Extrémní supersporty jen na okruh? Má to smysl!

Asi každý fanoušek rychlých kol ocení, když auto vypadá jako Batmobil, pod jeho kapotou pracuje minimálně dvanáctiválec a doba potřebná ke zrychlení z nuly na stovku nepřesáhne čtyři sekundy. Bavíme se sice o extrémně drahých autech, ale i takové zboží má své kupce. Dokonce takové, že si automobilka může kolikrát vybírat, komu že svůj nejnovější výtvor vlastně prodá.

Říkáte si, jaká to musí být paráda – sedět v karbonovém kokpitu, ovládat futuristickou techniku a na povel pravé nohy přenést svoje tělo skoro do jiné dimenze. Papírově to zní opravdu skvěle, nicméně realita je trochu zahořklá.

Jako reprezentativní příklad za většinu homologovaných supersportů si vezmeme Lamborghini Aventador. Na tuhle placku sice sbalíte skoro všechny středoškolské studentky, ale ryzí nepraktičnost vozu je až tristní. Zkuste s ním jezdit po českých silnicích, zdolávat všudypřítomné městské retardéry, bezpečně zaparkovat před kinem anebo z něj třeba jen vystoupit tak, aby onen manévr nepřipomínal lekci gymnastiky.

A co odvoz nákupu, dětí do školy, kolegy z práce, případně výhled dozadu? Přemýšleli jste také třeba o navigaci? Mnoho superaut ji nemá a bez ní podstatná část západní populace nikam netrefí. Všechny tyhle překážky čekají na řidiče, kteří se chtějí se svým drahým a supersilným zbožím blýsknout na veřejnosti.

Můžete namítat, že se s homologovaným strojem přece dá rychle svézt mimo město. Ano? A kde? Celá západní Evropa je prošpikovaná radary a tajnou policií, která slouží taktéž k vybírání desátků. Německé dálnice? Část úseků zde skutečně (zatím) není zatíženo rychlostními předpisy, ale pouze doporučeními. Jenže je to výhra?

Víte, na německých dálnicích se konstantní vysokou rychlostí (nad 250 km/h) prostě jezdit nedá. Protože tu je omezení, tam jsou práce na silnici, tady stojí kolona, případně vás neustále brzdí někdo pomalejší. Takže to rozpálíte, ale pak zase brzdíte. Pořád dokola, až to nakonec vzdáte.

Noční nebo brzce ranní vyjížďka po Autobahnu sice eliminuje provoz, ale rozbité úseky, statické radary a rychlostní omezení okolo měst zůstávají. Navíc budete vstávat ve čtyři ráno, abyste se jeli na dvě hodinky projet a cestou zpět vytuhli v koloně? Patrně ne. A dopravní zácpy jsou pro převodovky některých supersportů doslova zlem – nejeden drahý automobil se po výživném poskakování v kolonách odebral rovnou do servisu.

Jezdit jenom rovně za chvilku omrzí a na okresních cestách prakticky není bezpečná možnost využít plného potenciálu nabouchané superkáry. Takže zbývá závodní okruh, čímž se plynule dostáváme k jádru dnešní úvahy.

Na závodní dráze lze legálně a beze strachu rozdovádět všechny koně, co motor exotického sporťáku vyprodukuje. Jen tehdy naplno splynete s rychlostí, nasajete sloní dávku adrenalinu, rozpálíte výfuk i brzdy doběla a užijete si několik pekelně báječných minut. Zní to jako heavy metal s rajskou hudbou zároveň, viďte?

Tuhle muziku však přehluší maník v okruhovém speciálu, co si sice před středoškolačkami ego nezvedne, ale za to ví, že má v rukou to nejlepší náčiní na závody. Tyto bestiální automobily jsou naladěny výhradně na okruhy, nemají silniční homologaci ani komfortní výbavu, poskytují zkrátka jen výkon a rychlost. Jde o zlé sny bruselských úředníků mávajících emisní normou Euro 6, motory ďábelských strojů muších hmotností totiž neškrtí emise, neomezují je předpisy typu ochrana chodců nebo unijní hlukové limity.

Bláznivě drahé „track-only“ supersporty si takový sériový Huracán namažou na chleba, poskytnou pouze čistou jezdeckou nirvánu a zprostředkují všem vašim motoristickým smyslům naprostou extázi.

Mnohý majitel silničního lamborghini, ferrari nebo mclarenu pak vlastně zjistí, že má skvělé auto na machrování, respektive na občasný výlet s přáteli kamsi do míst, kde potenciál vozu stejně nelze naplno využít. No a víte, jak to pak dopadá? Placatí mazlíčci často (a dlouho) spí v garážích nebo v showroomech autosalonů s visačkou na prodej, zatímco jejich čestná místa přebírají utilitárnější vozy.

Vůbec se tedy nedivíme, že na dračku jdou SUV typu Lamborghini Urus, která rovněž poskytují zajímavé jízdní výkony, ale jsou daleko praktičtější a veřejnost na první pohled většinou příliš nezajímají.

Netvrdíme, že silniční exotiky nemají smysl – je skutečně radost taková auta vidět v pohybu, ačkoli jejich majitelé ze stavu silnic nebo z absence dostatečně širokých parkovacích míst určitě nejásají. Drahé ploché hračky s registrační značkou poskytnou kýžené společenské uznání, zkrášlí motoristickou sbírku, případně na dráze, výletě či srazu taktéž vykouzlí úsměvy na tváři, ale to je tak všechno.

Pokud někdo jde po skutečné podstatě rychlých automobilů, ocení schopnosti oněch okruhových speciálů, které sice nemají šanci získat plechovou tabulku s vlaječkou EU, za to úplně nejlépe dělají to, k čemu byly stvořeny.

Existují však i drobné výjimky, které rozbíjejí zavedenou rovnici. Čas od času vydá některá z automobilek v podstatě homologovanou verzi okruhového speciálu, případně si někdo výhradně závodní hračku nechá přestavět, upravit a schválit pro silniční provoz individuálně.

A pokud jde o tu prestiž, obyčejné lamborghini nebo ferrari si koupíte v každém příslušném autosalonu, nicméně k vlastnictví renomovaného závodního speciálu už musíte být zpravidla vyvoleni a disponovat solidní kupní/majetkovou historií. Takže kdo je víc? Maník v exotice ze salonu, nebo někdo, koho si vybere sám výrobce a kolikrát mu nabídne tu nejvyšperkovanější techniku na zlatém podnose, hm?