Článek
Abych byl přesnější, testovaný čtyřiatřicátník se neřadí mezi „šíleně“ stará auta. Ačkoliv jeho nárazníky zdobí zelené veteránské značky, pořád o něm nelze mluvit jako o voze, za nímž se lidé otáčejí coby za historickou relikvií. Vždyť typicky hranaté karoserie těchto fordů přestaly být na našich silnicích vidět teprve před několika lety. Ale možná o to větší se potom zdá kontrast mezi novými auty a těmi z osmdesátých let.
Nicméně k věci. Nutno podotknout, že zelený kousek, s nímž jsem trávil bezmála týden, byl v prakticky dokonalém stavu. Jen na pár místech bylo vidět, že se karoserie s něčím potkala během parkování, ale třeba koroze je u tohoto exempláře spíš sprosté slovo. Dokonce i tenoučká koncovka výfuku trčící zpod nárazníku s plastovou výztuhou zářila novotou. Zcela zjevně se ale nejednalo o renovované auto, koneckonců sluncem vypálené „D“ v oválu by se na novém laku asi neobjevilo. Spíš jde o jeden z těch vozů, co strávily celý život v garáži postaršího majitele a hýčkáni ručním mytím sloužily jen občas na nákup a občas na výlet. Zkrátka jedno z těch aut, která se inzerují v českých bazarech po stovkách. Jen tady mluvila skutečnost.
Jen sluncem vyšisovaná samolepka z rodného Německa prozradila, že Escort nemá nový lak
První záchvěv dřívějších dob, kdy bylo centrální zamykání luxusem spíš než samozřejmostí, přišel již ve chvíli, kdy jsem vzal do ruky naprosto obyčejný klíč a odemkl si dveře řidiče, zatímco zbytek zůstal zamčený. Interiér samotný je pochopitelně spartánsky prostý. Před hranatou plastovou palubkou se nachází dvě plochá sedadla, ze země kouká dlouhá páka čtyřrychlostního manuálu a ruční brzda. Nic víc tu vlastně ani není. V průběhu let tu někdo nahradil autorádio za novější kus s kazetami a digitálním laděním stanic, ale třeba přístrojová deska s jediným budíkem rychloměru mě opět vrací zpět do jednodušších časů. Jako vytržený z reality dnešních dnů je taky ukazatel teploty, jehož ručička se za jízdy živě hýbe a nezůstává po zahřátí na jednom místě jako u všech moderních aut.
Jestli mi něco po prvním usazení ale opravdu vyrazilo dech, byl to výhled ven. Přední A-sloupky jsou tenoučké, prosklené plochy obrovské a přehled při parkování se stává radostí. Pohledem vzad přes velké okno výklopné zádi máte lepší odhad než sebepřesnější parkovací senzor a když nechcete odřít levé zadní kolo o obrubník, prostě vykouknete z okénka skrz tenké dveře a vidíte přímo na něj. Z auta se tedy dívá skvěle, zato z představy větší havárie trochu mrazí. Ony silné sloupky a tlusté dveře v novějších autech mají svoje vážné opodstatnění podobně jako fakt, že je v každém moderním volantu ukrytý airbag. Tady pochopitelně žádný není.
Máte problém s přeplácaností nových interiérů? Zkuste třeba tenhle
Pokud se ještě vrátím k vynikajícímu výhledu, situace se zrcátky je ve starém Escortu naopak za trest. Jsme v osmdesátých letech, kdy pravé zrcátko do evropského provozu nebylo povinné, takže tu jednoduše není. Za celý týden jsem si na jeho absenci nezvládl zvyknout a každou chvíli se podíval do prázdna. To levé tady sice je, ale zase docela k ničemu, protože má ještě rovné, nevypouklé sklo a tím pádem obrovský mrtvý úhel.
Po otočení klíčku nic nebzučí a s výjimkou dvou červených kontrolek se na palubní desce nerozsvěcí žádný barevný čardáš jako u současných aut. Čtyřválcová karburátorem plněná třináctistovka pod kapotou si navzdory automatickému sytiči za studena řekne o kousek plynu a po ránu jí musím trochu pomoci, než začne držet volnoběh. Ale jinak je motor příkladně kultivovaný. Malý čtyřválec v téměř prázdném motorovém prostoru běží tichounce a přes svých skromných 69 koní hravě reaguje na lankem ovládaný plyn.
Obrovské prosklené plochy jsou fajn. Absence pravého zrcátka už nikoliv
Kulisa řazení chce trochu zvyku, ale jen co jsem si „načetl“ polohu jednotlivých rychlostí, začala se mnou dlouhá páka s minimálními vůlemi bez problému spolupracovat. Naopak bez náznaku spolupráce je volant bez posilovače, a tak přestože není Escort velký ani těžký, každé parkování se stává drobným, dnes už téměř zapomenutým očistcem.
Jakmile se ale dá auto do pohybu, řídí se příjemně a je fantasticky pohodlné. Volant má mírnou vůli kolem středu, ovšem tu bych vzhledem k perfektnímu stavu tipoval spíš na vlastnost než na závadu. I přes mírnou nepřesnost má ovšem řízení s přirozeným odporem bez posilovače něco do sebe a leccos do sebe má i velmi měkký podvozek. Odhlučnění sice není nikterak špičkové, ale žádné nepříjemné zvuky se neozývají a způsob, jakým Escort filtruje rozbitou silnici, je jednoduše vynikající. O jízdních vlastnostech drtivé většiny současných hatchbacků nemůže být řeč, protože v zatáčkách si okázale měkký podvozek počíná trochu nejistě, ale na druhou stranu jen málokdy se v novém autě svezete takhle komfortně.
Otáčky tady nevyčtete. Motoru musíte naslouchat
Přestože žádná sportovní nátura není přítomna, příjemným překvapením je jadrnost motoru. Stará jednovačková atmosféra obecně neplatí za trhače asfaltu a v nižších otáčkách toho moc nepředvede, ale stačí podřazení s přesným meziplynem, aby se agregát dostal do tempa a významně ožil. Někde ve středním spektru – ačkoliv o konkrétních otáčkách nemám páru - motor solidně táhne, na zmiňovaný lankový plyn reaguje hbitě a dokonce se skrz jednoduchý výfukový systém bez katalyzátoru sympaticky ozve.
V oblasti motoru tedy Escort absolutně nepůsobí jakkoliv zastarale nebo přežitě. Ba naopak, nebál bych se říct, že je jeho projev v porovnání s novými malými turbomotory mnohdy příjemnější a „upřímnější“. Třeba při rozjezdech do kopce se plyn dávkuje o mnoho lépe, nemluvě o absenci prodlevy turba. Kolik si sešlápnete na pedálu plynu, tolik se motor snaží. Zastarale nepůsobí ani brzdy s kotouči vpředu a bubny vzadu. Posilovač působí tak akorát, abych se do pedálu nemusel příliš opírat, ale na druhou stranu není přehnaný, takže lze brzdnou sílu dávkovat s citem.
Agregát v poloprázdném motorovém prostoru sice vypadá staře, ale jezdí se s ním překvapivě dobře
Pokud bych měl na Escortu najít něco opravdu přežitého, bude to cestovní rychlost. Čtyřstupňová skříň má nakrátko poskládané převody, takže čtyřka přichází ke slovu klidně už v padesáti, stejně jako u dnešních pěti- a šestistupňových převodovek. Jenomže tady už žádný stupeň k dobru není, takže pokud chci udržet otáčky, v nichž si motor odpustí nepříjemné burácení do interiéru, jedu tak maximálně stovkou. Dálničních 130 se dá vytáhnout bez problému, ale po stránce akustiky už je to otrava.
V době vzniku vozu ale nízká cestovní rychlost nikomu nevadila a stejně tak nikoho netrápila ani absence hromady drobností, které v současnosti považujeme za samozřejmé. Pokud dodnes nejezdíte koncepčně hodně zastaralým autem, už se asi běžně nepotýkáte s tím, že karburátorový motor nechce držet volnoběh při studeném startu. Asi se vám nestane, že se místo do pravého zrcátka podíváte do prázdna a asi jen těžko se perete s řízením bez posilovače při každém parkování do řady. Zároveň asi řadíte víc než čtyři rychlosti a dálniční stotřicítkou v pohodě pojedete několik hodin i bez bolehlavu. Ačkoliv má Escort z dnešního pohledu celou řadu nedostatků poplatných době svého vzniku, stále se objektivně jedná o docela fajn auto. Je komfortní, sympaticky jednoduché na ovládání a vybavené potentním čtyřválcem se slušnou kultivovaností i silou.
Normálně bych zde uváděl cenu nového auta, jenže to vzhledem k roku výroby není dost dobře možné. Pro tři dekády starého forda musíte zabřednout do inzerce a nejlépe do té zahraniční, neboť moc Escortů třetí generace z osmdesátých let u nás není. Kusy z daných let začínají na mrzkých částkách v řádu nižších desetitisíců, ale zatoužíte-li po opravdu pěkném a zachovalém bez koroze, připravte si něco málo přes sto tisíc.
