Článek
V USA trhá prodeje Pony Car Mustang vycházející ze sedanu a tak se zrodí nápad předvést v Evropě totéž. Technika Cortiny poslouží elegantnímu kupé Capri (původně se měl jmenovat Colt, ale jméno si nárokovalo Mitsubishi), které se prezentovalo sloganem „Auto, které jste sami sobě vždy slibovali“. Výsledek práce konstruktérů přivezl Ford v roce 1969 do Bruselu. A tam s ním zaskočil všechny automobilky, protože konkurence tehdy neexistovala, teprve později se objevil Opel Manta nebo japonští soupeři.
Přesto na to Capri šlo trochu po evropském způsobu a sportovní tvary prezentovalo hlavně hodně dlouhou kapotou. Ono to bylo tehdy v módě, vzpomeňte si na Jaguar E-Type nebo Ferrari Daytona. Že by ale Capri potřebovalo nějaký extra prostor pro motory, to se říct nedá – pod dlouhou kapotou byly většinou agregáty Kent o objemech 1,3 a 1,6 litru nebo Essex 2,0, kolem kterých zbylo hodně místa. V Německu pak byly k dispozici i motory 1,5 litru, 1,7 nebo 2,3 litru. Šťastlivci měli možnost řídit ostrou verzi s třílitrem, ta je ale dost vzácná. Alespoň že vždy hnaly tu správnou, tedy zadní nápravu.
Pohlednost mělo Capri už v základu, například linka na boku klenoucí se k otvorům před zadními koly upoutá váš pohled okamžitě. Za příplatek jste mohli svému Fordu dát i exkluzivní vinylovou střechu. V roce 1973 Ford své Capri upravil, vyměnil přední i zadní světla a věnoval se hodně i vylepšování interiéru. Capri muselo reagovat na novou konkurenci a udržovat zákazníky stále v zájmu o tento model. A zadařilo se, vždyť se jich nakonec prodalo kolem 400 tisíc kousků.
Pojďme si tedy něco říct o verzi, u které je mnohem pravděpodobnější, že si jí pořídíte – tedy o řadové čtyřválcové šestnáctistovce OHV s výkonem 72 koní. Ta sice z Capri nedělá žádný trhač asfaltu, umí jej ale dostat na stovku za 13 sekund a maximální rychlost je slušných 160 km/h. Je jen na vás, kolik šikovnosti projevíte při práci se čtyřstupňovým příjemně přesným manuálem (ale Ford nabízel i třístupňový automat). Hmotnost auta je pouhých 950 kg a řidič v něm seděl v naprosto ideální pozici. Měl tu k dispozici i dobový kazeťák, což je senzační.
Slušné jízdní vlastností má díky zavěšení MacPherson vpředu. Vzadu je tuhá náprava, ale u lehkého auta to tolik nevadí. Až vám někdo bude říkat, že smysl má jen šestiválec, nenechtre se zmást. Ano, bude silnější a rychlejší, ovšem i čtyřválce 1,6 propůjčují autu slušnou dynamiku a nabízí příjemně svižné svezení. Navíc je tu skvěle komunikativní řízení (mimochodem jde krásně zlehka), které do správného sporťáku patří. Vůli má jen mírnou u střední polohy, zato je ale velmi strmé. Čtyřválec je pod kapotou posunut co nejvíce vzad, což má určitě na krásné ovládání přes velký volant s tenkým věncem vliv. Když se některé kusy dovezly do Ameriky, tamní recenzenti označili ovládání za "skoro jako v závodním autě". No, trochu to přehnali, ale když se svezete sedmdesátkovou amerikou, pochopíte, jak přesné jim naše auta připadají. U Capri to ale nadstandardně platí i v Evropě, není sice chirurgicky přesné jako závoďák, rozhodně je ale citlivé a poskytuje zpětnou vazbu odpovídající slušnému sporťáku.
Jen ty brzdy by mohly být silnější, a když s autem zkusíte zastavit opravdu prudce, trochu to s volantem zavibruje. Možná právě výměna brzd je tak skoro jedinou smysluplnou úpravou, jinak se do auta příliš zasahovat nemusí. Ale ani komfort slušnému britskému kupé nechybí. Limity zadní nápravy a její starší konstrukce poznáte na rozbitých okreskách. Ale na hladké silnici je pak tohle staré auto o to lepší. Samozřejmě že není tak rychlé, jako novější kusy třetí generace, ale přídomkem svižné jej můžu označit bez výčitek.
Trpí trochu na korozi, takže před koupí věnujte čas důkladnější obhlídce problematických míst, kolem světel, kol, spodek dveří, prahy, A-sloupky nebo pod koberec kufru. Tam jsou problematická místa, která často mohou proměnit renovaci v prosté shánění jiné zdravější kastle. Odchází i těsnění kolem čelního skla, kde může voda posléze prosakovat. A průsaky hlídejte i v motoru, kde odchází těsnění chlazení i olejového potrubí.
Auto je stylové, charismatické a velmi dobře se řídí. Je to ještě takový ten pocit opravdovosti. Náhradních dílů na auto je stále dost a komunita těch co poradí obrovská – zkrátka dobrá koupě. Vytuněným nebo netradičně upraveným kouskům se ale spíš vyhýbejte, vzhledem k velkému množství neoriginálních dílů nejsou všechny věci tak kvalitní, jako originál. Výměnu ale zvládnete většinou sami v garáži, stále je to snadno opravitelné a jednoduché auto. To platí i pro kola, která by měla mít minimálně originální rozměr, jinak se vytratí většina pozitivních věcí z charakteru auta. Jakmile narazíte na kousek mladší než 1974, jedná se o druhou generaci a o té si povíme zase někdy příště. Ta už ale nebyla tak šlachovitá.
Co nevíte o Capri?
Tak napřklad že John Duke Wayne snm vroce 1975 přeskočil napůl otevřen most Tower Bridge vLondně. Nebo že prvn vhru m na svědom Roger Clark vrallycrossu supravenou verz V6 4x4. Ale spš bylo Capri vhodn na okruhy, kde to snm zkoušeli Colin Chapman, Frank Williams, Graham Hill, Niki Lauda, Jackie Stewart nebo Emerson Fittipaldi. Nebo možn to, že se Capri prodvalo i vUSA, kde dodnes existuje klub majitelů. A mělo mt pod kapotou V8 (proto je tak dlouh), nikdy se tam ale nedvalo vyjma verze Perana V8 zJižn Afriky. I když to zkoušeli pravci jak smotory zMustangu, tak sRoverem V8.