Článek
Úžasné klínovité kupé s dvanáctiválcem uprostřed a pohonem zadních kol odstartovalo svou kariéru v roce 1984. Tvary nástupce typu 512 BB tvořilo studio Pininfarina a jejich práce se nám dodnes vryla do paměti. Jméno pak nový vůz dostal podle červeně lakované hlavy válců - Testarossa. Premiéra v Paříži 1984 poslala návštěvníky do kolen, tak radikální vzhled nikdo nečekal.
Pininfarina měl za úkol navrhnout tvar tak, aby auto neopakovalo nedostatky modelu 512 BB a vypadalo moderněji. Znamenalo to obrovský nárůst rozměrů. Aerodynamicky však bylo tohle GT zvládnuté naprosto výborně a dosahovalo hodnoty jen 0.36. Typickým prvkem jsou obří otvory s žebrováním na bocích. Vypadaly božsky, ale jen na Testarosse. U modelu 348 si na ně někteří dodnes zvykáme a když je má někdo tuningově na Golfu nebo Kadettu, cukají nám koutky. Zvlášť proto, že jsou k ničemu, pouze Ferrari jimi hnalo vzduch k postranním chladičům a proudící vzduch navíc vytvářel přítlak na zadní nápravu, takže Testarossa nepotřebuje žádné křídlo.
Auto ale trumfovalo nejen na pohled. Obří pětilitrový dvanáctiválec byl umístěn uprostřed a tak tohle velké GT získalo perfektní rozložení hmotnosti. Díky širší zadní části bylo skvěle ovladatelné a jízdně výrazně předčilo svého předchůdce. Netradičně působilo jediné zpětné zrcátko umístěné hodně vysoko na A-sloupku, ovšem to bylo pouze u první a dnes vzácné verze Monospeccio, která, jak už název napovídá, měla vnější zrcátko jen jedno. Plochý pětilitrový vidlicový dvanáctiválec dosahoval výkonu až 390 koní a točivého momentu 490 Nm. Maximální rychlost byla 290 km/h, přičemž stovku auto atakovalo za 5,3 sekundy. Ferrari šidilo jen americký trh, tamější verze měla o 10 koní méně.
V roce 1992 nadešel čas pro modernizovaný model 512 TR, který se poprvé ukázal v Los Angeles. Rozložení hmotnosti bylo v poměru 41:59 a auto dostalo důkladně přepracovaný motor, výfuk, řízení a brzdy. Ovladatelnost tak byla na výrazně lepší úrovni, než doposud. Krouťák vzrostl na 491 Nm, výkon na skvělých 428 koní. Na stovce jste byli už za 4,9 sekundy a maximálka se vyšplhala na 319 km/h. Nějaké ty úpravy udělalo Ferrari i v interiéru.
V roce 1994 Ferrari představilo poslední provedení 512 M (zkratka pro Modificata, tedy upraveno). Poměr hmotnosti se měnil na 48:52, výkon byl 440 koní a točivý moment 500 Nm. Stovka za 4.7 sekundy a maximálka 315 km/h byly slušné hodnoty. Čtyři ventily na každém válci odváděly svou práci skvěle. Uvnitř byla chromovaná řadička, hliníkové pedály a klimatizace. Auto bylo mimořádně ošklivé, ale moc jich naštěstí nevzniklo – pouhých 500 kusů. To z něj ovšem dnes děla ceněný sběratelský artikl. Pak už se na trh prosadil nástupce 550 Maranello. Právě jemu je přední část s nevýklopnými světlomety nejpodobnější.
Technika Testarossy sloužila Pininfarinovi ke stavbě prototypů Mythos, který vznikl v roce 1989. Dva tyto kousky údajně vlastní brunejský Sultán. Pininfarina postavil také Ferrari FX, rovněž pro brunejského sultána. Nakonec vzniklo těchto aut 9 a všechny dostaly sedmistupňovou sekvenční převodovku z monopostu Williams F1. Brunejský sultán si údajně koupil i všech šest existujících Ferrari F90 od stejného studia, které se vyráběly v utajení. Zajímavé byly jejich chladiče umístěné vpředu. Také Luigi Colani představil svou úpravu Colani Ferrari Testa d’Oro s pětilitrem Ferrari-Lotec, která pokořila v roce 1991 rychlostní rekord. Dalším projektem bylo FZ93 od karosárny Zagato od Ercole Spady.
I klasické Testarossy si našly cestu do garáží slavných a bohatých majitelů – konkrétně jí vlastnil Elton John, Alain Delon či Gerhard Berger. Šéf Fiatu Gianni Agneli měl jedinou Testarossu Spider, víc se jich nikdy oficiálně nevyrobilo. Nejpopulárnější ale bylo tohle auto díky krimi seriálu Miami Vice, kde s jednou bílou jezdil od třetí série detektiv Sonny Crockett. Auto se natolik vrylo do povědomí, že tuningové firmy podobné žábry nabízely i na jiná auta. Jen Testarossa je ale tou pravou legendou, které sluší.
