Fiat 124 Spider vs. Mazda MX-5 – šaty dělají člověka

Sdílení komponent je zlo, auta jsou pak stejná, správně? Špatně! Tyhle dva roadstery sdílí techniku a na první pohled se liší jen designem, přesto za volantem každého z nich budete cítit velmi odlišný charakter, každý je určený pro jiného řidiče. Jak je to sakra možné?

Kopírování je prý nejvyšší formou uznání. Mazda tak na sklonku 80. let vysekla poklonu klasickým britským roadsterům, jako je Lotus Elan nebo MGB, když okopírovala jejich recept a vytvořila původní MX-5. Nyní za Japonci přišel s prosíkem Fiat, který chtěl mít v nabídce taky něco pěkného a vzdušného, co by zákazníky nadchlo. Potřebovali to rychle a hlavně levně, proto se neobtěžovali s vlastním vývojem a sáhli po tom nejlepším na trhu. Po Miatě.

Jediným jejich příspěvkem do vývoje byl design na retro vlně, kterou Fiat poslední roky vyznává (ostatně, když máte práva na nádherný design ikonického roadsteru od Pininfariny, byli byste blázni, kdybyste ho nevyužili), a prověřený motor 1,4 MultiAir. Víc si Fiat nemohl dovolit, neboť věděl, že prodeje nejspíš neprorazí strop. A loňský prodejní výsledek mu dává za pravdu – po celém světě se prodalo jen lehce přes 11 tisíc Spiderů. Pro srovnání, Miat se po světě prodalo 36 tisíc, takže Mazda vyhrává 3 : 1. Nás ale víc zajímá, se kterým z té dvojky bude na silnici víc zábavy. Na koho si vsadíte?

Abychom vám poradili, jaké z těch dvou si vybrat, půjčili jsme si pro jistotu z nabídky ročních a zánovních vozů společnosti Mototechna obě dvě. Večer před vyzvednutím aut k testu jsem se neuměl úplně rozhodnout, které z nich si vyberu jako první. Fiata jsem ještě předtím neřídil a Mazdu MX5 vždy jen s dvoulitrem. Rozhodl to kolega Martin: „Ta červená se mi hodí ke rtěnce,“ zamrkal na mě šibalsky a sáhl po klíčku od rudé Mazdy. Beru si tedy klíčky od 124 Spider (mimochodem, kromě loga stejné) a nemám pocit, že bych první kolo prohrál. Protáhlá přední světla, opticky daleko delší přední kapota s vkusnými prolisy i hranatější klasická záď se mi zkrátka líbí. V šedé metalíze „Argento“ vypadá z každého úhlu prostě skvěle. Škoda, že v téhle barvě nevynikne „chromovaný“ rám čelního skla a v černém koženém provedení trochu zanikne elegantní prošívání.

Fiat na mě působí zkrátka na první dojem jako dražší auto z naší dvojice – takový vyspělejší. Z audio aparatury Bose si vychutnávám klasický rock a se střechou dole se nestydím ukázat kolemjdoucím těch pár šedivých vlasů. Nápisy „124 Spider“ na víku zadního kufru mě navíc nechávají zasnít a vzpomenout na klasické roadstery Fiat z dob zlatých 60. let. Hlavně mi ale přijde víc jako opravdové auto oproti Mazdě, která připomíná doplněk k domečku pro Barbie.

Martin: Je mi totálně ukradené, jestli mě mají lidi v okolí za gaye nebo kadeřníka, já tohle auto prostě miluju, protože je oslavou čisté řidičskosti. Miluju to, jak mi volant žije v dlaních, jak řadička klouže kulisu po kratičkém povelu zápěstím, jak snadné je trefit přesný meziplyn, jak motor radostně vrčí, když letí do otáček, jak má krásně vláčný a přizpůsobivý podvozek, jak se kolem mě malinké auto ještě smrskne a nadšeně se se mnou vrhá do zatáček.

Nastartoval jsem malý čtyřválec dopovaný turbodmychadlem Garrett. Řadicí páka pod rukou citelně zavibruje a já se těším na ty zakroucené silničky. Je až neuvěřitelné, jak odlišně působí od malé červené Mazdy. Volant má tužší odpor, větší kola o dost víc přilnavosti, jenže na limitu se mu ani tak úplně jezdit nechce. Je náročnější se s ním sehrát než s Mazdou, ale když se mi to povedlo, zůstali z nás parťáci. Stejně jako Mazda se prodával jen s otevřeným diferenciálem a zadní náprava má s náporem točivého momentu trošku víc práce. Ale povedlo se mi s ním vyjíždět ze zatáček přesně akorát na hranici přilnavosti a plných 240 newtonmetrů zatlačí malý lehký roadster slušně kupředu. Náš kadeřník s těmi šminkami z Japonska zůstává trochu pozadu.

Martin: No jasně, atmosférická patnáctistovka ztrácí 10 koní a podstatnějších 90 Nm zátahu, takže i když ji drtím naplno, Fiata mi pořád trochu ujíždí. Ale upřímně, je mi to jedno. Blesková odezva motoru na plyn je osvěžující a gradující chraplání návykové, tohle auto prostě zbožňuje, když mu dáváte za uši. Na obyčejné točité okresce si nikdy nebudete připadat pomalí… až dokud vám nezačne ujíždět stříbrný Fiat před vámi. Hm, Petře, nechtěl bys mi ho na chvilku půjčit?

Paráda, aspoň si konečně vyzkouším Miatu s menším motorem. A chtě nechtě musím potvrdit, že jsem se za volantem Mazdy usmíval víc. Auto působí jako malý angličák. Nevím, jak to inženýři udělali, ale mám pocit, že sedím daleko blíž zadní nápravě, že je auto podstatně menší a že jsem si ho takřka oblékl. Žádný panel karoserie není stejný, ale jsou to zkrátka jen jiné šaty na stejném korpusu. Optika umí udělat s výsledným dojmem hodně moc.

Mazda je taky taková měkoučká, díky menším užším kolům je její řízení lehčí, reakce jemnější, přesto ostřejší než u Fiatu. Mazda se vyloženě těší do zatáček projížděných lehko kolem limitu přilnavosti, a ještě umí vesele tancovat a dávat najevo, že tady si chce s řidičem povídat a hrát. To je obrovský kus zábavy a s žádným jiným sporťákem moderní doby tyhle pocity nezažijete. U téhle nejslabší motorizace ani není potřeba samosvorný diferenciál, stačí motor točit k blízkosti 7 500 otáček a jen se smát od ucha k uchu. Japonci nějak naprogramovali roadster typu starého MGB a přehráli do digitální podoby. Jezdci začátečníku auto pomůže a posune ho řidičsky dál, protože vážně není rychlé. Přitom zkušenější pilot se za volantem nesmírně pobaví, protože zas tak pomalé také není. Brzdy už začaly na našem uzavřeném kousku zakroucené okresky malinko vadnout, benzin z nádrže skoro zmizel, bylo na čase zastavit, vrátit klíčky Martinovi. Z Fiatu totiž vystoupil nějaký zamračený.

Martin: Stačilo ujet pár metrů a jednu zatáčku a měl jsem jasno: Už to nechci řídit! Ovládání mi přijde méně uspokojivé, měkký podvozek mi nedává správnou oporu a ve spojení s motorem, který nejdřív chvíli čeká, pak ze sebe vyplivne všechno, aby zase zvadnul, to vytváří podivně neuspokojivý zážitek. Znáš ta auta, pro které je ideální tempo na osm desetin, Petře? Tak Fiata je postavená na tempo šest desetin – za volantem se uvolnit, užívat si slunce a nechat si čechrat vlasy větrem a jen si tak plout na vlně točivého momentu, na to je Fiat jako dělaný. Těžko uvěřit, že mohou dvě mechanicky tolik spřízněná auta působit takhle rozdílným dojmem.

Chápu, jak to myslíš, ale vezmi si, že Fiat 124 jde celkem snadno naladit až na 180 koní a téměř 300 newtonmetrů; tolik má ostrý Abarth. Váží lehce nad tunu a ani hothatche si na něj netroufnou. Martine, říkej si, co chceš, stejně si Fiata dneska večer beru domů. Výfuk s lehkým praskáním chladne, nasazuji střechu a kochám se pohledem, jak stojí při západu slunce před mou garáží. Hrozně se mi líbí, jak vypadá a cítím v tom autě potenciál. Tušíte, že jsem pak během večera procházel širokou nabídku tuningových dílů. Motor bych nechal „opepřit“, vyměnil bych diferenciál za samosvorný a pořídil stavitelný podvozek, který vyřeší onu až přehnanou měkkost v zavěšení. A měl bych z něj rázem skvělý sporťák!

Martin: Z Miaty taky můžeš postavit závoďák, když chceš, ale důležitější je, že se s ní budeš skvěle bavit i tak, jak je. Není to žádný ostrý sporťák, je to jen dokonale sladěné, perfektně vyvážené auto pro nadšené řidiče, kteří si chtějí užívat nebe nad hlavou. A já ho prostě nechci přestat řídit, domů jsem jel dlouhou zajížďkou a stejně na konci nechtěl vystoupit. Takhle snadno rozeznáte dobré auto od toho opravdu skvělého. A Miata je prostě fantastická. I když vypadá jako pudřenka…