Ennstal Classic 2018: byli jsme při tom!

Tak jsme vzali žluťáka, tedy Lotus Elise a jeli se na tu slávu, která se koná každý třetí týden v červenci, alespoň podívat. Cestu jsme si náramně užili. V Rakousku si vážně člověk vychutná krásné okresky ihned, jakmile přejede „čáru“. Čtvrtek byl den určený na přesun z domova do Štýrska. Rallye už ráno slavnostně startovala z Gröbmingu a na rampě se jako čestný host objevil sám Dr. Wolfgang Porsche a řídil čerstvě postavenou věrnou repliku čísla jedna. To je opravdu věrná kopie prvního Porsche 356 postaveného ještě v rakouském Gmündu v roce 1948. Porsche totiž slaví sedmdesátku, pokud náhodou nevíte!

V době, kdy se Wolfgang a krásný stříbrný roadster s korutanskou RZ K45-286 promenádoval na startovní rampě, jsme my dva stále ještě doma balili věci, jaké si vzít s sebou. Otevřel jsem motor našeho auta, za nímž se nachází cosi jako zavazadlový prostor. Pak se zadíval na tu hokejovou tašku s oblečením, menší brašnu s kosmetikou a další igelitku s náhradními botami a kdovíčím ještě. Hmm, ve fyzice jsem na gymplu nebyl dobrý, ale prostor za motorem lotusu a hromádka věcí na zemi před ním se tak nějak objemově nerovnala. Přeháním, jako ostatně vždycky. Nakonec se to vešlo a ani jsme nemuseli doma nechat motor. Jen šroubovák jsem zapomněl, ten se totiž později bude hodit. S tím balením ale fakt dramatizuji. Nakonec co by řekly motorkářky. Ty se balí na cesty do daleko menšího prostoru kufrů na motorce.

Cesta ubíhala skvěle, právě jsme si asi nejvíc užili tu z Nových Hradů, přes Dunaj až k Amstettenu. Musíme si ji zase brzy zopakovat. Za Amstettenem až někam k odbočce na Hengstpass vedla silnička úzkým údolím a většinu jsme bohužel absolvovali za zmateným slovinským kamionem. Ten se v jedné starobylé vesničce málem zaklesl mezi domy. Cesta na Hengstpass, která končí ve Windischgarstenu, se naštěstí otevřela. Náš motor konečně zase pocítil víc alpského čerstvého vzduchu, který poháněl směs ve válcích za symfonie v c-dur, ještě ke všemu zahranou na ostrý profil dvou vačkových hřídelí. Byla to paráda.

Pak už jsme jen překonali Pyhrnpass, sjeli do Liezenu a údolím po státovce B320 dojeli do naší destinace kousek za Gröbmingem, centrem rallye. Ubytovali jsme se na statku u milých Rakušanů v důchodovém věku. Veselému zvídavému pánovi jsem ukázal a vysvětlil, co je náš lotus zač, a za odměnu dokonce dostal privilegium parkovat vedle kůlny pod střechou. Vše běhalo jako na drátkách. Dokonce byl čas se sjet podívat do Schladmingu na dojezd etapy. Beru foťák, peněženku a jedeme.

Kousek pod vesnicí, kde jsme se ubytovali, najednou vidím doleva odbočující žluté Dino 246 GT olepené startovním číslem. Tohle na mě působilo jak červený hadr na býka. Okamžitě jsem jel za ním, bylo vlastně jedno, že nevím kam. Dovedl nás na start testu pravidelnosti kousek dál na louce pod lesem. Tak jsme zaparkovali a sledovali nádherné veterány. Když se přiřítila dvanáctiválcová černá Daytona, byl jsem jako v sedmém nebi. Motory pomalu utichly, slunce se sklánělo za obzor a my zjistili, že nám s Hankou po skvělém dni plném automobilových zážitků pěkně vyhládlo. Sjeli jsme těch pár kilometrů zpět do naší vísky, uložili lotuse pod střechu ke spánku a zamířili k místnímu hostinci.

Ve Štýrsku a i v jiných částech Rakouska říkají různým věcem úplně jinak než Němci. To, že Erdäpfel jsou brambory, člověk pozná hned, i že Karfiol je květák. Nakonec doma se mu říká zrovna tak. Ale co jsou šmarjá panno Eierschwammerln? Přijeli jsme zrovna v týden servírování místních specialit. Tohle byla jedna z nich. Hanka mi pochopitelně nevěří, když se jí snažím vysvětlit, že to budou takové vaječné taštičky, prostě něco jako ravioli. „Prosím tě, radši to vygoogluj. Víš, jak to dopadlo posledně,“ říká. Posledně jsem si totiž dal ve Švábsku „Schwäbisches Häfele”, o čemž jsem tvrdil, že to budou dozajista opečené špecle. Takže nakonec se ze špeclí vyklubala taková zvláštní nezahuštěná dršťková polévka, i když byla dobrá. Nakonec já sním všechno, nad ničím se nikdy neošklíbám. Každopádně, Eierschwammerl je liška obecná. Je to houba a používá se běžně ve štýrské kuchyni. Vlastně je to velmi dobrá houba. A tak jsme si je dali.

Ráno nás čekal výstup na 2048 m vysokou horu Stoderzinken. Na ní se vine totiž přímo z Gröbmingu, centra soutěže, krásná horská silnice. Je zde páteční ranní úvodní etapa, která začíná už před sedmou hodinou. Dostat se nahoru autem jde jen do šesti ráno. Pak bude silnice uzavřená. Jsme sice blázni do veteránů, ale přeci jen jsme si pospali, v klidu se nasnídali a řekli si, že auta uvidíme někde po cestě, až půjdeme dopoledne nahoru. Dali jsme si celý výstup totiž pěšky. A nebyl to špatný nápad, protože vidět ony staroušky sjíždět serpentinami z vysokého kopce dolů bylo velmi úchvatné. K vidění tu bylo vše od třicátých let po rok 1972. Mladší auta se zatím Ennstal Classic nezúčastňují.

Slavnou skladbu Marty Kubišové parafrázuji záměrně. Večer jsme se byli podívat na cíl etapy. Ospalé alpské městečko ožilo. Soutěž se zde koná již po pětadvacáté. Poprvé nevyhrál nikdo slavnější než Walter Röhrl, soutěže se účastnila v průběhu let i řada dalších známých osobností. Namátkou Derek Bell, Sir Stirling Moss, Sir Jackie Stewart, Niki Lauda, ale i zpěvák a blázen do aut Brian Johnson nebo komik a nadšený okruhový závodník Rowan Atkinson.

Atmosféra je zde fantastická. Našli jsme si hezká místa na zahrádce hospůdky hned za startovní rampou a potkali i naše dva krajany, kamarády, kteří se na organizaci celé soutěže nyní spolupodíleli. Auta přijížděla a celé dobré dvě hodiny bylo co a koho obdivovat. Na startovní rampě se najednou objevil i legendární závodník Hans-Joachim Stuck na továrním Porsche 356. Syn slavného německého závodníka předválečné éry prožil nejslavnější část závodní kariéry v F1 na sklonku sedmdesátých let. Nejdřív u stáje March, pak u Brabhamu. Nejslavnější Stuckovo vítězství bylo v týmu Porsche a vytrvalostním závodě 24 hodin Le Mans. Spolu s Derekem Bellem a Alem Holbertem dosáhli v letech 1985 a 1986 triumfu na Porsche 962C.

Na konci dlouhého večera jsme dojeli dotankovat náš stroj a na pumpě se nám naskytl vážně zajímavý obrázek. Před námi tankuje „blower“ Bentley 4 ½ litru z třicátých let a z něj vystupuje závodnická legenda Derek Bell. Na myčce kousek vedle se zkrášluje Austin-Healey 3000 a všichni si tu neobyčejnou atmosféru užíváme. Kupujeme si víno z rakouského Burgenlandu na později a jedeme zpět do ubytování v alpské chaloupce. V lotusu pouštím cédéčko s oblíbeným albem od Led Zepellinu – Tea for one, nasáváme chladnoucí čistý horský vzduch z nebe nad námi a je nám dobře. Musíme se na tuhle akci zase příští rok vrátit.

Letos celou, přes tisíc kilometrů dlouhou soutěž vyhrála posádka Alexander a Florian Deopito z Rakouska na spolehlivém Volvu 122 S z roku 1958.

Nyní v srpnu můžete zažít podobný výlet do německé části Krušných hor a Českosaského Švýcarska. Třetí víkend v srpnu se pořádá Sachsen Classic. Podnik, ve kterém se v podobném stylu prožene více než 230 nejslavnějších veteránů krásnou zvlněnou krajinou našeho severozápadního pohraničí.