Článek
100 koní – je to hodně nebo málo? Dnes už po autě, které nemá více než sto koní, ani pes neštěkne, spíše je to takový základ. A o sporťáku ani nemluvě, na ten je sto koní už žalostně málo. Je to prosté – známá rovnice „čím víc výkonu, tím víc zábavy“ stále platí. Ale někdy je té rychlosti tolik, že se na místo zábavy vkrádá na běžné silnici strach. Jenže na Pandu 100HP těch sto koní bohatě stačí…
Pandu 100HP musíte pořádně chytnout pod krkem, jedině tak z ní dostanete to nejlepší. Jinými slovy – na rovince jí pořádně stát na krku a do zatáčky ji pak „hodit“ jako chuligán, tak se jí to líbí
Když jsem zhruba před rokem a půl sháněl auto, které mě bude jízdně bavit, ale zároveň mě na provozních nákladech nesežere zaživa, náhodou jsem narazil na tuhle malou Pandu a hned mi zasvítily oči. Obrátil jsem se tedy na našeho kolegu Honzu Červenku a ten mi volbu Pandy požehnal: „Jdi do toho, to auto je skvělý! Vyždímáš ho jako citron… kup ho, nebo ho koupím já!“
Úplně poprvé jsem se o Pandě 100HP dozvěděl před více než deseti lety, kdy Honza napsal jeden památný článek do časopisu Speed. Udělal tehdy věc, kterou by každý správný ješitný chlap nikdy neudělal – vzal Pandu 100HP na okruhový den Klubu sportovních aut v Mostě. Panda měla být původně mezi všemi těmi Ferrari, Lamborghini, Porsche a dalšími supersportovními ikonami pro smích, ale všechno bylo jinak. Tehdy se totiž strhla průtrž mračen biblických rozměrů, a všechny ty sporťáky se stovkami koní pod kapotou si najednou s tou rozzuřenou krabicí nevěděly rady, protože nedokázaly svůj výkon využít.
Dodnes si pamatuji dobový reklamní slogan „Šijí s ní všichni čerti“ – můžu potvrdit, že o klamavou reklamu nešlo
Pamatuju si to jako dneska: „…Panda pak řádila jako černá ruka – předjížděl jsem je vnitřkem, vnějškem, na brzdách… bylo to jedno,“ a tehdy jsem si uvědomil, že sportovní auta nelze soudit jen podle výkonu nebo vzhledu. Pravda, motor je potřeba drtit, potom už trochu jede i zpívá, a tomu pomáhá překvapivě přesný šestistupňový manuál. Auto tak působí živě, i když na dálnici mi ujede i Octavia TDI a každé předjíždění si musím pečlivě naplánovat a odmakat. Ale nevadí mi to, protože vím, že Panda mi to zase vynahradí v zatáčkách…
Přepněte řídicí jednotku a řízení do režimu sport, a z Pandy se najednou stane motokára. Jezdím na nich často, takže moc dobře vím, jak motokára funguje. A můžu vám říct, že tohle se jí blíží opravdu hodně. Tak zaprvé – sedí jako přibitá. Opravdu. S hmotností kolem tuny v kombinaci s občas tuhým, občas nesnesitelně tvrdým podvozkem a balonovým rozměrem kol znamená, že na Pandu ve většině silničních situací díky pohotovostní hmotnosti 1 000 kg takřka nepůsobí odstředivé síly. Prostě podřadíte do zatáčky, odbrzdíte, pošlete ji do oblouku – a drží, a drží, a drží. Z hlediska ovladatelnosti a zábavy mě pak příjemně překvapila schopnost korigovat stopu pomocí plynu. A přátelé – přesně tohle dřív patřilo k základům chování všech hot hatchů, než vyměnily radost za rychlost.
Netvrdím, že jde o nejlepší auto na světě. Vlastně dost možná nejde ani o dobré auto. Dobré auto má lepší kvalitu zpracování, a mnohem, mnohem lepší kvalitu jízdy. Ale je inspirující. Pokaždé, když se necháte unést, tak vykouzlí šibalský úsměv na tváři, a přitom víte, že ve většině případů jste stále v mezích zákona. Možná jste o ní doteď neslyšeli, možná jste se jí doteď jen smáli, ale dám ruku do ohně za to, že jde o jedno z nejzábavnějších aut, která v minulé dekádě vznikla. A ještě něco – ještě se mi nestalo, že bych se za ní neohlédl, fakt.