Článek
Sedm generací dobře prodávaného auta je jistou zárukou, že jde o kvalitní výrobek. A pokud je řeč o Fordu Transit, tak to platí se vší parádou. Bez nadsázky jde o jednu z nejlepších dodávek na trhu. A také o auto s dlouhou tradicí, která sahá až do padesátých let.
Právě tehdy byly ještě automobilky oddělené na britskou a německou pobočku a každá vyráběla svou užitkovou dodávku. V Německu se kompletoval Ford FK 1000 a FK 1250 (zkratka znamená výrobní závod Ford Kolín) již od roku 1953. Britové měli od roku 1957 svůj Ford Thames 400E. Německý model byl v roce 1960 přejmenován na Ford Taunus Transit podle úspěšného osobního modelu. Karoserie se vyráběly v Heilbornnu a pak se převážely lodí přímo do kolínské továrny Ford, kde na jejich výrobu nebyly volné kapacity.
V šedesátých letech ale parametry Taunusu Transit nestačily, zákazníci požadovali větší nákladový prostor a vyšší nosnost. Nová dodávka měla být shodná pro britský i německý trh a přebrat zákazníky konkurenčním značkám. Aby měla úspěch, neponechala automobilka nic náhodě a sestavila vývojový tým vedený možná překvapivě Američanem Edem Baumgartnerem. Podle jeho návrhu měla společná karoserie v rámci úspor být kompatibilní jak s díly německých i britských dodavatelů.
Motor vepředu neubíral prostor cestujícím nebo nákladu, jako u konkurence. Navíc díky přepážce bylo auto lépe odhlučněné. V roce 1963 byl doladěn design a následně se do práce pustili konstruktéři, kteří měli zajistit nosnost auta 1780 kg, jeho komfort, robustnost, hospodárnost a jednoduchou údržbu. Finální jízdní vlastnosti se pak ladily v běžném provozu, protože tehdy ještě neplatilo rychlostní omezení. Potkat tak v noci v Essexu rychle jedoucí Transit nebylo výjimečné, a jelikož policisté ještě nemohli prudit se zbytečným pokutováním, raději se ptali, jak pokračuje vývoj. Jistě už se na novou praktickou dodávku také těšili.
První sériový kus sjel z výrobní linky 9. srpna 1965 v Berkshire. V nabídce byly dva motory a dvě délky karoserie. Do nákladového prostoru jste se mohli dostat křídlovými dveřmi nebo výklopným víkem, také přední dveře mohly být klasické nebo posuvné. Nejlevnější verze startovala na 542 librách, patnáctimístný Bus pak stál 997 liber. Svou spolehlivostí měl vůz hned zpočátku dobré jméno a uchytil se u záchranných složek a policie, ale i na opačné straně zákona. V roce 1972 byl Metropolitní Policií v Londýně Transit vyhlášen nejhledanějším autem v Británii, protože díky jeho skvělým jízdním vlastnostem si jej vybralo 95 % všech pachatelů trestné činnosti, kteří ke svým skutkům potřebovali automobil. Jak vidíte, špatná reklama neexistuje. Auto sloužilo všem a všude, obsluhovalo i vysokohorské autobusové linky v Andách ve výšce kolem 4000 metrů nad mořem, kde jiné minibusy selhávaly. V Británii je Transit od roku 1965 nejprodávanější dodávkou na trhu, což je fenomenální úspěch. Brzy také vznikla ostrá verze Transit Supervan, o které jsme se již zmiňovali a to včetně pozdějších variant.
Ford ale neusínal na vavřínech okamžitého úspěchu a brzy začal montovat halogenová světla, bezdušové pneumatiky a odlehčená listová pera. Od roku 1968 byla v nabídce vznětová verze s motorem stavěným dle licence na agregát Perkins 4/99. Ten dosahoval výkonu 44 koní, zvenčí byl poznat podle delšího a méně vzhledného čumáku. Automobilka ale pracovala na vlastním vznětovém motoru York, který uvedla na trh v roce 1972 s výkonem 54 nebo 63 koní. Tou dobou už Transit rok používal modernizovanou masku. Dvojice aut tehdy na okruhu v Monze stanovila během non-stop jízdy tři světové rekordy. Další úpravy vzhledu pak proběhly v roce 1975, kdy ale Ford zvětšil i místo pro řidiče posunutím sedadla a pedálů a začal používat přední kotoučové brzdy. O rok později dosáhl Transit milionu vyrobených kusů.
V roce 1978 představil Ford druhou generaci, která ale používala stejný základ karoserie. Kapota byla delší, aby lépe ukryla vznětové motory, po kterých rostla poptávka. Benzínové motory OHC měly nižší spotřebu, automobilka také představila v nabídce automat C3. Ford vyvinul nový vznětový motor s přímým vstřikováním 2.5 DI, který byl zkušebně nasazen ve sto autech v ostrém provozu. Výkon stoupl na 68 koní, současně se ale o čtvrtinu zmenšila spotřeba. Posádka jistě ocenila i výkonnější topení, automobilka zase dvoumiliontý vyrobený automobil. A ceněn byl i armádou, v roce 1982 po dlouhé plavbě na Falklandy, byly vojenské Transity sloužící jako bufety pro vojáky jediným autem, které bez servisního zásahu vyjelo z podpalubí. Vojáci by asi ocenili spíš obrněné transportéry než šálek čaje, ale vojenskou techniku bohužel dělal někdo jiný, než Ford. Spolehlivost Transitu si v roce 1985 vyzkoušel i jeden španělský majitel, který jej v zimě musel nechat pohřbený v závějích v horách. Na jaře se pro něj vrátil a jen lehce poškozenou dodávku na první pokus nastartoval a odjel domů.
Třetí generaci Ford představil v roce 1986 s moderní aerodynamickou přídí, která v součiniteli odporu vzduchu (jen 0,37) překonával i mnohé osobáky. Navíc byla konstrukce deformovatelná, aby bylo auto bezpečnější. Zlepšil se také přístup k motoru a servisovatelnost. Kabina disponovala většími dveřmi a měla větší prosklenou plochu, aby bylo z auta lépe vidět. Ford zvětšil i boční posuvné dveře, aby jimi prošla paleta do většího nákladového prostoru. Při představení novinářům byla na trati ledovka a automobilka se o první prototyp velmi bála. Novináře však auto přežilo bez úhony, rozbil jej až jeden z manažerů automobilky.
V roce 1991 přišla modernizace s výrazně vylepšenou bezpečností a jinou přední maskou, kterou Angličané označují jako samostatnou generaci. Auto mělo i vyšší nosnost, a nepotřebovalo tedy dvojmontáž, takže mezi zadními podběhy bylo více místa na náklad. A Ford také konečně přistoupil k použití turbodieselového motoru 2.5DI s výkonem 100 koní. Verze bez turba měla 80 koní díky novému sání a poprvé se dovážela i k nám.
Od roku 1994 se nabízela faceliftovaná verze s oválnou maskou a přezdívkou Smiley, vyroben byl navíc třímiliontý kus. Snížila se vnitřní hlučnost, palubka převzala tvary z Mondea a do výbavy se na přání dávala i klimatizace, centrální zamykání a airbagy. Světlejší interiér vypadal luxusněji, navíc Ford nabízel i luxusnější osobní verzi Tourneo. Novinkou byl tříbodový pás pro prostředního cestujícího vpředu. Postupně Ford ještě v dodávce uvedl imobilizér a pohon na LPG, později i automatickou spojku Autoclutch. Supervan 2 byl přestavěn na Supervan 3, aby propagoval novou verzi.
Další generace se představila v roce 2000, kdy užitkový model slavil už pětatřicáté narozeniny. Variabilita a nabídka verzí dosáhla vrcholu, mohli jste si vybrat pohon předních, zadních i všech kol, neskutečnou paletu motorů a mnoho kombinací délky a výšky karoserie. Transit jednoznačně vyhrál titul Dodávka roku 2001. Ještě před tím však postavil World Rallye Transit s polepy ve stylu Focusu WRC, spojlery, anatomickými závodními sedadly, integrovaným hasícím systémem a ochranným rámem. Jeho motor 2,4 litru nabízel 164 koní a 410 Nm, na stovku se dostal za 8 sekund a jel až 210 km/h. Snížený podvozek nabízel fantastické svezení, dnes je součástí sbírky Ford Heritage.
Ford navíc začal v následujícím roce nabízet i automat Durashift EST. Další novinkou byl model Jumbo 4,25 t, který měl kvůli větší nosnosti opět dvojmontáž na zadní nápravě. Ještě více zákazníky přesvědčil turbodiesel Duratorq TDCi s výkonem 125 koní. Právě v této generaci ale Transit opustil výrobu v belgickém Genku a přesunul se do Turecka, výroba anglické verze v Southamptonu zůstala zachována.
Od roku 2006 se vyráběl nástupce, který používal stejný skelet karoserie. Vzhled byl ale jiný, výrazně byl modernizován i celý interiér. ESP už měly všechny dodávky, kromě benzínového a naftových motorů byl v nabídce i pohon na LPG a CNG. Nejzajímavějším modelem byl Transit SportVan v modré metalíze s rychlými pruhy, spojlery a litými koly. Opět přišlo ocenění dodávka roku (tentokrát za rok 2007). V roce 2013 dorazil na trh nástupce, nebo spíš dva – velký Transit a menší Transit Custom.
