázal hrát stejně dobře tenis jako zahrát na klavír Chopina. Hlavně ale uměl fantasticky řídit. Na vlastní kůži to pocítil i zkušený Jackie Stewart, když ho v závodě formule 2 v Remeši mladičký Francouz v těsném souboji kolo na kolo porazil. O rok později se na něj Jackie jel podívat spolu s Kenem Tyrrellem na závod F2 v Crystal Palace, ve kterém ale musel Francois odstoupit pro defekt. To však nic nezměnilo na tom, že jeho výkony Kena Tyrrella zaujaly natolik, aby mu v sezoně 1970 nabídl šanci v nejvyšší lize.
Svůj talent prokázal již ve formuli 2, ale až Jackie Stewart z něj pomohl udělat skutečně špičkového pilota.
Francois byl velmi rychlý a talentovaný, ale jako pilot také dost lehkomyslný. Byl to neobroušený diamant, který se rozhodl dovést k dokonalosti jeho nový týmový kolega, zkušený matador s titulem mistra světa na kontě – Jackie Stewart. „Do formule 1 přišel jako naprostý začátečník,“ vysvětloval Stewart, „a já se ho hned od začátku ujal… Řekl jsem mu všechno, co jsem věděl. Nikdy jsem si nepomyslel: ‚Tak tohle ti už neřeknu.‘“ Vypadá to přirozeně, ale ve skutečnosti to ve sportu, který víc než co jiného připomíná bitvu eg pilotů, bylo zcela neobvyklé.
Od mistra světa se dalo okoukat pár užitečných triků.
Jackie pro to měl jistě řadu důvodů, ale jedním z hlavních byla nejspíš bezpečnost – za svou kariéru viděl až příliš mnoho svých kolegů zahynout na závodní trati a nechtěl, aby se totéž přihodilo i jeho mladému parťákovi. „Je to velmi jednoduché, všechno jsem se naučil od Jackieho,“ přiznal Cevert novinářům. „Řídil jsem jako blázen a moc nepřemýšlel o tom, co dělám,“ dodával mladý francouzský talent. „Jackie tomu učinil přítrž a naučil mě, jak analyzovat chování auta, jak myslet na řízení, naučil mě techniku pohledu. Naučil mě všechno… Jackie je pro mě maestro.“
Nebyli to jen týmoví kolegové, stali se z nich opravdoví přátelé.
Druhý důvod bylo partnerství. V boji o mistrovský titul se v poli hodí někdo, kdo by vám kryl záda, místo aby čekal, kdy vás do nich bude moci bodnout nožem – a tím se pro Jackieho stal jeho oddaný žák Francois. Toto partnerství se ukázalo jako velice úspěšné. Hned v první celé společné sezoně 1971 získal Jackie svůj druhý mistrovský titul, zatímco Francois skončil na vynikajícím třetím místě po lepšících se výkonech a prvním vítězství ve Velké ceně USA na okruhu Watkins Glen. To mu ten rok vyneslo také titul nejlepšího francouzského pilota v F1 a F2.
Tahle dvojice ukázala v sezoně 1971 poprvé svou velkou sílu.
Následující sezonu jim s přehledem vypálil rybník mladíček Emerson Fittipaldi na Lotusu 72D, formuli o parník lepší než monoposty konkurence. Stewart tak skončil druhý, Cevert po nepříliš povedené sezoně až šestý. Kromě rychlejších aut konkurence ho trápily osobní problémy – selhání jeho manželství a po něm velká pozornost tisku, když se začal stýkat s Brigitte Bardot, sexbombou stříbrného plátna. Není divu, že mu většina mužů a v první řadě novinářů záviděla, a tak každý slabší výkon na závodní trati i patřičně glosovala.
Francois a Brigitte se stali tučným soustem pro všechny bulvární plátky.
V roce 1973 byl ale Francois zpět v plné síle a se svým vrozeným elánem. O jeho služby stálo Ferrari, BRM i Shadow, on se však rozhodl zůstat u týmu s Kenem a Jackiem, protože jim věřil a oni jemu. Ve formě byl také vylepšený monopost Tyrrell 006, který dokázal konkurovat rychlému Lotusu. A pak tu byl Jackie Stewart – ten se po další smrtelné nehodě Joa Bonniera, jehož otevřený speciál Lola-Cosworth T280 po srážce s amatérským závodníkem ve Ferrari přeletěl svodidla a skončil rozbitý mezi stromy za tratí při čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans v roce 1972, v tichosti rozhodl, že sezona 1973 bude jeho poslední. A Francois měl být jeho nástupcem.
Francois a Jackie se na stupních vítězů setkávali dost často.
Jackie věřil, že Francois může být mistrem světa sezony 1974 – už teď byl na některých tratích rychlejší než Jackie. V závodě skončil před ním v Argentině, Belgii, Švédsku, Francii a Velké Británii, v ostatních mu většinou dýchal na záda. Se šesti druhými místy na kontě měl skvěle našlápnuto na výborné celkové umístění, když bojoval o druhé místo s dvojicí Fittipaldi a Peterson na lotusech. První byl maestro Jackie ve své vrcholné formě, titul mistra světa si s přehledem zajistil už před posledním závodem sezony ve Watkins Glen. Mělo to být jeho slavné rozloučení s kariérou v F1, jeho třetí korunovace šampionem a zároveň jubilejní 100. Velká cena. Místo toho se ten říjnový víkend změnil v noční můru, která ho už nikdy neopustila.
Hezoun a ještě pilot formule 1? Není divu, že se kolem něj holky vždycky točily.
Jednu smrtelnou kaňku už ten rok formule 1 na kontě měla – to když se v červenci na nově zrekonstruovaném, „bezpečném“ okruhu v nizozemském Zandvoortu rozbil nováček Roger Williamson (byla to teprve jeho druhá Velká cena) a jeho monopost skončil převrácený podlahou vzhůru a v plamenech. Na nesmírně heroickou, ale stejně zoufalou snahu Davida Purleyho o jeho záchranu nezapomene nikdo, kdo ji viděl (video je ZDE, ale upozorňujeme, že je to skutečně jen pro silné nátury). Další návštěvu si zubatá s kosou nachystala na poslední závod a jejím cílem byl Francois Cevert.
Tragédie na Zandvoortu jasně ukázala, že si tehdejší formule 1 na bezpečnost ve skutečnosti jen hrála.
Stalo se to v sobotní kvalifikaci. V rychlém esíčku do kopce, do kterého Francois podle svědectví maršálů najel v rychlosti kolem 240 km/h v závodní stopě, ale pak ztratil nad autem kontrolu, narazil do svodidel vpravo, odrazil se od nich a čelně prorazil dvojitá svodidla vlevo – monopost na nich zůstal viset vzhůru koly a všude kolem byly roztroušené jeho trosky, které zablokovaly trať. První na místě byl Jody Scheckter, který zastavil a běžel pomáhat, ale už nebylo s čím, Francois neměl šanci přežít. Všichni ostatní piloti museli kvůli neprůjezdné trati také zastavit a všichni byli zděšeni tím, co viděli.
Už z dálky bylo jasné, že tuhle strašnou ránu nemohl Francois přežít.
Jody Scheckter byl otřesený, Emerson Fittipaldi na nehodu vzpomíná jako na „jeden z nejsmutnějších dnů jeho kariéry“. Největší dopad měla ale celá událost na Jackieho, který i po více než čtyřech dekádách lituje svého rozhodnutí odjet pomalu do boxů. „Přál bych si zůstat s ním déle. Ale byl mrtvý. Byla to příšerná nehoda, daleko horší než jakákoliv jiná ve formuli 1. Bylo to prostě příšerné. A dodnes na mě má vliv.“ Když se Stewart došoural se svým monopostem do boxů, všichni z jeho očí poznali, že tentokrát je to hodně špatné. Zničený Stewart odmítl druhý den závodit a Ken Tyrrell stáhl celý tým ze závodu.
Nehodu provázela velká kontroverze. Pořadatelé rychle odklidili rozbitý monopost, čímž technické komisi znemožnili řádné vyšetření nehody, maršálové o nehodě nesměli nikde mluvit a dvěma novinářům, kterým se podařilo nehodu natočit, sebrali záznam, odebrali jim akreditaci a vyhnali je z okruhu. Zjevně nikdo nechtěl, aby se svět o nehodě dozvěděl příliš mnoho hrozivých podrobností, které by ještě víc poškodily tvář formule 1. Za příčinu havárie byl nejdřív označen defekt přední pneumatiky, komise později ukázala prstem na prasklý píst tlumiče předního pravého zavěšení, ale podle Jackieho za nehodu mohly kousavé jízdní vlastnosti jeho monopostu s krátkým rozvorem.
Porovnání proporcí Tyrrellu 006 a Lotusu 72D – kratší rozvor a vyšší těžiště 006 znamenalo více nervozity v zatáčkách.
„Tyrrell 006 byl nejnáročnější auto na řízení, v jakém jsem kdy seděl,“ vysvětloval později. „Byl velmi rychlý, ale těžko se ovládal. Jen pár pilotů by s ním dokázalo vyhrát. V tom esíčku jsem raději jezdil na čtyřku a o trochu pomaleji, protože na trojku bylo auto dost nervózní. A ve Francoisově případě jsem naprosto přesvědčený, že to přehnaně nervózní auto s krátkým rozvorem při jeho rychlosti jízdy v zatáčce uklouzlo a hodilo ho do pravých svodidel. Stalo se mi to málem také, proto jsem řadil vyšší rychlost.“
Tragická nehoda je rozdělila, ale Jackie na svého chráněnce a přítele nikdy nezapomněl, dodnes má několik jeho fotek ve svém domě. „Stal se rodinným přítelem. Často u nás pobýval, hodně jsme společně cestovali a byli jsme prostě dobří kamarádi,“ vzpomíná na něj Jackie. „Jen pár jezdců se mohlo měřit s talentem Francoise Ceverta,“ hodnotí jeho řidičské kvality a dodává, „pomohl jsem mu vyrůst z ‚jednoho z mnoha pilotů‘ na úroveň, kdy mohl vyhrát mistrovský titul, za což bych na něj byl velmi hrdý.“ Na to už však nedošlo. Sakra, tenhle příběh by si zasloužil lepší konec…