Fiat 131 Mirafiori 2000 TC – Italský sen, co má dodnes šmrnc

V říjnu 1974 v Turíně představil Fiat nový model 131, který měl nahradit populární typ 124. Ten jej nakonec o desítky let přežil jako licenční kopie, i když i 131 mělo licenční verzi Seat ve Španělsku, Polski Fiat u našich severních sousedů nebo Tofas v Turecku. Vůz se vyráběl na turínském předměstí Mirafiori a v nabídce byly tři karosářské verze – dvoudveřový a čtyřdveřový sedan a kombík Familiare. V Turíně jej ale u Salvatore Diomante’s Autoconstruzioni S. D. dokázali předělat na dlouhou limuzínu.

Já ale dnes nebudu mluvit o limuzíně, raději vám ukážu docela obyčejný sedan s dvoulitrem. Tedy ono je to s tím motorem složitější, ale o tom až později. Auto je celou dobu provozované na našem území, kam se kdysi prodalo přes specializované prodejny Tuzex. Líbí se mi jeho tvar, design, originální kola a vlastně na pohled úplně všechno. Typickým prvkem jsou i zadní lampy ve tvaru pootočeného písmene T.

Uvnitř působí interiér díky velurovému čalounění luxusním dojmem. Sedadla mají příjemný tvar a myslím, že i po delší cestě bych je označil za pohodlná. Svou měkkostí na hrbolech hodně pomáhají podvozku odfiltrovat nerovnosti. Vzadu je dost místa pro nohy i hlavu, což byl proti předchozímu typu 124 pokrok. Díky velké prosklené ploše je z auta skvěle vidět do všech stran. Na výborné úrovni je kvalita i dílenské zpracování celého auta. Bohužel, předchozí majitelé vyměnili dveřní výplně, stropnici, volant (nový asi pochází z Polski Fiatu) a namontovali neoriginální pravé zrcátko.

Líbí se mi, že typ 131 je z doby, kdy ještě frčela klasická koncepce motoru vpředu umístěného podélně, který roztáčí zadní kola. Základní verze spoléhala na třináctistovku, tento kousek se původně narodil s šestnáctistovkou OHV o výkonu 75 koní, ale v roce 1989 byl motor s posvěcením úřadů vyměněn za novější dvouvačkový čtyřválcový dvoulitr s karburátorem Weber, který se jinak používal až v novějších modelech. Jinak ale Fiat nabízel i naftové verze a v roce 1980 ukázal i koncept hybridu. Za dvoulitr bych jej ale nevyměnil, protože místo něj jako kdyby měl Fiat pod kapotou nějakou dřímající bestii, co se chce strašně moc osvobodit. Dává to ostatně najevo i nádherným, i když trochu hlasitějším projevem ve vyšších otáčkách, kam se hrne velmi ochotně.

Kulisa čtyřstupňového řazení působí trochu nejistě a občas spíš jen tak tuším, který kvalt mi právě zaskočil ve skříni, ale je to asi jediný drobný neduh na jinak skvělém řidičském zážitku. Pořád je vše lepší, než kdybych měl verzi s třístupňovým automatem GM. Tahle si užívám na plno italský temperament a po zakroucené okresce jedu tak svižně a ostře, že ani s modernějším autem bych nebyl o moc rychlejší. Jo, Fiat 131 s dvoulitrem je prostě sportovní sedan se vším všudy.

Typ 131 váží kolem tuny, což je tak akorát na příjemné svezení. Může za to i přední nezávislé zavěšení McPherson. Vzadu je sice tuhá náprava s panhardskou tyčí a ocelovými pružinami, ale celek funguje dobře, navíc se robustní systém nebojí ani nezpevněných cest. Fiat je krásně stabilní a odezva zlehka jdoucího řízení je naprosto příkladná. Většinu jízdy drží ochotně zvolenou stopu, ale když se budete snažit, dá se zadek krásně rozhodit, a můžete tak poslat auto i dveřmi napřed. Vpředu italský temperament krotí kotouče, vzadu měl Fiat buny, což byl proti typu 124 trochu krok zpátky. Zadní náprava byla ale vybavena omezovačem brzdného účinku, aby nešla nechtěně do smyku. Jezdit s tímhle autem, když bylo nové, to musel být speciální zážitek a vlastně si dost speciálně za volantem připadám dodnes.

Nevýhodou Fiatu byla špatná antikorozní ochrana a používání nekvalitních ruských plechů, kterými Sovětský svaz platil za licenci na výrobu Fiatu 124 automobilkou Lada. I to je důvodem, proč dnes výběr na trhu ojetin není až tak velký, ačkoliv vyrobeno bylo kolem 1,5 milionu aut. Ceny za slušný kus čekejte v rozmezí 150 až 200 tisíc korun. Mezi další zmiňované problémy patří občas zlobící elektroinstalace. Oblíbený byl italský sedan i kdysi, kdy jej měli rádi třeba herec Jiří Štěpnička, ale také veksláci nebo agenti StB.

Od roku 1978 Fiat nabízel modernizovanou verzi s novými motory DOHC a jinými světlomety. Výroba typu 131 byla ukončena v roce 1985 (to končilo kombi, sedan se přestal vyrábět už o dva roky dříve) a za nástupce byl považován typ Regata, příbuzný typu Ritmo. Já mám ale 131 rád, protože za jeho volantem (tedy přesněji ve verzi 131 Abarth) se skvěle předvedl Walter Röhrl a hlavně Markku Alén. Kromě rallye se ovšem typ 131 Abarth objevil i na okruzích.

K nám se mezi roky 1977 až 1982 dovezly dvě tisícovky čtyřdveřových sedanů. Většinu prodal Tuzex, ale 456 aut našlo majitele přes Mototechnu, pokaždé za poměrně vysokou cenu (119 tisíc tehdejších korun nebo 31 tisíc bonů). A muselo to tehdy být senzační, prohánět se sportovním sedanem těchto kvalit, ono je to totiž dodnes hodně příjemné svezení. Dnes je to ale horší, spousta Fiatů 131 zkrátka nenávratně zmizelo. Tento ale je stále ve skvělém stavu, takže pokud si jej chcete prohlédnout, vyrazte do Retroautomuzea ve Strnadicích, kde dělá parádu mezi ostatními exponáty.