Ford Focus ST225 versus Ford Mondeo ST220: Skvělý Týden

Nestává se často, že mi napíše čtenář a nabídne k týdennímu testu svoje auto, navíc vlastního čtyřkolového mazlíčka, tentokrát v podobě Mondea ST220. Krásné černé Mondeo přivezené přímo od detailera jsem přebíral s obavami. Co když pošlapu kobereček uvnitř, nebo mi nedej bože ukápne trocha zmrzliny na stále bezchybné rudé kožené čalounění interiéru od firmy Recaro? A také jsem si byl vědom faktu, že jsem asi příliš lakotný a své vlastní milované auto bych jen tak někomu na pár dní nepůjčil. A už vůbec ne automobilovému novináři, pokud se tak můžu titulovat. Majitel Petr je ale srdcař, protože Mondeo ST220 si koupil už podruhé. První bylo v červené barvě.

Druhé auto našeho testu je také Ford. Je to Focus ST225 mého kamaráda z Irska, Briana. Kdysi jsem stejný, jen modrý Focus vlastnil. A Brian měl doma v Irsku dokonce modrý Focus RS, který bezmezně miloval. Ale jiná láska ho donutila Focus RS, i svou ostrovní domovinu opustit a zakotvit u nás v naší malé zemi. Dále to rozvádět nebudu, protože nejsme dojemně pitomá show s Honzou Musilem, ale relace o autech. Nejdříve si Brian pořídil Oktávii TSI, kterou posléze na mou drobnou radu prodal a vybrali jsme za stejné peníze zachovalý Focus ST. Ani ho nebylo potřeba k této změně dvakrát pobízet.

Když uvedu věci na pravou míru, měl bych postavit proti sobě Focus ST170 a Mondeo ST220, protože dvojkový Focus s oturbeným pětiválcem přišel na trh až ke konci výrobního cyklu úspěšného „policejního“ Mondea. Jeden rok se ale tato dvě auta prodejně protnula. Naše konkrétní exempláře nejsou stejně staré, jelikož Focus je model po faceliftu z roku 2008 a Petrovo Mondeo je jedno z posledních, ale i přesto o dva roky starší. To je ovšem podružné. Podstatná je technika aut. Dnes je svět hot hatchů a rychlých sedanů sestaven z podobných instantních ingrediencí. Všechno jsou to přeplňované čtyřválce a člověk vlastně může být vůbec šťasten za možnost objednání si ručně řazené převodovky. Navíc si mnohdy touto volbou nepomůže, jelikož dvouspojkové systémy jsou objektivně vzato daleko schopnější. Nyní se ale přesouváme o více než deset let zpět a máme na výběr pětiválec nebo šestiválec. To mě vážně baví!

Pětiválcová kakofonie mi stále nedá pokoj. Sání syčí, turbo jemně hvízdá a z výfuku se linou hluboké tóny. Vždycky se mi líbilo Audi Sport Quattro. Když jsem byl hodně malý kluk a jezdili jsme s tátou pravidelně na rallye, nějaké ty pětiválcové zvuky se mi do paměti nesmazatelně zapsaly. Mohla za to posádka Leo Pavlík-Karel Jirátko, kteří startovali a dominovali českým rallye v druhé půlce osmdesátých let. A bylo to právě Pavlíkem pilotované žlutobílé Audi Sport Quattro v barvách slušovického Agroteamu, které mě naučilo mít hodně rád to pětiválcové brumlání. Nevím, jak to víc květnatě popsat. Přeplňovaný pětiválec totiž kromě toho, že umí syčet a hvízdat, vydává z výfuku opravdu jednoduché, ale zřetelené vrrm, vrrrm. Úplně jako když hodně malé dítě napodobuje zvuk motoru vůbec poprvé. Ač je touha po přeplňovaném pětiválci silná, já si uvědomil, že jestli mám nějaké rallyové legendy ještě raději než Audi, jsou to nepochybně Fordy Sierry a Escorty Cosworth. Legendární „Cossie“ má nějakých 220 koní a obrovské charisma i v sériovém stavu. Přesně tolik koní mají obě testovaná auta. Výhoda rychlých Focusů tkví v tom, že za podstatně méně peněz, než v případě výše zmíněných libůstek stále dostanete to zásadní. Esence přeplňovaného pětiválce a aura rallye z něj přímo čiší. A já se moc rád vždycky nasoukám za volant „Estéčka“, když je k tomu příležitost. Focus ST225 není sporťák a není vyloženě okruhové náčiní. Na malých, původem motokárových okruzích jako je Sosnová nebo Mýto není ST to pravé ořechové. V Sosnové bych si s ním připadal asi jako když kulturistu těžké váhy navléknete do o dvě čísla menšího krasobruslařského outfitu a vyrazíte na led zkoušet trojitý „Riftberger“. Je docela ostuda, že já svého „Fíkuse“ tenkrát po okruhu nikdy neprohnal. Tím pádem jsem nezjistil, jak moc špatně se vyrovnává přední náprava s náporem sil, ať už při akceleraci anebo brzdění. I bílého Focuse Briana proháníme jen po okreskách. A tady je právě velmi dobrý. Je jednoduše řečeno zábavný. To auto se hrne hezky a mocně kupředu. Pod plynem v zatáčkách dost rovná volant a já se s tím musím trošku poprat. Pětiválec do toho zabrumlá a silně zatáhne. Na jakýkoli kvalt. Dokonce na dvojce je softwarově omezený plnící tlak turba, aby to nezkušenému slabochovi neutahalo ruce. Na trojku a čtyřku tedy následuje plná, mohutná akcelerace. Nejde o čísla, jde o ten prožitek. A nejen RS, nýbrž i ST působí vážně monumentálně silně.

Tělo je opřené pěkně v pohodlných a velmi funkčních látkových Recaro sedadlech a volant nabízí dostatek citu na to, abych se těšil na další zakroucené úseky silnice. Na běžné silnici, kde to člověk zná, když není provoz a kde se nebojím přidat tempo, je jízda ve Focusu ST vážně odměňujícím zážitkem. Jeho víceprvková zadní náprava a celková geometrie podvozku dovolí předvídatelnou dávku přetáčivosti při prudkém ubrání a lehkém vyprovokování volantem. To mě na estéčku vždycky nesmírně bavilo. „Lift-off oversteer“ charakteristika podvozku je patrně tím nejdelikátnějším kořením, které když se přimíchá do celé té skládačky, znamená důvod, proč jsem tak nekriticky pozitivní.

Dobrá, počkejte, něco na něm musí být taky špatně, ne? Ano, nabízí pár nesmyslů moderní doby, a hlavně elektricky nastavitelný posilovač řízení. S ním jsem se i u svého vozu poměrně rychle vypořádal. Zakliknul a potvrdil nastavení Sport, a tak už to také zůstalo. Jakékoli jiné nastavení nedává smysl. Klidně by mohlo být řízení ještě o trochu tužší. Osobně si myslím že je to auto stvořené pro malinko širší okresky v kopcovitém zakrouceném terénu, kde lze využít a přenést většinu výkonu. Ten přenos točivého momentu do řízení tam totiž cítit je. Je to z nouze cnost u auta podobné koncepce. Na druhou stranu, je to efekt velmi potlačený. A vyskytuje se u všech silných přeplňovaných hot hatchů. Jednoznačně mu chybí určitá hyperaktivita hot hatchů minulé doby. V tomto směru se asi nevyrovná Renaultu Clio Sport 197. Oproti obdobně starému Renaultu Mégane RS 265 Cup, mu zase chybí kvalitnější odpružení. Je totiž pohodlné, ale když začnete tlačit na pilu na horším povrchu, Focus umí tu a tam odskočit a neodfiltruje nerovnosti s velkou sebejistotou. Renault je v tomto dál, je také trochu dražší i dnes jako ojetina, a právě ten rozdíl je poznat v kvalitě použitých tlumičů. Focus ST zní tedy jako kompromis všemi směry? Chce být maximálně praktický, levný na pořízení a provoz a současně zábavný i při jízdě v legálních rychlostech. Hlavní roli hraje přece to pětiválcové vrrrm vrrrm. A je tu ještě další věc. Rychle se s Fordem sžijete a motor se dá snadno poladit na daleko větší výkon. Pořád mlsně chodím kolem bílého estéčka mého kamaráda. Cítím se v něm vážně jako doma. Nebojte, bílý Focus ST vážně není v mém hledáčku neustálého bazarového snílkovství. V tom hledáčku je totiž ten oranžový v krásné metalíze „electric orange“, protože já chci otevřít boční okénko, protůrovat pětiválec a zařvat stejně jako kdysi Jeremy Clarkson na celou ulici: „Roooneeey“!

Nebudu to obzvlášť rozvádět. Mondeo ST220 máme všichni spojené s bílými střelami naší české dálniční policie. A já jen za těch pár dní zjišťoval, zda by mě jako rebela ve starém šestiválcovém bavoráku domácí Simir Gerkhan chytl. Musím říct, že bych to měl vážně těžké. Obzvlášť pokud by Policie měla na svých Mondeích obuté Yokohamy AD08R a nové originální tlumiče. Zrovna tyhle komponenty ovlivní jízdní vlastnosti ojetého auta velmi dramaticky. Byl jsem se o tom přesvědčit na své oblíbené okresce. V Mondeu řidič sedí ještě maličko výš než ve Focusu a sedačka Recaro je o poznání širší. Mondeo je především auto na delší cesty. Ale, co když se v půlce cesty vaší služebky nachází okruh v lesích se siluetou zříceniny hradu. Ne, na Nürburgring jsem se s Mondeem ST220 nepodíval. Musí mi stačit naše domácí okresky na Berounsku. Mám tam jednu takovou pasáž, kdy se prudce mění směr z pravé do levé prudší zatáčky. Mondeo přesně a okamžitě zatočí doprava, zadní náprava opíše stopu přední a v levotočivé se to zopakuje. Chápete to někdo? Tohle není Mini Cooper, ale skoro pětimetrový sedan. Mondeo na Yokohamách zatočí jako když nůž projde máslem. Nedotáčivost je v Mondeu hodně potlačená a předek působí lehčím dojmem než ve Focusu. Říkám si, není ten šestiválec pod kapotou náhodou lehčí, nežli švédská pětiválcová ocel ve Focusu?

To je právě ta zajímavá skutečnost. Mondeo je přesnější v nájezdu do zatáčky a pak ještě zaúřaduje jeho šestiválec vyrobený v americké továrně Ford Cleveland. Motor se protáhne prvními třemi tisíci otáčkami dost ležérně a ani byste mu ten objem válců o třech litrech nehádali. Jenže přidejte trochu víc, odpor pedálu plynu ztěžkne a šestiválec se rozezpívá. Jeho zvuk zhrubne a zátah nepolevuje do nějakých 6700 otáček. Tohle mám rád. Ať si je přeplňovaný pětiválec silný už od volnoběhu, za těch pár dalších set otáček, o které se dá šestiválec v Mondeu točit, bych dal toho pověstného koně za království. Vážně mám rád točivé atmosférické motory. Ford Duratec není svým způsobem nic extrémního, ale nechybí mu ta výkonová špička ve vysokých otáčkách.

Zbytek auta je klasické Mondeo, podobné, jaké si pamatujete z bývalého služebního vozu vašeho táty. Je prostorné, je pohodlné a dokázalo přesvědčit mnohé zákazníky na přelomu tisíciletí, že je zbytečné připlácet nehorázné sumy za trojková BMW. Mondeo ST220 je navíc inženýrským cvičením, že jeho sofistikovaný podvozek si hravě poradí i se silným šestiválcem pod kapotou. Prý vlastně tak celý nápad šestiválcového Mondea vznikl. Bylo tak dobré, že mohlo jít rovnou do výroby.

Pro mě je to naprosto jasné. Vítězí Ford Puma 1.7 s motorem vyladěným přímo od Yamahy. Ne, dělám si legraci, i když ne tak nesmyslnou. Ford Focus ST225 s tím foukaným pětiválcem o dechu Dartha Vadera z výfuků bylo jednou moje denní auto a víkendová radost. To auto mám rád dodnes. Jsem zaujatý a jakmile usednu za jeho volant, je těžké mě z řidičova sedadla vyhodit. Mondeo bylo jiné. Jeho kvality jsem musel hledat, jenže pak ten způsob průjezdu mého oblíbeného technicky náročného úseku silnice byl tak podmanivý, že jsem dojel domů a rukou si musel zavřít pusu, protože zůstala dokořán otevřená. Je to velmi dobré auto a má dvě tváře. Focus je také pohodlný a uvolněný, vhodný pro delší cesty, ale Mondeo je logicky ještě lepší. Přitom se tak hezky přesně ovládá, když z něj dolujete to nejlepší. Stejně z dnešního testu odjíždím s Focusem i když se snažím nebýt punckovým chuligánem a rád bych to prvenství hodil charakternímu šestiválcovému Mondeu.

Moc děkuji Brianovi a Petrovi za ochotu a zapůjčení jejich „estéček“ a strávený moc příjemný čas ježděním a povídáním si o rychlých Fordech.