Článek
Fiat Uno přišel na trh v roce 1983 a hned to byl prodejní hit italské automobilky. Dočkalo se i titulu Auto roku 1984. Uno nahradilo typ 127, který se také prodával velmi dobře, ale zdaleka nepůsobil tak moderně. Mohl za to tradičně Giorgetto Giugiaro ze studia Italdesign. Prý čerpal ze svého návrhu Lancia Megagamma, jen jej výrazně zmenšil. Auto se vyrábělo jako tří- nebo pětidveřový hatchback a jako dodávka, existoval ještě odvozený sedan Duna, kombík Elba a po modernizaci užitkové Fiorino.
Sice je to na první pohled docela krabice, ale lidem se to tehdy očividně moc líbilo. Navíc činitel odporu vzduchu jen 0,34 je velmi slušný. A těch klasických pět šikmých chromových lišt bylo novým znakem automobilky a stalo se jejím symbolem na dlouhá léta. Někdo tvrdí, že je Uno mělo jako první, ale ještě rok před ním už je dostala druhá generace Ritma.
Vedle masky jsou velká světla, ale prý pro Fiat typicky svítí špatně. Typickým prvkem Una byla i jednoduchá klika dveří schovaná za nimi. Plechová kola na fotkách pocházejí z Una Turbo, kde se schovávala jako rezerva v kufru, sehnat celou sadu byl proto trochu oříšek. Mají jiné ET, šířku a nejsou tak utopená jako originální plecháče.
I plecháče mohou na jednoduchém autě vypadat dobře
Výsledkem krabicovitého designu byla velmi slušná prostornost v obou řadách sedadel. Proto si ani opravdu vysocí pasažéři nebudou stěžovat, i kdybyste je posadili na zadní sedadla. I přístup sem není až tak komplikovaný, i když jde o verzi bez zadních dveří. Přes velkou prosklenou plochu s tenkými sloupky je krásně vidět do všech stran, a připadám si tak jak ve skleníku. Díky kolmé zadní části nabízí Fiat slušný zavazadlový prostor o objemu přes 200 litrů, sklopením opěradla se dá zvětšit až na 980 litrů.
Hnědé interiéry už dávno vyšly z módy
Celkově to uvnitř působí velmi prostě a jednoduše, na interiéru je věk auta asi znát nejvíc. Třeba pod volantem je jediná páčka na blinkry. Světla se ovládají přepínači vlevo od budíků, stěrače stejnými vpravo. Také hnědá barva je už dnes dávno považovaná za nemoderní. A vlastně byla i tehdy a lidé mezi ojetinami raději hledali novější kousky s černým interiérem (obdobně na tom byly i české Škody Favorit). Základní výbavu doplnily jediné dva příplatkové prvky – otáčkoměr a výklopná zadní okénka.
Pod kapotou je toho opravdu málo
Platforma jedna (Tipo Uno, odtud má auto jméno) má samozřejmě motor vpředu napříč a pohon předních kol. V případě tohoto kousku první série z roku 1985 to je řadový osmiventilový čtyřválec OHV série 100 o objemu 0,9 litru (přesně 903 cm3) se čtyřstupňovým manuálem, který poháněl už předchozí typ 127 (a vycházel už z motoru z typu 850). Oproti němu je auto větší, aerodynamičtější, s prostornějším interiérem a hospodárnějším provozem, byť jet alespoň 140 km/h zvládne.
Na stovku mu ale akcelerace trvá přes 17 sekund. Označení 45 udávalo výkon v koních (v 5 600 otáčkách) a objevilo se i na modernějších verzích s motory FIRE. Maximum točivého momentu 67 Nm najdete ve 3 000 otáčkách. Silnější modely používaly původně motory z Ritma.
Na svůj výkon je malé Uno patřičně pyšné
Uno je lehoučké, váží jen 711 kilogramů, a tak ani nedostalo posilovač brzd. Jízda s ním je opravdu krásná, řízení jde krásně zlehka a auto nabízí až překvapivě dobrou zpětnou vazbu. Zavěšení vpředu spoléhá na MacPherson, vzadu je kliková náprava s vlečenými rameny a kola jsou třináctipalcová. Za těmi jsou vpředu kotoučové a vzadu bubnové brzdy bez posilovače. Tlumiče a pružiny jsou naladěny spíše komfortně, proto si příliš nestěžuji ani na hrbolech. Výfuk má jediný tlumič, díky tomu i přes svůj poměrně skromný objem a výkon zní docela sportovně.
Uno dokázalo ten chladný pošmourný den docela zpříjemnit
Do nádrže se vejde 42 litrů paliva, a protože základní Uno není nijak rozežrané a spokojí se průměrně se šesti litry, nějakou dobu vám vydrží. Připravte se, že budete častěji řadit a podřazovat, protože čtyřku (víc stupňů Uno nemá) použijete spíš jen na rovinkách. Ale jízda je příjemná a docela jsem si chvilky strávené za volantem obyčejného Una užil. Hodně mi to připomnělo loňské svezení s jednou z prvních a velmi jednoduchých Pand.
S Unem jsme se v Evropě rozloučili v devadesátých letech, kdy přišlo na trh Punto (chvilku běžela výroba v Evropě souběžně). V Jižní Americe ale vydrželo až do roku 2014 a znají ho tam také jako Fiat Mille. V roce 1989 se objevila větší modernizace, aerodynamičtější design se začal podobat většímu modelu Tipo a od té doby se mu říkalo Uno Logo. Starší kusy, jako je ten na fotkách, ale provázela pověst s horší výrobní kvalitou, u novějších se reputace výrazně zlepšila a jsou prý i spolehlivější.
Celkem se vyrobilo 9,5 milionů Un a v Jižní Americe pokračuje výroba další generace dodnes. Ačkoliv ještě v devadesátých letech šlo o oblíbenou ojetinu, dnes už je tak často nepotkáte. Bohužel, Fiat u malého a velmi jednoduchého modelu nepozinkoval karoserii, a tak jej často trápila koroze.
Problémy může způsobit i elektronika, byť jí v autě není moc a vzhledem k ceně se Una málokdy opravovala po nehodách. Pokud ale tyto problémy vámi vyhlédnuté Uno nemá, nejspíš budete měnit jen spotřební opotřebované díly. A i pořizovací cena vás nezruinuje, protože obyčejné Uno ještě není tolik chtěné jako jiné modely. Nejlevnější kousky startují na cenách kolem patnácti tisíc korun, nejdražší exempláře s motorem FIRE stojí i čtvrt milionu.