Článek
Ferrari vděčí za část své věhlasné pověsti inženýrovi Mauro Forghierimu. Tento dřívější nadšenec do letectví přijal v roce 1962 nabídku Ferrari a vrhl se na navrhování aut. K ruce měl zkušeného pilota a odborníka na mechaniku závodních aut, Johna Surteese – s jeho podporou vyvinul osmiválcový monopost Ferrari 158, se kterým Surtees získal v roce 1964 titul mistra světa. To Forghierimu zajistilo povýšení na pozici technického ředitele závodního oddělení a u Ferrari nastartovalo období s řadou úspěchů: Scuderia získala pod Forghieriho vedením osm týmových titulů a čtyři jezdecké (1964 Surtees, 1975 a 1977 Lauda, 1979 Scheckter).
Na začátku 80. let ale Ferrari začala tlačit bota v oblasti vývoje silničních aut, která technicky začala poněkud zaostávat za konkurencí. První reakcí bylo přeplňované 288 GTB (1984), původně vyvinuté pro závodní Skupinu B, tou druhou měl být supersport s pohonem všech kol, který v té době začal získávat na důležitosti. Osvědčil se v rallye, úspěšně ho u svých silničních vozů převzalo Porsche (959) i Jaguar (XJ220) a slavné Ferrari si nesmělo dovolit ztratit tempo. Proto povolalo Maura Forghieriho.
Lepené hliníkové šasi vyvinuté s firmou Alcan bylo velkou technologickou inovací, v produkci se poprvé objevilo u Lotusu Elise
Ten svůj úkol splnil – v roce 1987 ukázal vedení dva funkční prototypy 408 4RM (červený se svařovaným celoocelovým šasi, žlutý s lepeným hliníkovým šasi o 30 % lehčím) s uprostřed umístěným 300koňovým 4,0 V8 s atmosférickým plněním, který přes 5stupňovou manuální převodovku poháněl všechna čtyři kola prostřednictvím planetového diferenciálu, jenž rozděloval točivý moment mezi nápravy v poměru 30 : 70 (ve prospěch zadní nápravy). Kromě toho mělo 408 4RM (4 Ruote Motrici, italsky pohon všech kol) také sofistikované zavěšení s natáčením zadní nápravy a tlumiči vybavenými vzduchovými měchy pro změnu světlé výšky.
Prototypy 408 4RM tak zjevně byly především pojízdnou laboratoří, kde se zkoušely nové technologie. Na sériovou výrobu proto nedošlo, a i když se Ferrari s pohonem všech kol na trhu už objevilo (2011 Ferrari FF a jeho následovník GTC4Lusso), mělo motor vpředu a zcela jinou konstrukci čtyřkolky.
Pohon všech kol u Ferrari FF využíval pro pohon předních kol druhou převodovku
Co se ale Mauro Forghieri u Ferrari naučil, využil později u Lamborghini, kam ho přetáhl Lee Iaccocca. Že pak Lamborghini představilo v roce 1993 Diablo s pohonem všech kol, tak určitě nebyla náhoda. Další štací Forghieriho se v roce 1992 stala právě oživovaná automobilka Bugatti s velkými plány a supersportem EB110 GT – samozřejmě také s pohonem všech kol. Jak to s ním dopadlo, si můžete přečíst jinde…