Článek
„Stočtyřiadvacítka“ se v zemích bývalého východního bloku proslavila zejména ruskou licenční verzí, kterou všichni známe pod lidovou přezdívkou „Žigulík“. Nechme však Ladu Ladou a vraťme se k italskému originálu. Tento rodinný sedan s klasickou koncepcí pohonu byl nástupcem řady 1300/1500 a byl prvním modelem v historii Fiatu s typickým trojčíselným označením, které automobilka používá dodnes, ale už pouze interně.
V roce 1966 se tehdy nejnovější Fiat proslavil televizní reklamou, v níž byl shozen z letadla na padácích spolu s pěticí parašutistů, kteří do něj po přistání nasedli a odjeli. Automobilka však při uvedení na trh nesázela pouze na zajímavý marketing, ale rovněž na výhody svého nového vozu, díky nimž na evropském trhu získal titul nejlepšího auta pro rok 1967.
Zcela nový vůz s nadčasovou a lehkou karoserií zaujal především prostorným pětimístným interiérem s velkým zavazadlovým prostorem, technicky pokročilým zadním zavěšením kol s vinutými pružinami a kotoučovými brzdami na všech kolech. Hlavní inženýr Oscar Montabone se spolu s vývojovým týmem opravdu snažili a společně vytvořili auto, které se ve finále soutěže Evropské auto roku 1967 utkalo se silnou konkurencí.
Největším konkurentem vítězného Fiatu 124 bylo BMW 1600 ze série New Class, kterým mnichovská automobilka odstartovala nové úspěšné období. S celkem 144 body však Fiat vyhrál s obrovským náskokem. Bavorák v soutěži získal jen 69 bodů a na třetí pozici se s 61 body umístil britský Jensen FF, který se zapsal do automobilové historie jako první neterénní auto s pohonem všech kol.
Výroba originálního italského Fiatu 124 byla ukončena v roce 1974, ale montáž licenčních verzí v zahraničí stále pokračovala. Španělský Seat 124 se vyráběl až do roku 1980 a ruská Lada se vyráběla v různých verzích až do roku 2012, přičemž tou poslední byla Lada Riva. Celkem bylo vyrobeno více než 1,5 milionu italských vozů, necelých 900 španělských vozů a více než 17 milionů ruských vozů.