Emil Triner jezdil jedině smykem

Má vrásky a tři vnoučata, ale když se s ním bavíte, brzy zapomenete, že slaví šedesátku. A něco mi říká, že má pořád rychlé ruce a ostré reakce. Už nezávodí. Bohužel. Ale na závodění rád vzpomíná, pořád ho baví. Na závody po Česku vyráží s chutí, ty zahraniční sleduje v televizi a na internetu. A když se před ním zmíníte o tom, že je legenda, jen mávne rukou. To vše nám prozradil, když jsme se s ním potkali loni při, abychom mu tehdy popřáli k 59. narozeninám.

Ale on legenda je. S Favoritem, což bylo téměř sériové auto, jen upravené pro závodní účely, zajel nejlepší výsledek všech dob, když se v roce 1994 protáhl do světové desítky. Deváté místo v Rallye Acropolis byl úctyhodný výkon jak pro českou posádku, tak pro jejich skromné závodní nářadí. Pak řádil s kitovou Felicií, která senzačně seděla jeho jezdeckému stylu. Když Škodovka konečně přešla do vysněné kategorie WRC, stihl jen šest startů a pak se s továrním týmem rozloučil.

Závodil ale dál, a to jak s Octavií WRC, tak se Seatem Cordoba, Nissanem Pulsar nebo třeba se Subaru Impreza… Naposledy jel před pár lety v Krumlově s Peugeotem 208 a skončil čtvrtý ve třídě. Byl to jeho 273. start a Emil tvrdí, že už žádný další nebude. „Opustilo mě nadšení i rychlost. A kdo je zvědavý na nějakého starého dědka.“

Emila Trinera jsem se vyptával, jaké byly jeho začátky, když v jednadvaceti poprvé usedl za volant. „Tehdy bylo všechno jinak. Závodilo se s autem, se kterým člověk dojel na závody po vlastní ose. S tím samým autem jsem samozřejmě i trénoval, když byl čas. Startovní čísla jsme měli nakreslená na čtvrtce, kterou jsme přilepili na dveře a kapotu, a když jste měli kámoše, kterého to bavilo stejně jako vás, jel na rallye s vámi druhým autem a mezi rychlostními zkouškami vám dělal mechanika.“

Ano, tehdy bylo opravdu všechno jinak. Protože způsob, jakým se Emil Triner dostal k závodění, se dnes už nenosí. „Šli jsme s kamarádem kolem garáže Milana Doláka, a protože jsme neměli moc co dělat, tak jsme mu pomohli s jeho autem. Nabídl nám, ať mu děláme mechaniky. A když zjistil, že mě víc než šroubovat baví řídit a že mi to asi i jde, byl to on, kdo mě k závodění tak nějak nasměroval.“

Emil Triner byl řidičem i v civilu – pro podnik Agrogata rozvážel výplatní výkazy. Jezdil denně, za každého počasí a jezdil rychle. Od premiéry v Plzni v roce 1983 mu stačily dva roky, aby se svou Škodou 120 LS začal jezdit mistrovství republiky. „Měl jsem štěstí, že si mě tehdy všiml Viktor Mráz, který mě angažoval do týmu ASK Stavby Praha. A když jsem pak vyhrál titul, tak to byl on, kdo mi pomohl startovat v závodech v Německu, kde jsem se mohl svézt i na šotolině.“

Pod ASK Stavby Praha jezdil Emil až do roku 1991, ale poslední rok už řídil tovární Škodu Favorit, kterou mu nadělila samotná fabrika.

Když jel Emil Triner s továrním Favoritem, byla to předzvěst jeho angažmá v týmu Škody Motorsport. „Nejlepší roky mého života,“ tvrdí dodnes. „A přišlo to v hodině dvanácté, protože jak už začaly věci fungovat jinak, tak já bych byl v loji, protože bych na svoje soukromé závodění nesehnal peníze.“

První rok v novém angažmá se Triner rozkoukával, ale o rok později už si dojel pro titul Mistra republiky. A to znamenalo jediné – šanci vyzkoušet si mistrovství světa!

„Pro mě, jako pro kluka z Příbrami, to bylo něco neuvěřitelného. Najednou jsem jezdil na stejných tratích jako jezdci, které jsem předtím sledoval jen v televizi nebo jsem o nich četl. Mockrát jsem si předtím říkal, co by asi dělali se svými silnými auty na našich úzkých a přitom rychlých silničkách, ale když jsem pak viděl ty silnice ve světě, ty kopce, srázy a stromy, ale i lidi kolem, rychle jsem se zase vyklidnil,“ přiznává Triner se smíchem. „Nešlo jen o techniku a rychlost posádek a jejich aut, ale taky o míru rizika a o fyzické nasazení. První rok jsem měl třetí závodní den všeho už plné zuby!“

Jenže Emil Triner se dokázal ve světě rychle rozkoukat. Jeho rozevlátý styl Favoritu vysloveně svědčil a fanoušci si ho zamilovali. Výsledky hovoří za všechno: tři vítězství ve třídě (Akropolis, San Remo a RAC Rallye) a pět druhých míst, včetně Monte Carla, Švédska a Finska.

„Taky jsem ale tehdy dostal pořádnou první ránu,“ vzpomíná Triner po letech na nehodu při závodě v Portugalsku. „Trochu jsem si myslel na první body v celkovém pořadí, desítka se zdála být blízko. Ale ta propast byla ještě blíž… Nevím kolik kotrmelců jsme dali, ale skončili jsme ve větvích stromů nad propastí, naštěstí jen potlučení. V prvních chvílích jsem si myslel, že nás bude muset vytáhnout vrtulník.“

Další rok s Favoritem byl ještě veselejší. Triner si na body na mistrovství světa opravdu sáhl – bylo to na Rallye Akropolis. „Ta soutěž mi vždy seděla. Rychlá, tvrdá a rozbíjecí, museli jste dobře odhadnout kdy zatlačit a kdy ubrat. Když jsme dojeli celkově devátí, byl jsem strašně šťastnej.“

V roce 1994 jel Triner sedm soutěží Mistrovství světa, ve třech z nich vyhrál třídu, v dalších třech dojel na druhém místě.

A pak přišel rok 1995 a Felicie Kit Car, o které jste si mohli přečíst zde, takže nač mlátit starou slámu. Tohle video vám ale za připomenutí rozhodně stojí!

Nyní měla přijít na řadu Octavia WRC, ale za jejím volantem strávil Triner jen jednu sezonu. „Na tohle auto jsme se všichni strašně těšili. Konečně dospělý závodní stroj, čtyřkolka s turbem, vstupenka do velkého světa.“ Jel s ní jen šest závodů, ale říká, že každý z nich si náramně užil. A úplně nejvíc prý Rallye 1 000 jezer ve Finsku. „Strašná palba na šotolině, jezdili jsme rychlostí přes 200 km/h mezi stromy a člověk fakt někdy až zapomínal dýchat.“

Světe div se, rozloučení s továrním týmem neznamenalo rozloučení s Octavií WRC. „Díky penězům od sponzorů jsem ji mohl koupit rovnou od fabriky. A když jsem s čímkoliv potřeboval poradit, stačilo jen zvednout telefon. Se všemi jsem se rozešel v dobrém.“

Snad jen kvůli tomu, že je Triner z Příbrami, ve fabrice nezůstal. „Nabízeli to mně i Pavlovi Siberovi, mohli jsme si vybrat jakékoliv oddělení a tam zůstat, klidně někam do kanceláře, klidně k pásu… Ale já se nechtěl stěhovat. Radost mi ale vždycky udělalo, když jsem se ale potkal s lidmi z továrny. Vždy jsme si měli o čem povídat.“

O rok později ale už Triner seděl v Seatu Cordoba a i ten vodil jako všechna auta před ním. Rychle, bokem, pro lidi. „Tehdy jsem skončil na druhém místě v českém mistráku,“ říká s lehkou nostalgií, aby se vzápětí zase rozzářil a připomněl, že s vozem pak dojel o dva roky později čtvrtý a že se poté vrátil do Octavie WRC a i s ní tu bramboru obhájil.

Triner jezdil nejraději smykem od samého začátku své kariéry. „Vždycky se mi to líbilo. Možná bych někdy někde mohl zajet rychleji, kdybych jel čistou stopu, anebo možná taky ne, protože bych si nebyl tak jistej. Několikrát jsem to zkoušel, samozřejmě, ale nikdy mi to nic nepřineslo. Do teď jsem ale vděčný tomu, že nás ve fabrice nechali každého jezdit tak, jak jsme to zrovna měli naděleno, a že nás do ničeho nenutili. To by dnes nejspíš nefungovalo.“

Všichni si Emila Trinera samozřejmě pamatují z videa, jak s kitovou Felicií najel smykem na cílovou rampu při závodech na Novém Zélandu. „Měl jsem to auto v ruce, hrozně jsem se těšil z výsledku a měl jsem ten úsek najetý, protože tam ta soutěž i začínala,“ vysvětluje. „Vyhrál jsem tam závod mistrovství světa ve dvoukolkách, to byla prostě ta největší radost.“

Když se ho pak ptám, jestli by nechtěl, aby si ho lidé pamatovali i jinak, chvíli přemýšlí a pak vrtí hlavou. „Tohle jsem byl prostě já. A doteď mě to video baví. Deváté místo absolutně na Akropoli byl obrovský sportovní úspěch, vzhledem k tomu, že Favorit byl dvoukolka a měl jen pohon předních kol, ale lidi si snad vzpomenou i na tohle.“

Dnes je Triner úplně normálním řidičem (nebo to o sobě alespoň říká), volantu se drží i v práci. „Jen jsem vyměnil osobní auto za náklaďák. A dál dělám to, co mě baví, což považuji za to nejdůležitější ve svém životě.“ Závodění mu nechybí. Když jsme se ptali před rokem, jestli náhodou nechystá nějaké překvapení na letošek, když bude slavit šedesátiny, prý nepřemýšlí. „Vůbec! Už na to nemám. Fakt. Já na rallye rád koukám, zrovna před chvílí jsem lovil výsledky v Rallye Mexiko, když se jede někde poblíž v Česku, tak se tam vždy jedu mrknout, ale že bych se hrnul za volant, to ani náhodou,“ říkal nám jezdec.

A pak se rozpovídá o tom, že si moc dobře uvědomuje, jak je dnešní rallye jiná, rychlejší a profesionálnější. „Já bych to snad ani raději nechtěl řídit, bál bych se,“ směje se. Samozřejmě, že pečlivě sleduje i českou scénu. Na otázku, jestli v současnosti vidí větší talent v Marešovi, nebo Semerádovi, odpověděl, že v Semerádovi a že prý už jen proto, že je mladší. „Ale víš, kdo se mi jako ještě hodně líbí? Ten Erik Cais. To je taky mládě, ale ten, kdyby mu šly karty, ten by mohl určitě něco předvést,“ hodnotí s úsměvem, a dokazuje tak, že se o závody stále zajímá.

Když jsme se ho pak na samý závěr zeptali, se kterým ze svých závodních aut byl nejspokojenější, tak je s tím stejně rychle hotový, jako se vším. „Hele asi s Favoritem. Bylo to sériové auto se sériovým motorem, mělo karburátor, úplně obyčejné nápravy a stejně se s tím dalo strašně letět. Na přejímkách se na nás dívali, jako jestli to myslíme vážně, pak v závodě nechápali, že jedeme takhle rychle. Třídu jsme vyhrávali klidně o dvacet minut, ale když se to sešlo, klidně jsme zatopili i dvoulitrům. No a to deváté místo na Akropoli…“

Pane závodníku, děkujeme za všechno to nadšení. A trochu osobně: Emile, jsem moc rád, že jsem s tebou v autě párkrát seděl, vždycky to byla psina!