Článek
Fiat 127 se coby nástupce typu 850 prodával od roku 1971. Automobilka u takto malého auta po letech přemístila motor dopředu, aby poháněl přední kola. Konkrétně to byla čtyřválcová devítistovka s výkonem 44 koní a točivým momentem 64 Nm. Tu u Fiatu spojili se čtyřstupňovým manuálem. A aby auto fungovalo, dostalo přední vzpěry McPherson s vinutými pružinami, zatímco vzadu stačilo příčné listové pero shodné s typem 128. S nízkou hmotností necelých 700 kg se Fiátek dostal na rychlost 135 km/h.
Moderní dvoudveřová karoserie se skosenou zádí byla navržena Pionem Manzoni, který tragicky zahynul dříve, než se první kusy dostaly do výroby. Hned po roce Fiat přidal třetí dveře v zadní části, do té doby se totiž otevíralo jen víko pod zadním oknem. Třídveřová verze se navíc dočkala i sklopného zadního opěradla.
U typu 127 působilo všechno moderně a převratně, takže jej odborná porota zvolila autem roku 1971/1972. Pro Fiat to bylo už třetí vítězství za pouhých šest let. Italové se zákazníkům v dalším roce odvděčil verzí DeLuxe s lepšími sedadly a vyklápěcími zadními okny a začali připravovat rozsáhlou modernizaci. Ta bývá někdy označována jako druhá generace a objevila se v roce 1977. Poznáte jí na první pohled podle jiné přední části, nižší spodní hrany kufru a větších zadních oken.
Zákazníci si nově mohli koupit vrcholný model CL, který měl litrový motor OHC s výkonem 50 koní a krouťákem 78 Nm. Další rok přidal Fiat do nabídky model 127 Sport s výkonem 68 koní a točivým momentem 83 Nm. Vzhledově se dravý model odlišoval spojlery, ve výbavě byl dvouramenný sportovní volant a anatomická sportovní sedadla. Obyčejné verze pak byly k dostání i u nás v Tuzexu nebo v Mototechně.
Rok 1981 přinesl takzvanou třetí sérii s většími nárazníky, jinou celoplastovou mřížkou chladiče a většími blinkry. Když jej porovnáte s tehdejší novinkou - modelem Ritmo, je jasné, kde stylisté Fiatu čerpali inspiraci. Modely Sport a Super se dočkaly pětistupňové převodovky. Fiat začal v Evropě nabízet i kombi verzi a naftový model 127 D. Později se objevila i Rustica v off-roadovém stylu se zesíleným podvozkem, trubkovými nárazníky a kryty světel. Její montáž probíhala u automobilky Lamborghini.
V Evropě ale novou verzi cekal jepičí život. Po pouhých dvou letech byl typ 127 nahrazen modelem Uno. Přesto se v Itálii vyrobilo 3,7 milionu kusů pohledného malého auta. Mezitím běžela výroba pod názvem 127 Unificata v Jižní Americe, odkud se ještě 4 roky dovážela tato auta do Evropy. V Brazílii se totiž upravený model nazvaný 147 montoval už od roku 1976 a to celých deset let. Kromě z Evropy známých modelů byla na tamním trhu i verze na bioetanol (první takové auto na světě) nebo užitkové Furgao, Pick-up nebo Fiorino. Celkem Brazilci vyrobili více než milion exemplářů, dalších více než 200 tisíc vzniklo v Argentině. Něco ale Fiat montoval také v Kolumbii a Thajsku.
Známější je ale výroba ve Španělsku, kde automobil vznikal pod značkou Seat i Fiat (to v případě čtyřdveřové verze). Typ 127 přežil i konec spolupráce Seatu s Fiatem v roce 1981 a poté se prodával jako výrazně modernizovaný model Fura. Ten se dělal i ve sportovní verzi Chrono. Fura se kromě Španělska montovala také v Egyptě. Existoval ale i Polski Fiat 127p montovaný v továrnách FSO a FSM. Ten ale kvůli vyšší ceně nikdy nedosáhl popularity menšího Malacha 126p. Techniku typu 127 přebrala i automobilka Zastava a použila jí pro svůj model Yugo 45, později pojmenovaný Koral. Ten měl ale svojí unikátní karoserii a vyráběl se až do roku 2008.
Klasický Fiat 127 ladili firmy po Evropě k lepším výkonům, spousta karosářských studií si jej zase zvolila jako základ pro stavbu svých konceptů. Lombardi představil verze Lucciola a Holiday, Frua zase verzi Dingy, od Bertoneho tu bylo Village, Michelotti prezentoval verzi Every 4R a Fissore zase 127 Scout, ze kterého následně vycházel Seat Samba a 127 Amico. Existoval i Moretti 127 Midimaxi, který měl konkurovat Citroënu Méhari.
