Enge a Podmol: Je to náročnější, než jsme si mysleli

Je polovina Dakaru a oba jsou živí a zdraví a stále pokračují v závodě. Těší se do cíle a doufají, že se do něj dostanou. Libor Podmol se rozhodl na motorce jet Rally Dakar na vlastní pěst, Tomáš Enge jede s lehkou buginou a s plným zázemím Buggyry.

„Bolí to víc, než jsem si myslel,“ přiznává Libor Podmol. Potkáváme se, když jde právě z masáže. „Možná, že kdyby za mnou nestáli sponzoři a fanoušci, že bych se na to vykašlal. Sám sobě bych to asi dokázal zdůvodnit,“ říká upřímně.

Přitom výsledkově si počíná skvěle, minimálně na nováčka – 43. místo ze 108 startujících není špatné. „Naivně jsem si myslel, že pojedu víc vepředu a že budu víc závodit. Teď bojuju každou etapu, abych se vůbec dostal do cíle. Strašně se dřu. Umím jezdit na motorce, ale ve své disciplíně. Rallye je úplně o něčem jiném a ti rychlí jezdci jsou někde jinde než já.“

Když se ho ptáte, jestli jsou mu zkušenosti z freestyle motocrossu k něčemu, začne vyprávět, že je to něco jiného. A pak plynule přejde k tomu, že neví, co je horší, jestli ta únava z extrémně dlouhých etap, nebo jak se rozbitý každý den znova ráno na budík probouzí a vyráží na start dalšího dne.

„Každé ráno, když se štrachám ze spacáku, teple se oblékám a jedu do noci na start etapy, tak si říkám, jestli to mám zapotřebí. Všechno bolí a já se přes noc nedokážu zregenerovat. Pak závodím, tam se pořád pekelně soustředím, bojuju a snažím se. No, a pak když se dostanu do cíle, tak zase ten nekonečný přejezd do bivaku. Hraju sám se sebou různé psychologické hry, abych nemusel myslet na to, kde jsem, co tam dělám a že je mi zima. Je to jako každý den jet na písku a polních cestách z Prahy do Ostravy. A z toho půlku cesty v závodním tempu.“

I pro Tomáše Engeho jsou přejezdy nepříjemným martyriem každého dne. „Jedeme devadesátkou, je zima, nemáme okno a jedeme padesát kilometrů rovně. A to samé po cíli etapy, kdy si nepřeješ nic jiného, než být v bivaku. Mockrát jsem si říkal, jaká je výhoda být v týmu, kde se mechanici pak postarají o techniku, a jací jsou frajeři borci na motorkách, co jedou bez asistence.“ Okno na bugině není kvůli váze.

Tomáš Enge se v prvních dvou etapách trápil, ale pak se začal hodně zlepšovat. „Udělali jsme pár změn na autě. Závodil jsem od prvního okamžiku a závodit hodlám dál. To, že ve volantu a v zadku cítíš, co se děje s autem, je pořád stejné. Rozhodně nejedu nějakou jistotu, ale tak nějak těsně pod limitem. Mám obrovskou výhodu v tom, že jedu s Vlastou Tošenovským, který umí navigovat, zná terén a má spoustu zkušeností. On je velitelem vozu, já ho poslouchám. Ti nejrychlejší v kategorii jedou sice trochu jinou ligu, ale já jedu, jak nejrychleji můžu. A protože jedu na limitu svém i auta, tak jsem spokojený.“

Zatímco Libor Podmol říká, že ještě neví, co bude po konci Dakaru, tak Enge má jasno. „Jestli to jen trochu půjde, tak se vrátím. A jen si řekneme, jestli to bude zase v bugině nebo třeba v autě. Jisté je každopádně to, že nepojedu v kamionu.“

Když se díváte na Podmola, je vám jasné, že ho Dakar bolí. Vloni nestál na startu kvůli komplikovanému zranění, po kterém má v sobě třiačtyřicet šroubů. „Nohy jsou kupodivu OK. Ale ruce fest špatný. A taky žebra a klíční kosti, které jsem měl opakovaně operované. Ale tady jsou všichni rozbití, vždyť je to nejtěžší závod na světě.“ Je vděčný, že motorkáři mají povinnou nafukovací vestu, která v případě pádu tlumí náraz. „Na kamenech je to super, v písku asi zbytečnost. Vždycky se pak musím svléknout, vyfouknut ji, dát novou bombičku a pak zase jet, to je nějakých patnáct minut, ale díky za ní. Už mi vystřela sedmkrát, minimálně jednou jsem za ni hodně vděčný,“ pousměje se hořce.

Podmol jede s vlastním týmem, má k ruce dva mechaniky a další dva členy doprovodu. „Mají dost práce, nedělá se jen běžný servis. Naposledy dávali novou zadní brzdu, první den tu věž navigace, pak benzinové čerpadlo… Pořád něco. I pro techniku je to záhul.“

Oba dva se pořád učí. A shodují se v tom, že jim víc sedí písek. „V kamenech jedeš pořád rychle a bojíš se, že něco trefíš. Na písku je to možná větší dřina, ale menší stres,“ říká Podmol. „Mám rád, když to klouže. Proto mi písek přijde fajn,“ přidává se Enge. Říkají, že s každou etapou se něco nového naučí, a přiznávají, že jsou vděční, že se dostali až do poloviny soutěže.

Oba dva jsou mistři v tom, co dělají. Oba se shodují na tom, že jim sice všichni říkali, jak bude Dakar těžký, ale přesto si neuměli představit, že až tak moc. A ani jeden z nich neměl loni možnost pořádně trénovat. „Byl jsem čtrnáct dní v Dubaji, kde jsem jezdil na poušti a v dunách, ale tam byl čistý písek a jel jsi, kam jsi chtěl, bez navigace,“ směje se Tomáš Enge. „Tady jedeme v písku ve vyjetých kolejích za kamiony a auty. Když přijde technická pasáž, tak něco naženeme a někoho předjedeme, ale protože kamiony mají povolenou vyšší maximálku, tak nás rychle dojedou a zase od začátku.“

„Neumím číst terén. Nevím, jaký je to písek, co je to za duny a vlastně neumím číst ani kamenité rovinky a keříčky. A bohužel jsem na motorce sám a učím se za pochodu,“ říká Podmol. „Chtělo by to strávit tady pár měsíců. A taky by to chtělo trávit v sedle motorky víc času, protože jezdit nějakých šest stovek kilometrů denně dvanáct dní v kuse je hodně velká porce. Nechce se mi to dělat v tréninku, ale nechce se mi to dělat ani teď tady. Nicméně budu muset, jestli pojedu zas."

Pro Engeho i Podmola bude vítězství dojet do cíle, to si uvědomují oba. Podmolův tatínek už se o to jednou pokusil, ale kvůli technické závadě to nedotáhl. Povede se to jeho synovi? A dokáže to Tomáš Enge? To se ukáže 15. ledna na cílové rampě v Džiddě.