Článek
Fiat dělal s novým modelem velké šarády a svolal tiskovou konferenci k uvedení nového modelu na 20. ledna 1983 na mys Canaveral. Právě tam představil auto, které pak v USA nikdy neprodával. Zkrátka italská povaha, ta se v téhle automobilce nezapře.
Reálně bych se ale Unu posmívat neměl, elegantní tří nebo pětidveřový hatchback s designem od Giugiarova studia Ital Design byl u zákazníků velmi populární. Ostatně automobilka nic nezanedbala a vyvíjela jej čtyři roky. Výsledkem byl malý, ale velmi prostorný automobil, který měl už také nové logo s pěti šikmými čárami na středu masky (rok před tím jej dostalo jako první Ritmo). Pod kapotou byly tří benzínové motory – devítistovka s výkonem 45 koní ze staršího typu 850, jedenáctistovka s výkonem 55 koní z Ritma a nová třináctistovka s výkonem 70 koní. Ty doplnil slabý dýchavičný diesel s výkonem 44 koní. Alespoň měl nízkou spotřebu. Výkon šel vždy na přední kola, které ovládalo hřebenové řízení.
Objem kufru 225 litrů šlo sklopením sedadel zvětšit až na 968 litrů. Za příplatek byla opěradla i dělená. Nakonec Fiat Uno získal titul Auto roku 1984 a porazil Peugeot 205 a Volkswagen Golf druhé generace. Poptávka veřejnosti výběr poroty potvrzovala a Fiat je pomalu nestačil vyrábět. V roce 1985 navíc uvedl nový litrový motor OHC FIRE (Fully Integrated Robotised Engine) s výkonem 45 koní a nižší spotřebou, než měla předchozí devítistovka. Rozloučilo se i Uno 55 a místo něj nastoupilo Uno 60 s výkonem 58 koní.
Natěšené výkonuchtivé řidiče ale zajímala jiná novinka – model Turbo i.e. s třináctistovkou a výkonem 105 koní. To vše díky dmychadlu IHI, které propůjčilo 850 kg těžkému autu senzační parametry. Maximálku 210 km/h mu mohla spousta aut jen závidět. Ostatně turbo se později dostalo i do vznětových motorů. Naši motoristé ale měli smůlu, verze prodávané v Tuzexu byly většinou nejslabší chudobky bez výbavy.
Tři miliony vyrobených aut do roku 1988 znamenaly, že o rok později Fiat přivezl modernizovanou verzi, aby auto udrželo vysoká prodejní čísla. Aerodynamičtější vzhled připomínal větší Tipo, v interiéru byla novější a výrazně kvalitnější palubka. U nás se mu nesprávně říkalo Uno Logo. Ve větší míře se spoléhalo na moderní motory FIRE. Takhle vydrželo Uno ve výrobě do roku 1995. Poslední dva roky už se na vedlejší lince souběžně montoval nástupce Punto.
Fiat poslal Uno i do závodů. Verze Turbo byla v rally opravdu skvělá, Giovanniho del Zoppo dokonce dovezla i na stupně vítězů, ovšem ve smutné portugalské rally 1986, kde po smrtelné nehodě odstoupila většina jezdců a všechny tovární týmy ze skupiny B. Proti speciálům skupiny B nemělo totiž slabší Uno reálnou šanci, nejlepším výsledkem je tak Rayneriho desátá pozice na Acropolis rally, případně stejné umístění Jorge Recaldeho v Portugalsku v roce 1987.
Stále to nebyl konec, továrna v polských Tychách a v Bielsko-Biale chrlila Una dál až do roku 2002. Auto vyráběl také Nissan v kapském městě, později Fiat v Pretorii. Vlastně se Uno rozjelo do hal a továren prakticky po celém světě. Hlavní slovo ve výrobě Una ale převzala Jižní Amerika – Brazílie a Argentina, kde vyrobili 180 tisíc aut. Brazílie zase plnila svět odvozenými modely Duna, Premia, Duna Weekend, Way, Furgao a Fiorino. Během výroby prodělalo Uno mnoho vzhledových modifikací a bylo si čím dál méně podobné. Druhou generaci Una představil brazilský Fiat v roce 2010. Její skelet vychází z třetí generace Pandy a do Evropy se tenhle model nedováží. Hranatá původní verze však výrobní linky opustila až v roce 2013 se skóre 3,7 milionu vyrobených aut v tamním závodě.
