Článek
Bylo velikonoční pondělí 1971 a na britském okruhu Brands Hatch se poprvé ukázal Transit Supervan. Transita sem přivezla firma Terry Drury Racing, která jeho karoserii zkřížila se závodním speciálem Ford GT40. Transit dostal nezávislé zavěšení všech kol a brzdy ze závodního vozu. A sdílet musel samozřejmě i stejný vidlicový osmiválec Gurney Weslake s výkonem 441 koní, který se ovšem stěhoval do nákladového prostoru. K němu se připojila upravená převodovka ZF a na zadní nápravu se nasadily pořádné „salámy“ schopné přenést všechen výkon na asfalt.
Transit po všech úpravách zvládl zrychlit na stovku za 7 sekund a maximálku měl 241 km/h. Automobilka dokonce udávala i hodnoty při sprintu na čtvrt míle – 14,5 sekundy při koncové rychlosti 148 km/h. Auto bylo standardně bílé s modrým pruhem na bocích a za jeho volantem si užilo i několik motoristických novinářů, kteří jej vychválili do nebes.
Uplynula dlouhá doba, než vznikl Transit Supervan 2. Ten se totiž narodil až v roce 1984, kdy už pomalu končila výroba druhé generace. Se svým sériovým bráchou ovšem nesdílel ani karoserii, tu měl totiž zcela novou z laminátu. A neseděl ani na originálním podvozku, šasi pocházelo ze závodního speciálu C100. Pohon zajistil osmiválec Cosworth 3.9 DFL (byl odvozen z motoru DFV používaném ve Formuli 1), který zvládl až 9000 otáček a byl propojen s pětikvaltem Hewland. Jeho maximální výkon byl úžasných 590 koní, na stovku se tahle šílená škatule dostala za 3,4 sekundy a rychlostní rekord s ní udělal Martin Brundle na Silverstone, kde dosáhl maximálky 283 km/h. Auto ještě rok objíždělo výstavy a závody, pak bylo ale umístěno do muzea a humbuk kolem něj utichl. Důvodem bylo nasazení třetí generace sériové verze na trh.
Když se chystal facelift třetí generace, usmysleli si stavbu dalšího Supervanu. Místo aby začali od nuly, rozhodli se přestavět Supervan 2, což je podle mě hrozná škoda, že jej nezachovali. Hotový Supervan 3 se poprvé představil v Birminghamu v roce 1995. Jeho laminátová karoserie byla zmenšena na 7/8 velikosti sériové verze. Šasi Fordu C100 zůstalo, nový byl ale motor – osmiválec Cosworth HB. Ten používala stáj Benetton ve Formuli 1. Výkon 650 koní (někdy se uvádí dokonce 740 koní), samosvorný diferenciál Quaife a šestistupňová sekvenční převodovka umožnily téhle škatuli jet až 322 km/h se zrychlením na stovku za 3,6 sekundy. Auto mělo nazutá kola OZ s pneumatikami Goodyear Eagle.
V roce 2001 byl Supervan 3 přelakován do červené, vozil loga královské pošty (Royal Mail) a přišel o své zadní křídlo. Právě s poštou tehdy Ford uzavřel velkou smlouvu na dodávku klasických Transitů. O tři roky později byl Supervan 3 restaurován v dílně Sporting and Historic Car Engineers a dostal zpět původní lak. Naopak ale v dílně vyměnili původní motor za šestiválec Cosworth Pro Sports 3000 s výkonem 264 koní s pětikvaltem Hewland. V této verzi je Transit Supervan zachován dodnes a patří do sbírek Ford Heritage.
