Ford Thunderbird – Hřmící pták, který nehřmí

První Thunderbirdy se na trh dostaly v roce 1955 a prakticky ihned se dočkaly přezdívky T-Bird. Tehdy šlo o luxusní dvoumístný kabriolet (některé verze z roku 1958 ale zadní sedadlo měly) a Ford jej nikdy neprezentoval jako sportovní typ. O projekt se osobně zajímal Henry Ford II. Thunderbird se postupně zmenšoval a zmenšoval, přesto prodeje byly dobré až do roku 1990, kdy nastal v USA propad popularity luxusních kupé.

Já si musím ale nechat zajít chuť na ty klasické staré nádherné Thunderbirdy, alespoň prozatím. Já si totiž svou premiéru v tomto modelu odbudu za volantem exempláře osmé generace z roku 1980, který mi půjčili lidé z Veteráni na Truc ve spolupráci s projektem Auta z Kanady. Tento vůz má blíže k Mercury Cougar, prodával se pouze jako dvoudveřové kupé a Ford s ním oslavoval pětadvacetileté výročí tohoto modelu speciální Silver Anniversary Edition. Thunderbird přitom nahradil spíš model Elite, protože místo velkých aut (full-size) zamířil o segment níž do americké střední třídy.

Ford se zaměřil na zlepšení auta, ale na nový model se snesla obrovská kritika od novinářů i zákazníků. Za první tři roky se prodalo jen o 4 000 aut více než za poslední rok předchozího modelu, na obranu osmičky byl ale starší model ohromně úspěšný. Po něm působila tato generace jako zklamání, k modelu Thunderbird zákazníkům zkrátka kompromisy neseděly. A prý se tento T-Bird nelíbil ani Leemu Iacoccovi, otci slavného Mustangu. I ten si přitom ale užil nepřízeň zákazníků ve své druhé generaci.

Na pohled to není ošklivé auto (i když názor mnoha Američanů je opačný než můj), má všechny ty americké nezbytnosti – mrkačky (ale vyklopené jsou dost ošklivé), hodně chromu, drátěný design čtrnáctipalcových kol, znáček podobný Lincolnům vztyčený na špičce masky (a samozřejmě na pružince, aby neohrožoval chodce) a vinyl na části střechy. I na masce je nápis Thunderbird, abyste si luxusní Fordku náhodou nespletli. Překvapit může hodně dlouhá anténa, to aby signál byl vždy perfektní. Design se samozřejmě během produkce každý rok drobně měnil. Ovšem aerodynamika je autu cizí, je prostě typicky hranaté, jako v té době bývalo vše, jen je docela nízké. Navíc je tady stále původní lak, což je poznat i z toho, že je na autě celkem šest různých barev sladěných do elegantního celku. Oprava po nehodě by na tolika různých odstínech určitě byla poznat, ale takto to vážně vypadá dohromady velice vkusně.

Thunderbird se také, pokud si za to majitel připlatil, mohl pochlubit bezklíčovým přístupovým systémem. To jste pak otevírali vymačkáním příslušného kódu na klávesnici. Konkrétní Thunderbird ale bohužel tuto vychytávku nemá. Odemykám si klasicky klíčkem a můžu se uvelebit v čtyřmístném interiéru plném kůže s kosočtvercovým prošíváním. Sedadla jsou komfortní, ale mohla by tu být příplatková Recaro, stejně tak by mohlo být více místa pro hlavu. Nevadí, i tak je tu bohatá výbava, elektrické ovládání prakticky všeho a digitální přístrojovka. Zajímavým prvkem je i světýlko v motoru pro případné noční opravy.

Velké luxusní kupé (velké na evropské poměry, osmý Thunderbird byl výrazně menší než předchozí generace, a podle Američanů je přímo malý) mělo vždy motor vpředu a pohon zadních kol. To zůstalo v platnosti i u osmé generace z roku 1980, která se dočkala platformy Fox. Thunderbird byl tedy menší a lehčí (váží 1 436 kilogramů), aby měl příjemnější spotřebu (pořád ale nemůžete počítat, že by se dostal pod deset litrů, spíš si řekne průměrně o dvanáct) a produkoval méně emisí. Zmizela i bezrámová okna, ale chvíli v nabídce byl i osmiválcový motor Windsor. Zákazníky ale nenadchl, takže se do nabídky u tohoto modelu poprvé dostal řadový šestiválec Thriftpower Six s karburátorem a objemem 3,3 litru.

Šestiválec nabízí výkon 88 koní (66 kW) v 3 800 otáčkách a točivý moment 209 Nm ve 1 400 otáčkách. Právě ten řídím i já, byť bych asi raději vyzkoušel osmiválec Windsor. Motor je spojený s třístupňovým automatem a prý je maximálka auta jen 145 km/h. To pak kritiku Američanů na lenost auta trochu chápu, ovšem potěší docela slušná odezva na plynový pedál. Nesmíte si ale představovat nijak dramatickou akceleraci. Také se mi líbí ten jeho chraplák. Možná neburácí jako osmiválcové motory, ale zvuk má moc hezký.

Jízdními vlastnostmi se Ford snažil dosáhnout nejpříjemnějšího chování a nejlepšího jízdního komfortu. Neměl to tak pracné, auto vážilo jen kolem tuny a půl a proti předchůdci ztratilo 862 kilogramů, přesto ale dobře obstálo i v nárazových testech. Vpředu je tedy zavěšení McPherson a vzadu tuhá náprava. Obě jsou vybavené stabilizátory a velmi bytelným odpružením, vůbec poprvé také Thunderbird dostal hřebenové řízení a ovládání zpříjemnil i samosvorný diferenciál. Chválu pěly dobové recenze i na pneumatiky Michelin TRX, mimochodem poměrně tenké (195/75). Vpředu jsou kotoučové brzdy, vzadu bubnové. Riskantní tah Fordu ale splnil jejich cíle a skutečně se tento Thunderbird řídil lépe než jeho předchůdci. Když následná generace opět přinesla atraktivní vzhled, začaly prodeje opět růst.

Výroba běžela až do roku 2005 (s přestávkou mezi roky 1997 až 2002), kdy se rozloučila zatím poslední jedenáctá generace s retro designem. Během různých let pak platforma Thunderbirdu posloužila například Lincolnům Continental Mark III až Mark V, Lincolnu Mark VII a Mark VIII nebo Mercury Cougar. Celkem vzniklo 4,4 milionů Thunderbirdů všech generací se jménem odkazujícím na bájného ptáka. Tato osmá generace se ale kvůli velké kritice zákazníků vyráběla jen chvilku, pouze do roku 1982 a v posledním roce výroby dostala jiný motor. Konkrétně šlo o vidlicový šestiválec Essex o objemu 3,8 litru z Granady. Ten podědil i aerodynamičtější nástupce s moderním designem, který se také lépe prodával. Oficiálně byl Thunderbird i tím modelem, který zastupoval Ford v té době na závodech NASCAR, ale se sériovým typem měl samozřejmě okruhový speciál pramálo společného.

Těchto nenápadných Thunderbirdů nakonec Ford vyrobil jen 288 638 kusů, a tak je často nenajdete ani v inzerci. I když tento konkrétní ano, a sice za 189 tisíc Kč. A budete v něm rozhodně působit originálněji než v obligátním Mustangu, byť mnoho Američanů považuje osmdesátky za nejhorší období výroby svých aut (ale při pohledu na jejich auta z devadesátek bych na tyto tak přísný nebyl). Pozor na korozi, auto jí sice vzdoruje dobře, ale vzhledem ke krátké výrobě a z toho pramenícího menšího množství náhradních dílů a zmíněnému lakování mnoha odstíny nebude případná oprava nejsnazší. Jinak je prý šestiválcový Thunderbird spolehlivý a servis se na motoru provádí dobře, protože je ke všemu dobrý přístup.